FacebookYoutubeInstagram

J. A. Pitínský: Tichá krajino!

Uherské Hradiště Zajímavosti 3. 11. 2009
J. A. Pitínský: Tichá krajino!

Luhačovický rodák, režisér J. A. Pitínský.

Foto: JAN KARÁSEK

V sobotu 17. října proběhla ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti premiéra divadelní hry na motivy novely Karla Hynka Máchy Cikáni v režii J. A. Pitínského. Tato dlouho očekávaná událost byla ještě před svými uvedením mnohokrát v médiích prezentována jako divadelní událost roku. Bývá vždy trochu ošemetné chválit dne před večerem. Ale co naděláte s natěšenými fanoušky prahnoucími po piárovém pokrmu? Dnes je tato otázka již na místě. Naplnila tedy tato nová inscenace svá veliká očekávání? Poruším pravidlo a již v úvodu musím přiznat - ano. Ba co víc, domnívám se, že se tento opus stane událostí i v rozsáhlé a ojedinělé sbírce inscenací samotného režiséra J. A. Pitínského.

Pokus o alibi 

Hned v úvodu musím upozotnit čtenáře, ať neočekává v tomto textu klasickou recenzi. Nejsem divadelní kritik (a ani jím nechci být!). A tak se milý čtenář nedozví, jak se autorům povedl přeformátovat sto sedmdesát let starý Máchův kokořínský příběh do doby facebookových nástěnek, jak typově zvládli výběr herců a jak ti se zhostili svých rolí. Neodozví se, jak se dramaturgovi představení podařilo ukočírovat a do srozumitelnosti dešifrovat erupci řežisérových oinirických vizí. Ani to, zda „little“ big time Toma Waitse je dokonalou metaforou nebo snad pouze znouzectnost (jasně, že tam dokonale sedí!). Důvody mého od žánru odtažitého přístupu jsou dva. Ten první je vznosný - chci zůstat divákem! Druhý je nosný - život lidský je příliš krátký na to, abychom se zabývali margináliemi. Mnohem podstatnější a závažnější je pokusit se dotknout nepostradatelného, a tudíž podstatného.

Tušení souvislostí

Každý národ vede oprávněný a veskrze pozitivní zápas a spor o to, co je v dějinách jeho umění původní, nosné, co nese po století svým významem i obecně platné principy, a je tudíž  srozumitelné a obohacující i pro jiné kultury a národy. O to, co je (viděno v dějinných souvislostech) pro každý národ signifikantní, a přece světové. Vlastně ne a přece, ale a právě proto světové. V české literatuře je nositelem národní světovosti vesnický román! V tvorbě dramatické je odpověď stejná. Dříve než se zvedne vlna odporu, dovolím si jedno punktum: Česká společnost je historicky společností „malých“ lidí - plebejců, nearistokratů. Ať se nám to líbí, nebo ne. Na rozdíl od okolních zemí, které jsou národy šlechty, jsme my národem sedláků, národem vesnice. I vůdci lidu vzešli z těchto poměrů. To je naše formace. Máme tedy všechny ctnosti a nectnosti obyčejných lidí. Tolik in memoriam historik nadmíru erudovaný, Dušan Třeštík. Tečka. Každý český divadelní režisér, který se chce jednou skutečně dotknout svých diváků, který se chce ale také dotknout sám sebe v těch nejniternějších vlásečnicích krve, musí se jednou vydat tímto směrem. Zdá se to moc radikální? Budiž: nemusí, ale SMÍ! Podíváme-li se na výčet divadelních her v životopise J. A. Pitínského, můžeme alespoň zpovzdálí vytušit, že pitínsko-častkovskému divadelnímu modernistovi nejsou podstatné věci lhostejné. Zásadní pro mě je také to, že se režisér často vrací pro uchopení příběhů na místo samé. (Mnohdy i výběrem lokálních prken, která ale také znamenají svět.) Jako by věděl nebo podvědomě cítil, že právě krajina vydá vždy pravdivý obraz dávných mýtů, rozezní vždy stejně teskně struny zasunutých lidských bolestí, nedovolí krvi natrvalo vsáknout do země. Živoucí krajina vše uchovává a zapřisahává nás. Její ozvěny jsou neměnné a trvalé. Na straně jedné Krajina pevný kořen a na straně druhé Krajina věčný poutník.

