FacebookYoutubeInstagram

Chci být do historie zapsán jako operní libretista

Uherský Brod Zajímavosti 23. 3. 2020
Chci být do historie zapsán jako operní libretista
Foto: Katka MAHĎÁKOVÁ

S Jaroslavem Duškem o filmech, rodině, humoru i koupání v zamrzlé Sázavě

EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR

Formální podání ruky, kterým jsem se chtěla Jaroslavu Duškovi představit, opětoval sám umělec vřelým přátelským objetím a svým úžasně pozitivním přístupem navodil před rozhovorem v Uherském Brodě příjemnou atmosféru.

Jste muž mnoha profesí, dokonce jste prý i libretista, je to pravda? A která profese vás nejvíce naplňuje?

Jo, to je pravda. Možná, že bych tady mohl mystifikovat a říct, že hlavní mojí profesí je operní libretista, ale libreta píšu jen jednou za čas. S Michalem Víchem jsme kdysi udělali takovou operu, kterou se otevíralo divadlo Archa v Praze. Jmenovala se Opera La Serra. Byla celá napsaná v umělém jazyku, kterému jsme říkali operanto. Vymysleli jsme si svůj jazyk, protože jsme vycházeli z toho, že v opeře stejně nerozumíte, co zpívají, tak jsme udělali takový zvukomalebný jazyk a tam se zpívalo „Sita sita ba duňa prekola muj todigi laminis“, takové prapodivné slova...
S Martinem Smolkou jsme napsali operu Nagano o vítězství našich hokejistů. Hrála se ve Stavovském divadle v Praze a režíroval ji Ondřej Havelka. A pak jsme napsali s Ondrou Smeykalem operu L2: Brána života!, což není úplně opera, ale taková zpěvohra, inspirovaná zvláštním příběhem Clemence Kubyho a jeho zázračným uzdravením. Kuby spadl z patnácti metrů, rozdrtil si obratel L2. Toto se stalo před třiceti lety a on, ačkoliv má přerušenou míchu, tak přesto chodí. Takže ten člověk je živoucí záhada. Je mu 70 let.

Psát operní libreta mě prostě baví. Máme rozepsáno s Pjérem la Šé´zem (pozn. autora: psycholog a herec Petr Kotek) operní libreto s názvem Sborovna. Takový příběh ze školství.

Ještě se studenty, kdy jsem ještě učil na konzervatoři Jaroslava Ježka, jsme jim s Martinem Smolkou napsali zpěvohru Statkářovic Mařenka podle červené knihovny z první republiky. Nádherný příběh o Mařence a inženýru Jiřím a to bylo protkáno písněmi.

Takže jsem libretista…

O vás je známo, že žijete alternativním způsobem života. Můžete nám objasnit, co to přesně znamená?

U mě nic.  Žiju normální život, který možná někomu připadá alternativní, ale mně ne. Je to můj normální, už 29 let.
Prý nejíte žádné léky?
Ano, 29 let.

A chodíte v zimě bosky?
Ano. (pozn. autora: Jaroslav Dušek přišel na rozhovor obutý do „žabek“)

A opravdu se chodíte v zimě koupat?

No jasně. I manželka plave v Sázavě. Vlezeme si do řeky a zaplaveme si. Nebo třeba i rozlámeme led a vlezeme tam. Opravdu.

Kde byl ten první popud k takovému životu?

To není žádný popud, tak normálně žijete. Začne vás bavit chodit naboso, tak odložíte boty a pak zjistíte, že se vám do těch bot už zpátky nechce. Když si  najednou zaplavete v zimě v řece, tak zjistíte, jak je to příjemné a hezké, tak to děláte znovu a znovu. Na tom není nic alternativního. To je jen pro ty lidi, kteří si to nedovedou představit. Pro mě je to naprosto normální.

Pro mě je alternativní život lidí, kteří jedí léky a bojí se v zimě vlézt do řeky a myslí si, že musejí nosit boty, to je pro mě těžká alternativa.
Když se řekne Jaroslav Dušek, mnoho lidí si nejdříve vybaví film Pelíšky.

Ano, protože to pořád dokola hrají.

Na jakou filmovou roli ale vzpomínáte nejvíce vy sám?

To se tak říct nedá. Neumím moc vzpomínat a musím se začít rozpomínat, protože to bylo dávno, to je minulost pradávná. Ale většina těch rolí, které jsem hrál, mě bavily hodně.

Taková první větší byla ve filmu Kouř, kde jsem hrál inženýra Karla Šmída, a to byla vlastně velká role. Předtím jsem měl jen malilinkatou u Milana Šteindlera ve filmu Vrať se do hrobu. To jsem se tak jako rozcvičil, abych věděl, jak se točí film.

