Inzerce
FacebookYoutubeInstagram

První foťák jsem dostal za slib, že deset let nebudu kouřit

Uherské Hradiště Kultura 13. 4. 2018
První foťák jsem dostal za slib, že deset let nebudu kouřit

Jindra ze Sovince, jak si slavný fotograf říká zasvětil život dokumentu a sociálním tématům...

Foto: archiv Jindřicha Štreita

Musím zůstat svobodný, abych byl šťastný, říká Jindřich Štreit

Filmový medailonek si jen tak někdo nezaslouží, přesto byly o dokumentárním fotografu Jindřichu Štreitovi natočeny hned tři!

Nenápadný vousáč s očima kluka se stal legendou pro svou opravdovost, pokoru a uměleckou čistotu. Mohl se topit v penězích a patřit ke komerční fotografické špičce, zůstal však věrný svým zásadám, amatérství a vnitřní svobodě.

Díky zaměření na sociální témata vznikly legendární cykly o drogách, rakovině, handicapovaných, Romech, bezdomovcích, lidech v továrnách, na vesnicích, ... Všechny zakončené výstavou a knihou.

Žije pestrý život jak po umělecké, tak po pedagogické stránce. Měl přes tisícovku výstav po celém světě, jeho dílo je zastoupeno v mnoha prestižních galeriích.  Od roku 1991 předává zkušenosti jako profesor Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě.

Ač většinu života prožil v sousedství tajemného hradu Sovinec v Jeseníkách, pupeční šňůrou je spjat se Vsetínem, kde se narodil a kam se prostřednictvím různých tvůrčích projektů stále vrací.

Narodil jste se ve Stříteži u Vsetína, odkud jste se do Jeseníků stěhoval jako desetiletý kluk. Jaký máte vlastně k Valašsku vztah?

Je hluboce vryto do mého srdce. Mám tam rodinu, přátele a pracovně jezdím pětkrát do roka na Horní Bečvu na fotografické konzultace se studenty z opavského institutu.

V dokumentu Na tělo, který měl nedávno premiéru, dokonce zaznělo, že chcete ze Vsetína udělat střed zeměkoule...

Přesně to plánuji. (smích) Na Vsetíně je škola Integra, která letos slaví čtvrtstoletí od založení. Na tom by nebylo nic zvláštního, ale ta škola byla první v republice, která přišla s nápadem propojit zdravé a nemocné děti, což mě velmi ohromilo. Před deseti lety jsem byl požádán o zachycení její atmosféry, a tak jsem tam více než rok jezdil fotit. Vznikla úžasná výstava a kalendář. K letošnímu výročí jsem byl opět přizván, a tak jsem se rozhodl oslovit jak místní fotografy, tak své studenty, se kterými už půl roku v Integře zachycujeme různá témata. Výstava se koná 3. června ve vsetínském zámku, na podzim bude ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. Je to něco tak inspirativního, že stojí za to vidět ji po celé republice.

Svůj život jste zasvětil dokumentární fotografii. Co rozhodlo, že budete o světě vypovídat právě přes fotoobjektiv?

Impuls přišel od táty, který velmi rád fotografoval už ve Stříteži. Maminka mu koupila fotoaparát, on čas od času v ložnici rozbalil zvětšovák, namíchal ustalovač a vývojky, zapnul žehličku a já se mohl dívat. Otec však nikdy neřekl: Pojď, já ti to ukážu!

Okamžik, který rozhodl o mém životním koníčku, přišel až v prvním ročníku pedagogické fakulty. Tehdy mi můj profesor za 400 korun nabídl slušný fotoaparát. Poprosil jsem tehdy otce o půjčku a on mi řekl, že mi peníze dá, pokud mu slíbím, že nebudu deset let kouřit. Slíbil jsem to a opravdu jsem, na rozdíl od mých čtyř sourozenců, nikdy nekouřil. Až jsem začal fotografovat já, otec se mnou někdy sedával ve fotokomoře...

Jste z učitelské rodiny, byl jste učitelem a také ředitelem malotřídky v Sovinci. Jak na ta léta vzpomínáte?

Já jsem nikdy neuvažoval o něčem jiném než o tom, že stanu učitelem. Na časy, kdy jsme žili ve služebním bytě ve škole na Sovinci, já učil první stupeň, žena hudbu, se nedá zapomenout. Byly probarvené sluncem, plné lidskosti a lásky. Rád jsem učil děti na malotřídce, stejně jako vysokoškoláky na institutu, protože mě nesmírně naplňuje komunikace s lidmi.

 

Školu v Sovinci jste si později musel odkoupit. Vytvořil jste z ní významné kulturní centrum, kam se sjížděly evropské umělecké špičky neoficiální kultury. Pořádal jste výstavy a koncerty, které byly srovnávány s protistátní činností - dával jste možnost vystavovat umělcům, kteří byli ve velkých městech zakázáni.

