FacebookYoutubeInstagram

Proč bychom měli MDŽ slavit?

Slovácko Čtení 3. 3. 2013
Proč bychom měli MDŽ slavit?
Foto: archiv

Nezapomínejme, že v zemích třetího světa se stále k ženám chovají jako ke kusu hadru

V pátek nás čeká Mezinárodní den žen aneb svátek, který na svých bedrech nese neblahou připomínku minulého režimu. Mezi novými svátky, jako je Halloween, Valentýn, Den matek apod., se na něj kvůli „totalitní skvrně“ zapomíná.

Je velmi pohodlné zatracovat tento významný svátek jen proto, že jej komunističtí pohlaváři zneužili k mohutným podnikovým oslavám. Zatímco pánové se takřka vždy opili, ženy se musely chovat důstojně a nadšeně se účastnit nejrůznějších estrád a zábavných programů s karafiátem, chlebíčkem, zákuskem, kávou a minerálkou. V rámci MDŽ byly také obdarovávány dárkem - zástěrou nebo mýdlem, voňavkou, dekou, ubrusem atd.

Kytku dostala opravdu snad každá žena. Jen jednou v roce byla možnost vidět ve frontě na karafiáty, frézie i ty největší hospodské rváče a hajdaláky - aby té své „staré“ udělali radost.

Připadá vám to směšné? Jen zavzpomínejte na staré časy…

Dnes je všechno jinak

Když se ale zeptáte starších žen, jak vzpomínají na bývalé MDŽ, od většiny se dozvíte, že byly spokojené. Dnes o MDŽ musí ženy opět bojovat, v podniku (firmě) si na ně nikdo ani nevzpomene, natož aby dostaly zdarma chlebíček nebo nějaký dárek. Ženy mají sice Den matek, který je milý, ale nesmíme zapomínat na to, že všechny nemohou být matkami. Navíc - význam svátku matek je úplně jiný než u svátku žen!

Proč bychom měli MDŽ slavit?

Historii tohoto svátku napsaly obyčejné příběhy žen, které po staletí bojovaly za spoluúčast na veřejném životě, za právo volit a za zrovnoprávnění s muži. Vždyť již ve starověku byly ženy vyzývány jistou vzbouřenkou, jež chtěla zastavit válčení, aby odmítaly sexuální povinnosti manželům, kteří pokračovali ve vedení války. Také za francouzské revoluce Pařížanky bojovaly pod heslem "volnost, rovnost, bratrství" za svoje volební právo. Na přelomu 19. a 20. století ženy, hlavně ve velkých městech, začaly pracovat v továrnách, kde byly otřesné pracovní podmínky. Dostávaly ubohé platy ve srovnání s muži. Pomalu vznikaly první odborové svazy a ženy se začaly politicky angažovat a zviditelňovat. Ve Spojených státech vzniká v roce 1903 Women´s Trade Union League, která se o pět let později podílí na organizaci generální stávky v newyorské textilní továrně. Přes dvacet tisíc zaměstnankyň tehdy stávkovalo po třináct mrazivých zimních týdnů za zlepšení pracovních podmínek a zvýšení mezd. Většinu z nich však stála účast ve stávce místo.

Odborové svazy žen a nejrůznější spolky, pod jejichž štítem ženy bojovaly za svá práva, dosahovaly i přes nejrůznější peripetie úspěchu. I díky nim 19. března 1911 proběhly v Německu, Rakousku a Dánsku oficiální oslavy prvního Mezinárodního dne žen, za ženská práva a svobodu.

Týden nato se ale stala obrovská tragédie. V americké textilce vznikl velký požár továrny, při němž kvůli falešným požárním východům a uzamčenému vstupu ve výrobních halách uhořelo 146 mladých dívek. Ženským aktivistkám se nakonec na základě této události podařilo docílit výrazných změn v americkém pracovním právu.

Návrh na ustanovení tohoto svátku byl přijat na druhé Mezinárodní konferenci socialistických žen v Kodani. Datum 8. března bylo nakonec vybráno na památku ženských nepokojů zaměřených proti válce a bídě v Petrohradě v roce 1917. Ty potom přerostly v únorovou revoluci a vedly k abdikaci cara. V roce 1975 byl Mezinárodní den žen oficiálně uznán Organizací spojených národů a v důsledku toho jej přijaly mnohé národní vlády. U nás se přestal slavit v roce 1990, i když v mnoha zemích stále patří ženám. V letošním roce bylo v parlamentu rozhodnuto, že se do našich kalendářů opět vrátí, takže k němu přistupme tak, jak si zaslouží. Tento den by měl být o úctě, porozumění, pochopení a lásce. Neměl by být jen pouhou přehlídkou díků za odvedenou práci, nebo politováním kvůli těžkým životním podmínkám. Měl by být příležitostí pro výstavy, konference, přednášky a nejrůznější akce. I když 8. březen může mít pro různé lidi odlišný význam, vždy by měl být chápán i jako připomínka boje žen za svobodnější a spravedlivější svět.