Nebo Don Gio s Cabanama (pozn. autora: režie Šimon a Michal Cabanovi). Hezký experiment, a pak dlouho nic... Nelpěl jsem na tom, být filmovým hercem. Hrál jsem divadlo, učil na konzervatoři Jaroslava Ježka, psal libreta a potom… jako by se to zvrátilo a přišel film Pelíšky a hned vzápětí jsme s Martinem Zbrožkem uváděli předávání cen Českého lva. Oboje způsobilo poprask a najednou jsem byl víc takzvaně na očích. Honza Hřebejk měl tehdy pocit, že si máme ještě co říct, tak jsme spolu ještě dělali filmy Musíme si pomáhat, Pupendo a Horem pádem. Hezké role!

Mezitím byly ještě Divoké včely s Bohdanem Slámou. Sice malinká role, ale zase natáčení bylo ohromně bizarní, zajímavé. Natáčelo se v Rýmařově a v Jiříkově. Místní obyvatelé, spousta setkání, srdečných momentů…

Film Doblba! s mým tátou. Můj táta hrál mého tátu!

A pak zase přišly filmy jako Šílení s Janem Švankmajerem, Odcházení nebo Želary a osmidílná minisérie Pustina. Krásné role a krásná práce s úžasnými lidmi.

Úsměvy smutných mužů s Pepíkem Formánkem. Natáčeli jsme v léčebně, kde jsme se seznamovali se skutečnými pacienty. Bylo to taky bizarní a zajímavé.

A teď jsem natočil film Mstitel s Lucií Klein Svobodou. Úplně divokou komedii, která bude uvedena na konci roku. Hodně velký úlet, na který se osobně těším.

Vídíte, já se teď rozpomínám a mám takovou obavu, abych na někoho nezapomněl…

Jo ještě film Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí s Pavlem Gőblem, myslím, že je odsud.

Všechny ty role byly pěkné…

Dokážete pobavit davy lidí, kdo nebo co ale pobaví vás?

Nejvíc vnoučata, to jsou zábavní tvorové. Nejstarší vnučce je 15 let, pak těm dalším je 13, 11, 5 a 3. Takže je to taková parta a je radost je potkávat a zažívat s nimi setkání, vidět, jak postupně rostou a dospívají. Mám moc rád, když jsem s nimi a zažíváme různá dobrodružství, jezdíme na společné dovolené…

Podařilo se vám se někdy „odbourat“ (rozesmát) přímo na pódiu?

Ale jo… Třeba při improvizaci s Pjérem la Šé´zem a Zdeňkem Konopáskem. Smějeme a přestali jsme řešit, jestli se to hodí, nebo nehodí, do této hry to prostě patří. Když se opravdu stane při improvizaci něco neobvyklého, tak nás to fakt rozesměje, nestydíme se za to.

Máte čas při tolika profesích i odpočívat? Případně jak odpočíváte?

Odpočívám při těch profesích. Vybral jsem si takové profese, které jsou výborně relaxační a meditační, takže při nich odpočívám nádherně.

Co byste vzkázal čtenářům týdeníku DOBRÝ DEN S KURÝREM?

Lidé, čtěte!
V Manželském vraždění se našel téměř každý
Pravdivá komedie o partnerském soužití Manželské vraždění s podtitulem On ztratil paměť, ona trpělivost. Nebo je to jinak? přilákala do Uherského Brodu davy diváků všech věkových kategorií. Tragikomedie o soužití Lízy v podání Nataši Burger a Jaroslava Duška jako Gillese začíná jeho návratem domů. Díky úrazu hlavy ztratil paměť. Postupně se odkrývá příběh patnáctiletého soužití manželů, kteří mají, jako každý z nás, své silné i slabé stránky, své sny a ideály.

Manželské vraždění je komedie, která nejen baví, ale také ukazuje realitu manželského života ze všech úhlů tak, že několikrát divákům v sále běhá lehký mráz po zádech a z toho obratem propukají v záchvaty smíchu. To vše hlavně díky excelentním hereckým výkonům obou umělců.

Autor: Kateřina MAHĎÁKOVÁ

Vaše názory

Na tanečním vínku můžete získat lásku ke knihám

Uherské Hradiště

Na tanečním vínku můžete získat lásku ke knihám

Blíží se březen - měsíc knihy a knihovny v celém regionu chystají pro své čtenáře velkolepý program,...

3. 3. 2020
Bláznivá komedie 1+2=6 slaví 130. reprízu

Uherské Hradiště

Bláznivá komedie 1+2=6 slaví 130. reprízu

Už tuto středu ve Slováckém divadle oslaví událost, jaká se často nevidí. Komedie 1+2=6 o londýnském taxikáři,...

3. 3. 2020
Tom Šulaj narazil žebra Jožkovi Kubáníkovi

Uherské Hradiště

Tom Šulaj narazil žebra Jožkovi Kubáníkovi

Slovenský seriál Nový život, který aktuálně uvádí TV Joj, získal dvě herecké posily ze Slováckého divadla, Jožku...

1. 3. 2020
Tři pokojíčky a stovky predátorů

Slovácko

Tři pokojíčky a stovky predátorů

Milé maminky a tátové. Vzhledem k tomu, že se děti stávají daleko dříve, než je povoleno uživateli...

27. 2. 2020
TOPlist