Po zhlédnutí této výstavy bychom mohli předpokládat, že se zde na Jiném kafe prezentuje mladý člověk, tzv. rebel, odpovídající věkové kategorii pubescenta. K rebelujícímu mládí můžeme být shovívaví, poněvadž není vyzrálé názorově ani morálně. Takže výstřelek či odchylka od standardu k tomuto typu vyjádření nějakého protestu či nesouhlasu se předpokládá. Avšak náš autor výstavy překročil hranici padesáti let, tudíž by se od něj jako od učitele naší školní mládeže a našeho kolegy učícího na zdejší SUPŠ v Uherském Hradišti předpokládala a očekávala vyzrálost myšlení a oproštění se v umělecké práci od emocí typu nenávisti, zášti a škodolibosti, která může pouze potvrdit bezvýznamnost výsledku. V tomto případě poškodit nejen práci samotnou, ale i vztahy k žákům naší školy, nemluvě o snížení svého morálního kreditu v očích svých kolegů. Je zde předveden ne příliš šťastný příklad pro mladou generaci budoucích výtvarníků (která má sklony k eklekticismu), co do výtvarna nepatří a jak se dá dojít na scestí.

Veřejnost může být zmatena nesrozumitelností obrazů, poněvadž jejich obsah je cílen na kantory naší školy se záměrem urazit je, ponížit jejich lidskou důstojnost. Tománkovy obrazy považuji pouze za výsledek jeho autoterapie, která proběhla pod tlakem jeho vleklé paranoii. Po umělecké stránce jsou práce proto zcela bezvýznamné a zoufalé. Tománkovo nekontrolované sebevědomí a arogantní chování přesáhlo meze slušnosti, proto volím otevřenou formu vyjádření se k problému, který přetrvává v podobě neustálých ataků jak Tománka, tak manželů Stránských vůči naší škole.

Doporučuji proto těmto lidem, aby zvážili každý krok, než vykročí. Aby se totiž nezaplétali víc do svých vlastních osidel.

P.S. Anebo mě dotyční chtějí přesvědčit, že slepá vášeň je hluchá k hlasu rozumu?