FacebookYoutubeInstagram

Listopad je pryč. A co dál?

Uherské Hradiště Zajímavosti 18. 11. 2009
Listopad je pryč. A co dál?

Listopadové události roku 89 plnily hradišťská náměstí.

Foto: archiv Slováckého muzea

Kam směřuje náš národ, mi není lhostejné, proto psát o frontách na banány, nesvobodě a podobných klišé dle mého není vůbec důležité. Stejně tak není na místě vzpomínat dvacet let poté, jak bylo či nebylo, protože dnešní neutěšený stav věcí veřejných je jasným důkazem, že by se společnost měla zabývat jinými otázkami než s nostalgií vzpomínat. Zapomenout ale nesmíme.

To, že 17. listopadu 1989 společnost získala svobodu a demokracii, je zřejmé, bohužel však nějak pozapomněla na zodpovědnost a přímo hazarduje s touto šancí ji využít, kterou dal čas s okolnostmi dohromady. Byť připouštím jisté nezvratné dění, které každého z nás v životě provází, formuje a vybavuje pro život ve společnosti. Jedním z těch, kteří ani po dvaceti letech nepřestali aktivovat své schopnosti nejen ve svůj prospěch a kteří spolu se svými kamarády stáli u listopadových událostí, je Michal Stránský.

Začátek jednoho konce

Změny jsou v lidském životě i společnosti nevyhnutelné, a 17. listopad byl dnem, kdy dějiny vyústily v přechod do nové éry svobodného stavu našeho národa. „V životě by mě nenapadlo hodnotit to, co se dělo před dvaceti lety, jakkoliv jinak než s velkým plus. Ta změna byla naprosto žádoucí a nemám ani stín pochybností, že by nebyla správná,“ vystihuje Michal Stránský význam listopadových událostí.

„Mé vnímání nejspíš ovlivnilo i to, že jsem v roce 1989 měl třiadvacet let. A navíc: I když jsem se dění účastnil velmi aktivně, nikde jsem „necinkal klíči“, jak se pak často říkalo, a neměl jsem žádné velmi konkrétní představy o tom, jaký teď přijde ráj na zemi. Těšil jsem se z toho, že bude možné svobodně mluvit, číst i psát knihy, cestovat - a to se naplnilo. Byl jsem rád, že končí režim, který se už do jisté míry hroutil sám do sebe a který byl postaven na velké míře absurdity, a přitom měl v rukou stovky tisíc osudů. Svým způsobem postihl i mé rodiče a kdybych ze sebe chtěl dělat chudáka, tak i mě. V konečném důsledku však to „postižení“ vnímám tak, že mně pomohlo formovat mé přesvědčení, pohled na společnost a na život. Podobně slyším občas mluvit i děti tvrdě stíhaných disidentů, není to nijak překvapivé.“

Rozpad byl v dohlednu

Že se tehdy něco dělo, potvrdí všichni ti, kteří se aktivně zapojovali do dění v roce 1989. „Vnímání situace bylo samozřejmě ovlivněné společenstvím lidí, ve kterém jsem se pohyboval, ale změny byly cítit v celé společnosti. Lidé „rozvazovali jazyky“ a setřepávali ze sebe šeď a obavy. Dnes mám ale pocit, že se přes nesrovnatelně otevřenější a pestřejší prostředí mnoho lidí pohybuje zase spíše v jakési šedi a pohodlném azylu vlastního soukromí,“ říká Stránský.

Život ho zavedl kromě užité grafiky i k práci v oblasti rozvoje týmových dovedností a komunikace pro firemní skupiny i neziskový sektor. Díky oboru, který více nahlíží pod pokličku vzájemné komunikace, Stránský možná vnímá vyhroceněji některé oblasti našeho společenského života: „Dlouhá léta jsem se převážně pohyboval ve značně exkluzivním prostředí, kde platí jisté normy vzájemného chování a některé jevy, jako neschopnost (nebo neochota) sdělit otevřeně vlastní názor, nejrůznější podrazy, zákulisní dohody a podobně, jsou okrajovými. V posledních letech se však stále více potýkám s tím, že ve většinové společnosti jsou tyto jevy spíše standardem. Přitom schopnosti jako formulovat a otevřeně sdělit vlastní názor, nebo naopak vyslechnout a do svého myšlení zakomponovat názory druhých, poskytovat a přijímat zpětnou vazbu k našemu konání, považuju za základní předpoklady pro to, aby mohla demokratická společnost zdravě fungovat.“