Bylo to úžasné a také velmi náročné období hlavně pro mou ženu Agnes. Já jsem si to užíval, ale ona se pak o hosty starala. Napekla, vstup byl vždy v naturáliích a byla to vždy neopakovatelná atmosféra, protože na vernisáže chodívalo 200-500 lidí. Také jsme za to byli neustále v hledáčku StB.

Za fotografie z vesnice jste byl takřka na rok i odsouzen do vězení. Musel jste přestat učit, a tak jste se na pár let stal dispečerem Státního statku v Jeseníkách. Přesto jste si i tam dokázal vybudovat statut kulturního pracovníka a vozil jste družstevníky po výstavách, divadlech a nejrůznějších společenských akcích, na které se s láskou vzpomíná dodnes.

(smích) To byly časy... Tehdy jsem opravdu dokázal vypravit jeden a pak už dva autobusy „za kulturou“. Družstevníci mi věřili natolik, že se ani neptali, kam se jede, a vždy bylo narváno. Vždyť kolik traktoristů, dojiček, chovatelů, agronomů či zootechniků mělo možnost zhlédnout nejlepší československá výtvarná díla, diskutovat s uměleckou špičkou, vidět slavná představení Divadla na provázku, Semaforu, dramat a komedií okolních divadel?

Z vašich fotografií čiší opravdovost, pokora, smysl pro detail a člověčina. Berete lidi takové, jací jsou. Proč jste si vybral právě sociální témata? Jak se dokážete oprostit od jejich smutných příběhů?   

Sociální otázky a mezilidské vztahy mi nedají spát, trápí mě, co se děje kolem. Proto se snažím na palčivé problémy poukázat, aby se politici zamysleli a začali pro to něco dělat. Smutné příběhy ve mně zůstávají i kvůli tomu, že je intenzivně prožívám. Od toho se oprostit nedokážu. Ale za ta léta jsem se naučil jakémusi nadhledu.

V současnosti fotím téma Duchovní služba ve věznicích, kdy ve Valdicích a Mírově hovořím jak s duchovními, tak s nejtěžšími zločinci a vrahy. Je to úžasná práce a nesmírně vzácná komunikace.

Ač se stále považujete za amatérského fotografa, měl jste přes tisícovku výstav, vaše snímky jsou ve sbírkách galerií po celém světě... Pedagogem jste zůstal proto, abyste mohl zůstat svobodným?

Přesně tak. Fotografickou tvorbu si nechci kazit podmínkami či věcmi, které by mi někdo dirigoval. Témata si vybírám sám - dělám jen to, co mě baví. Zkrátka: musím být svobodný, abych byl šťastný.

V dokumentu se poprvé objevila vaše rodina. Bylo těžké je přemluvit?

Režisérka Libuška Rudínská je moje studentka, která k nám v rámci worshopů a výstav na Sovinec často jezdila. S mojí ženou Agnes i dcerou Monikou se velmi spřátelila, a proto spolu vedly rozhovory i před filmovou kamerou. Jsem za to nesmírně vděčný, protože během tří let, než se dokument dotočil, Agnes vážně onemocněla a toto jsou jedny z posledních okamžiků, kdy ji mám možnost vidět plnou života...

Zbývá vám ještě čas na nějaké koníčky?

Co je žena v nemocnici, začal jsem jednou až dvakrát týdně plavat. Také se stále věnuji výtvarnému umění, nesmí mi utéct žádná zajímavá výstava, která bývá i z pohledu fotografa velmi inspirující.

Při natáčení „celovečeráku“ Na tělo jste se hloupou náhodou ocitl až na hranici života a smrti. Ovlivnilo to nějak vaše další kroky? 

V tu chvíli jsem si života a všech věcí okolo vážil ještě více. Při bezesných dnech a nocích v nemocnici mi hlavou běžely myšlenky, rodily se nápady, které hodlám uskutečnit. Řekl jsem si: Nebuď páprda a jdi do toho! Tak jsem se oholil, několik vernisáží odlehčil barevnými parukami a jdu vstříc osudu. A vy se máte ještě na co těšit. (smích)  

Autor: IVA PAŠKOVÁ

Vaše názory

Divado Blic rozehraje muzikál Edith Piaf

Ostrožská Nová Ves

Divado Blic rozehraje muzikál Edith Piaf

Její šansony zná celý svět a i když už Edith Piaf není mezi námi, její pohnutý osud...

13. 4. 2018
Bylinková procházka a beseda

Velehrad

Bylinková procházka a beseda

Komentovaná vycházka a následná beseda s ukázkou a ochutnávkou léčivých a jedlých rostlin ve volné přírodě s...

13. 4. 2018
Vlasta Grycová si zazpívá s přáteli

Uherský Brod

Vlasta Grycová si zazpívá s přáteli

Zpívání jí sudičky nadělily do kolébky. U nich v rodině by se asi těžko hledal člověk, který...

13. 4. 2018
Šok! Muzikál Pokrevní bratři končí

Uherské Hradiště

Šok! Muzikál Pokrevní bratři končí

Muzikál Pokrevní bratři je jeden z nejúspěšnějších titulů Slováckého divadla posledních let. Po každé repríze diváci tleskali...

13. 4. 2018
TOPlist