Dva svátky si zaslouží

Mnohým mužům se nelíbí, že ženy mají svátky dva a oni žádný (neboť Den otců se u nás ještě neusadil). Pánové si však neuvědomují, že nikdy nemuseli bojovat za svobodu, volební právo, placenou práci, právo zodpovídat za vlastní děti, za právo na vzdělání, za účast ve veřejném životě, za ekonomickou nezávislost! Dodnes jsou na tom v mnoha zemích ženy hůř než některá domácí zvířata, v civilizovaném světě jsou pro změnu týrány (ať už fyzicky či psychicky), znásilňovány ... takže si oba svátky rozhodně zaslouží.

Mateřství, nebo kariéra?

V dnešním moderním světě ženy dosáhly emancipace, zlepšilo se jejich postavení ve společnosti i na trhu práce… Řídí velké nadnárodní společnosti, jsou skvělé ředitelky, manažerky, ekonomky, vědecké pracovnice. Díky těmto možnostem však musí svádět boj s rozhodnutím, jestli dají přednost mateřství, nebo kariéře, případně jak tyto dvě věci skloubit. Zvládnout dítě a kariéru bývá velmi těžké. Pracující ženy - matky nemají žádné úlevy a je jen malé procento podniků, které pracujícím matkám vychází vstříc.

Některé rodiny tuto situaci řeší odchodem manžela na mateřskou dovolenou, pomocí babiček a rodinných příslušníků, popřípadě chůvy.

V západním světě však vidíme, jak zaměstnání matku odděluje od dětí. Starají se o ně chůvy a muselo být dokonce zavedeno prodloužení denních pobytů dětí ve škole až do večera, aby se děti nevracely domů moc dlouho před návratem rodičů. To vede k částečnému odcizení dětí od rodičů, k problémům v rodině a kriminalitě.

Ženy jsou stále v nelehké situaci

Ze začátku je moc mladá, nezkušená, pak prochází údobím, kdy se snaží skloubit profesi a starost o rodinu, za pár let pak bojuje se strachem o zaměstnání (jsou tu mladší kolegyně) a pokud o práci ve starším věku přijde, je velmi těžké uplatnit se na trhu práce. Ke všemu musí celý život bojovat s tím, že za stejně odvedenou práci má muž v průměru o 30 % větší plat. Je to opravdu těžké najít tu správnou cestu, aby byla žena šťastná.

Nejen o životě s Hanou Maciuchovou

Mamička s tatíčkem nám dali do života skvělou výbavu

Před nedávnem přijela vynikající česká herečka Hana Maciuchová do uherskohradišťského Klubu kultury s monodramatem Žena vlčí mák. Na jevišti byla strhující, úžasná, pohlcena rolí, ...

Ač unavená, přesto velmi milá a neodmítavá, když ji hned po skončení představení obklopily fanynky s žádostí o podpis či fotografii. A profesionální, lidská a hlavně moudrá při následujícím rozhovoru.

Není obvyklé, že vydáváme povídání s hercem několik týdnů po představení, ale její názory na život, moudrost a noblesa stály za to, abychom je schovali k Mezinárodnímu dni žen, protože tahle dáma je právě ta, ze kterých bychom si, milé přítelkyně mohly, brát příklad...

Monodrama je velmi náročná záležitost. Představení Žena vlčí mák je uzpůsobeno jako zájezdové divadlo, což je ještě náročnější. Dvě hodiny neslezete z jeviště, je na vás upřena veškerá divácká pozornost. Co rozhodlo, že jste roli přijala?

Rozhodlo téma a možnost hrát o naději. Když jsem si scénář přečetla, připadal mi velmi zajímavý. Musím se přiznat, že jsem potkala režiséra a zároveň překladatele, který mi velmi sedl jako člověk.

Jste dáma, která na svůj věk rozhodně nevypadá... Kam jste chodila na rady, abyste se začala na pódiu chovat jako stará nemocná sedmdesátnice.

V tom jsem stará, že jsem vychovaná a vzdělaná jak životem, tak studiem a praxí na divadle. Za ta léta mám přece jen mnoho zkušeností. Rodiče i všichni kantoři ve škole měli můj respekt a já se vždy jejich radami řídila a měly pro mě velkou váhu. Dodnes z nich čerpám.

V žádném případě jsem jejich názory nikdy nezpochybňovala, uvědomovala jsem si, že jsou starší a zkušenější.

Žena vlčí mák... dáma na prahu sedmdesátky nečekaně potká svou životní lásku. Chtěla byste v osobním životě prožít něco obdobného? Nebo se stále ještě nezahojila jizva po odchodu Jiřího Adamíry?

Pořád se s jeho odchodem srovnávám a stále je to těžké. Člověk se však nemá ničeho zříkat. A abych pravdivě tuhle hru hrála, musím věřit, že šance a síla lásky člověka, který se otevře v tomto věku, musí být úžasná. Vrátí se barevnost, emočnost a možnost s někým být, pohladit ho. Moc ráda o té naději hraji a přála bych ji všem, kteří po ní touží...

