07. 03. 2010 10:35:42 - Vyšlo v čísle: 10/2010

Uherské Hradiště - V kavárně Jiné Café probíhá právě výstava akademického sochaře Zdeňka Tománka. Výstava má název Podobnost čistě náhodná. Musím se přiznat, že chápu milovníky umění, kteří znají dosavadní autorovo dílo, když se v prvním momentě mohou cítit trochu znejistěni a dezorientováni. Je tam na Tománkův meditativní přístup k tvorbě příliš mnoho exprese a prvoplánové naléhavosti. Plátna jsou zbavena jakýchkoliv pomyslných, lety prověřených a umělecky nosných idejí, zůstává banalita a jednoduchost. O to naléhavější a pozoruhodnější, o co více se vzdaluje jeho původní tvorbě. Ale přesto! Je to pořád on - Zdeněk Tománek. Jiný, ale svůj. Umění není nikdy beze zbytku uchopitelné. Nelze nikdy dopředu předjímat souvislosti. Umění není kráva, kterou rozporcujeme na svíčkovou, kýty, kližku, žaludek, a ocas hodíme do popelnice. (Každý, kdo se odhodlá odsoudit jakýkoliv umělecký akt, vydává se na tenký led posměchu, jako ten, co ze samotné podstaty umění nic nepochopil.) Jediná skutečná svoboda v naší dnešní civilizaci je ukryta právě v umění. Jen umělec si může dovolit ve jménu umění cokoliv - bořit hranice zažitých klišé, vstupovat do úplně jiných vod, popřít to, co doposud vytvořil, a tím se obracet i sám proti sobě. Svoboda umělce je nedotknutelná. Je jeho jedinou podstatou. Ba dokonce pro umělce, kterému se stalo umění životem a život uměním, je ono umění v posledku jeho jediným prostředkem komunikace se světem. Už není JÁ, ale MY (já a moje umění). Přijímám! Tomuto kroku v podobě právě vystavovaných Tománkových obrazů se v prostředí street artu říká back to throw up - je mi jedno, co si o mně kdo myslí, nechci nic než se vrátit v čase k místu, kdy jsem na počátku cítil tu dřeň, kdy jsem byl u prazdroje svých citů. Chci najít zpátky svou svobodu, a tím i uměleckou (a tedy i lidskou) důstojnost. Dere-li se člověk do hlubiny, padají skály, zraňují se city, bourají se vztahy. Ale což, i Bůh miluje jen studené či horké, ale vyplivává všechno mdlé a lhostejné.V neposlední řadě je důležitý jeden možná málo rozpoznatelný fakt. A sice, že touto výstavou navazuje kontinuálně a zcela nepopiratelně Zdeněk Tománek na své minulé období, které shrnuto ve výpravné monografii nese název NECHCI V KLECI! Kdo jednou pocítil možnost svobody, nemůže, ať již dobrovolně či nikoliv, vlézt zpátky do přichystané klece. Tečka.

Autor: Tomáš Ježek