Umění je to, co je

Již po plesknutí posledních dlaní při závěrečné děkovačce bylo jasné, že tato inscenace kategoricky rozdělí milovníky divadla do dvou táborů: Ano - Ne. Mnoho otazníků a nikde žádná odpověď. Bárto! Hrabě! Angelíno! Dejte jim porozumět! A pak jsem uslyšel v prázdném sále z místa nápovědy hromový a nesmlouvavý hlas básníka Vladimíra Holana: Život je sám v sobě! I každé pravé umělecké dílo (snad proto, že reflektuje život?) je také samo v sobě. Nekoukejme se kolem, nic tam není. Je před námi jen obraz, ve kterém je vše. I to, co v něm chybí, je jeho součástí. Moderní umění nelze pochopit. Můžeme pouze pocítit, že jsme v blízkosti něčeho závažného, podstatného, vše racionální převyšujícího. Tam, kde zůstává rozum stát, ožívá srdce. Jak chceme uchopit obraz úplně cizích teskných a nenaplněných vztahů, dávných křivd, žárlivostí a démonické touhy po svobodě? Jak chceme rozuzlit spletitost vztahů, kde nikdo neposlouchá v rozhovoru nikoho než sám sebe, kde dokonalá pomsta nevyvolá světlo v duši, ale naopak ji uvrhne do černočerné tmy? Jak chceme rozumět Máchově či Pitínského trýzni, když nerozumíme ani sami sobě? Přesto existuje jedno místo, kde se můžeme společně setkat. Tím místem je Krajina srdce.

Hotel U Kostničího kamene

Není jistě samoúčelnou epizodkou začátek hry, kdy se po krátkém intermezzu ocitáme v kině a před námi běží úvodní titulky k filmu. Celá inscenace je filmovým plátnem! Se vším, co ke každému dobrému filmu patří. Výsledná podoba filmu vždycky vzniká ve střižně. Tam se určí spád, rytmus a emoce výsledného díla. Nejinak je tomu v naší inscenaci. Střih a prolínání obrazů jsou zde nosnou konstrukcí. Vytváří mnoho silných momentů. Třeba. V jednu chvíli se v hotelu přes sebe navrství několik dějů a dialogů, které svou zahuštěností nedají možnost uchopit a porozumět každému příběhu jednotlivě. Paradoxně v tu chvíli, kdy se začínáme ztrácet, jsme nejblíže a nejvnitřněji v příběhu. Ano, žádná z postav neví, co se s nimi děje! Vyjevené pravdy s nimi tak otřásly. Nevíme, co bude, jen to, že už nebude nic jako před tím. Láme se osud všech zúčastněných. Najednou se obraz zpomaluje, pak se dočista zastaví,... aby pak pozvolna pokračoval, nebo se i vrátil pozpátku znovu k výchozímu bodu. Tak, jako se uvazují či rozvazují uzly na hladkém laně. Fascinující je část, kdy se jeviště-filmové plátno rozdělí do dvouprojekce. Sledujeme příběh ve dvou rovinách (nebo dva příběhy v jedné rovině?). Nahoře v reálném světě hotelu se převyprávějí a dešifrují dávné křivdy, dole jen o kousek níže v temné sluji sklepení se svíjí v bolestivé trýzni oběť i strůjkyně těchto tragédií. Tento prostý filmový trik nás přivádí neodbytně k uvědomění si mnohem širších a závažnějších souvislostí: zatímco se my bláhoví snažíme nalézt vysvětlení, omluvu a rozhřešení našich třeba malých zlo-činů, kdesi uvnitř v nás zraněná duše kvílí. Žádný člověk ji ale nezbaví té tíže. Tak snadné odpuštění nikdy není. Jde to vůbec? Nebo je to tak, jak úplně potichu šeptal Jan Skácel: Nepřijde-li trest hned vzápětí, musíš si vinu odžít životem? Pak přijde snad i osvobození. Úsměvnějším příkladem posouvání si významů i mimo plátno, může být i postava věčně opilého a prostořekého Bárty (zde si neodpustím hodnocení - ve vynikajícím podání Jiřího Hejcmana), který je spouštěcím mechanismem zápletky, protože pojmenovává konkrétní osoby jejich pravými jmény a vsazuje je do jejich zločineckých rolí. Je to snad předobraz tak typicky české povahy: IN SPIRITUS VERITAS? I tys, Mácho, prožíval tyto běsy? Zvláštní kapitolou jsou ouředníci, kteří přichází vyšetřit, odsoudit a potrestat vraždu. Jejich hnědo-černě výmluvné obleky, oplzlé grimasy a naprosto chladné a nezúčastněné hledání „konečného řešení“ evokují praktiky nedávných despotických vlád. Však není to historizující vsuvka, nýbrž tíživá přítomnost. Žádný establishment není a nikdy nebyl schopen vynést spravedlivý soud nad našimi přečiny. Vždycky, když se snažil vklínit do našich životů, proměnil se v bohapustou tyranii. Jak lze literou zákona nastolit skutečnou spravedlnost? Čí spravedlnost? A pro koho? Jsou skutečně směšní.