Po čtyřiceti letech jste odešla z angažmá Divadla na Vinohradech. Rok jste na volné noze - jak jste tu dobu „nezávislosti“ prožila? Nezalitovala jste ani jednou?  

Ta nezávislost od divadla je pouze ve volnějším čase mých večerů. Mohu si daleko lépe plánovat svůj volný čas. Nemusím čekat na fermany (rozpis rolí, kdy se jaké představení hraje, pozn. autora), což je velmi příjemné. Ne, nelitovala jsem.

Nebála jste se nejistoty?

Po mém odchodu jsme dostala spoustu nabídek, které byly velmi zajímavé... Teď zrovna zkouším v Divadle v Řeznické hru Johna Murrella (Poslední léto). Nastudovali jsme ji v režii Jany Kališové pod titulem Ještěrka na slunci. Je to vlastně velký dialog herečky Sáry Bernhardtové a jejího tajemníka, kterého představuje Jaroslav Satoranský. Role Sáry mě velmi uchvátila, hlavně tím, že je herečka. Mohu tak mluvit o milovaném divadle, o řemesle, které znám do mnoha detailů, s plusy i minusy. Moc mě to baví.    

Jak se udržujete - vůbec nestárnete.

Máme to v genech. Mamička s tatíčkem nám dali do života skvělou výbavu, díky které pro svou vizáž opravdu nic dělat nemusím.  

Na rok jste odešla i ze seriálu Ulice. Bylo to k vůli monodramatu?

Ano. Nedovedla jsem si představit, jak skloubím roli učitelky a monodrama. Vím o sobě, že se mi nepracuje dobře, pokud se nemohu soustředit jen na jednu věc. Má paměť se pak rozvibruje do několika témat a to je pro mě velmi problematické.

Věděla jste, že se do Ulice vrátíte? Využíváte ve své roli profesorky Hejlové zkušenosti z doby, kdy jste učila na konzervatoři?  

Ano, věděla jsem, že se do Ulice vrátím. Zkušenosti samozřejmě využívám, ale na konzervatoři byla poněkud jiná atmosféra než na gymnáziu.

Proč jste vlastně odešla?

Protože jsme si uvědomila, že dnešní děti mají velmi rozvolněnou představu o herectví. Uvádět je do reality bylo ubíjející. Herecké řemeslo je velmi náročné a je potřeba dodržovat jisté zásady a hlavně zaobírat se sám sebou. Snažit se sebepoznávat, což je velmi vzrušující, ale ne vždy zrovna příjemné. Vyžaduje to jistou energii a trpělivost, které je potřeba se učit. Dnešní děti jsou bohužel velmi líné a jejich výsledky neodpovídaly mému vynaloženému úsilí. Uvědomila jsem si, že mi to nestojí za to. A odešla jsem.

Jak se vám líbí dnešní svět?

Myslím, že by se nemělo srovnávat. Ovšem přes to, že nemám vlastní děti, jsem čím dál víc přesvědčenější, že liberální výchova nikomu nepomáhá. Avšak ani dril a vojenský řád není tou správnou cestou. Řád, hranice a jistá pravidla bychom si však do života měli rozhodně zařadit!

Všichni by si měli uvědomit, že pokud děti chodí do školy, jejich povinnosti musí být dominantní a teprve potom se mohou těšit svými právy. Že pokud se naučí vstřebávat své nabité vědomosti, budou vzdělaní a volnosti mohou vychutnávat až po splnění povinností.

Další katastrofou jsou elektronické možnosti, které vzdělání v žádném případě nedoženou. Starší lidé se naštěstí stále ještě kontaktují a mohou spolu vést dialog na mnoho témat. Ale mladí lidé se elektronikou absolutně emočně ochuzují. Pokud se z jejich života vytratí povídání a tradiční rituály, budou obrovsky chudnout. V pozdějším věku se pak nebudou schopni vyrovnávat s komplikovanými situacemi.  

Velmi lpíte na rodině, tak se každý rok vracíte do Olomouce. Dodržujete nějaké rodinné zvyky, které přetrvaly několik generací? 

Mamička, která byla úžasná tvořitelka rituálů všech svátků, narozenin a sešlostí, bohužel již zemřela. Při všech možných příležitostech jsme se hojně s celou širokou rodinou scházeli, obdarovávali se, zpívali a povídali. Všechny oslavy měly svůj itinerář - maminka byla dcerou cukráře, takže její cukroví bylo naprosto bezkonkurenční. Babička pro změnu dělala vynikající salát k masu. Když babulka odešla, její úlohu jsem převzala já a dodnes celerový salát na oslavy s láskou a vzpomínkou připravuji.

I dnes se scházíme a jedeme v rodinných tradicích - užíváme si všechny chvíle, kdy se člověk může těšit, mít naději a radovat se. Miluji takové okamžiky.

Autor: IVA PAŠKOVÁ

Vaše názory

Prázdniny přináší starosti rodičům

Slovácko

Prázdniny přináší starosti rodičům

Dnes začínají jarní prázdniny, radost pro děti a strašák pro rodiče, kteří si nemohou vzít dovolenou nebo...

22. 2. 2013
TOPlist