Uzavírání kruhů

Vír obrazů, výkřiků a tónů zklidní závěr, který se vrací na samotný počátek. Na stejném pomyslném místě, kde svůdná Angelína svolila okouzlena sama sebou ke zradě na své lásce, končí zhrzený milenec na šibenici svou předem prohranou pomstychtivou pouť. Opustil jako štvanec ráj (sladkou Venécii), aby se mohl jednou vítězoslavně navrátit. Démonické zlo touhy po pomstě mu ale nikdy tento návrat nedopřálo. Ach, ubohý Giacomo, tos nevěděl? Jenom to, čeho se opravdu vzdáš, můžeš jednou natrvalo dostat zpátky! Na úplný závěr sedí spolu dva jediní přeživší a chvilku se vkrádá pocit, že oni budou pokračovateli zaniklých životů a epickým vyústěním příběhu. Ale není nám dopřán poklidný konec. (Stejně by se tento pár po několika letech švankmajerovského dialogu nakonec požral navzájem.) Na místo toho se v útěku vydává zdánlivě zkrocený hrdina na cestu tuláka. Tuláka, který se bude bláhově po zbytek života domnívat, že svoboda mu přinese svobodu. Snad je to finále i romantické, ale je v něm cítit zvláštní marnost a odevzdanost. Slovo, které to dokáže přiblížit, je NEVYHNUTELNOST - víme, že nás nečeká nic dobrého, víme, že bychom měli posečkat, ale marné je osudu se bránit. Je to stejně beznadějné, jako je beznadějné pouze lidsky nahlížené a žité Lidství. (V den smrti Ingmara Bergmana byla na ostrově Farö neproniknutelně hustá mlha.)

A tak, drahý a nešťastný poutníče. Dlouhá silnice táhne se rovinou; daleko - daleko, až v dálce - co zavřená řeka - v temné padá hory. Po ní daleko - daleko odchází. A s ním i náš příběh. Už cítím ten povzdech: zase jsme bezradní zůstali na všechno sami. Však přece! Tante grazie…

Autor: TOMÁŠ JEŽEK

Vaše názory

Vykázaných násilníků přibývá. I kvůli krizi?

Slovácko

Vykázaných násilníků přibývá. I kvůli krizi?

Prohlubující se ekonomická krize a ztráta zaměstnání živitele rodiny má podle policejních statistik za následek rostoucí křivku...

31. 10. 2009
Babičtí vysadí novou lípu Svobody

Babice

Babičtí vysadí novou lípu Svobody

Letos na jaře uplynulo již devadesát let, kdy naši otcové, stařečci a prastařečci vysadili v naší vesnici...

25. 10. 2009
Místo neziskovkám do zadluženého fondu

Zlínský kraj

Místo neziskovkám do zadluženého fondu

Obavy mnohých neziskových organizací nejen ze Zlínského kraje se minulý týden zhmotnily. Lidovecký předseda Cyril Svoboda totiž...

24. 10. 2009
Koně pomáhají léčit na Slovácku již osm let

Slovácko

Koně pomáhají léčit na Slovácku již osm let

Hipoterapie, neboli rehabilitace prováděná pomocí jízdy na koni, na Slovácku doslova zakořenila. Již osm let zde totiž...

17. 10. 2009

Související

Uherské Hradiště

Muzikál Chicago po třicáté

Vyprodané hlediště a potlesky vestoje - tak vypadá muzikál Chicago ve Slováckém divadle. „Bylo to vlastně vymodlené...

Uherské Hradiště

Kdo dostane Slováckého Oskara?

Která inscenace z loňského roku je nejpopulárnější? A co herci? Kdo z nich předvedl nejlepší výkony? Už...

Uherské Hradiště

Divadelníci začali zkoušet Prokletí nefritového škorpiona

Milovníci komedií se mají na co těšit. Minulé úterý se poprvé sešel inscenační tým novinky Prokletí nefritového...

Uherské Hradiště

Divadlo Ungelt přiveze do Hradiště příběh o Marlene Dietrich

„Matka a dcera. Regina Rázlová jako slavná Marlene Dietrich a Simona Postlerová jako Maria Riva ve strhujícím...

TOPlist