Kdo by ji neznal

Každý den z novin, rádia, televize a osobních setkání na nás až skoro útočí kauzy, tváře a hlavně neochota spolupracovat, plané utvrzování se o možné domluvě bez valných výsledků. Jedná se o politiku. A pomalu už nejen o ni. „Ačkoliv to mnohým zní příliš idealisticky, politika by měla být způsobem, jak hledat tu nejlepší možnou cestu ke správě věcí veřejných. Ovšemže součástí politiky je vždy mocenský boj. Ale, bez nadsázky, myslím, že se dnes politika u nás zvrhla téměř výhradně na mocenský boj. A atmosféra boje o výhodné pozice se pak přenáší do celé společnosti, což má neblahý vliv na její vývoj,“ hodnotí Stránský stav politické kultury. „Jestli že se někteří vrcholní politici chovají jako hulváti, tak posilují u svých příznivců dojem, že je to normální chování, vedoucí navíc k úspěchu. Začínají pak hulvátské chování chápat jako normu, přejímají ji a navíc - začínají takové chování politiků oceňovat. Je to velmi efektivní a velmi zhoubná zesilující zpětná vazba,“ popisuje Stránský na příkladu.

Vše pomalu, ale jistě zachází příliš daleko a ve společnosti panují obavy z nepochopení nebo dokonce ztráty zaměstnání nebo osobních výhod či své vlastní identity. „Za veliké minus současnosti, za něco, co jsem v listopadu 1989 patrně nepředpokládal, považuju to, že až příliš mnozí lidé propadají pocitu, že nemohou nic změnit. Že mnoho lidí myslí, že nemůžou říct vlastní „nepohodlný“ názor. Samozřejmě můžou, jen je to bude stát něco úsilí, něco nepříjemností. Ale ve srovnání se situací za totality jde vlastně o drobné nepříjemnosti. Mít dnes strach z toho, že díky řečenému názoru například ztratím práci, mně ve většině případů přijde směšné. Je to strach, který svědčí o nedostatku úcty k demokracii,“ tvrdí Stránský. „Je tady bohužel jeden nový nepříjemný aspekt: vyhrotí-li se spor natolik, že se do něj začnou vkládat právníci, přestává často jít o soupeření myšlenek a hledání pravdy. Více jde o naprostou sofistiku, o to, kdo koho nachytá na slovíčku a postaví ho za hranu zákona. To pak je nerovnocenný boj, protože ne každý si může dovolit platit obratného právníka,“ připouští Stránský jistá úskalí, na která sám naráží. A na toto téma dodává: „Doslova děsivé je pro mě vědomí, že lidé, kteří ohýbají páteř pro namazaný krajíc chleba, vychovávají další generace. A bohužel z vlastní zkušenosti vím, že je jich nemálo i mezi učiteli. Můj bytostný optimismus, a tím pádem i důvěra ve víceméně pozitivní vývoj naší společnosti, se tak v poslední době sráží s tvrdými daty, která mnoho optimismu nenabízejí. A to se pohybuju v rovině svého života, tam, jen kam já osobně dohlédnu.“

Demokracie

Toto slovo, aby bylo dobře pochopeno a mohli jsme s ním operovat, vyžaduje určitou mravní kulturu, určitý typ slušnosti chování jedince ve společnosti. „Možná hlavní potíž našeho národního společenství je v tom, že mnohé demokratické návyky, které se týkají každodenního života a ne nějaké abstraktní vysoké politiky, nebyly léta budovany a rozvíjeny. Demokracie je svět otevřených možností a ten klade velké nároky na to, jak nakládat s vlastním životem. Chápu, že pro někoho je těžké nést tu mnohonásobnou svobodu, ale i nutnost vlastní volby. Politici, umělci, učitelé, soudci, novináři a další, kdo mají podstatný vliv na budování našeho společenství, by na sebe měli klást co nejvyšší měřítka a poctivě přemýšlet o vysoké zodpovědnosti, kterou s sebou jich činnost nese. Bohužel se tak u nás často neděje,“ předkládá Stránský svůj pohled na dnešní stav demokracie.

Strach nehrál roli

Konec osmdesátých let v Československu, to byla z pohledu M. Stránského doba a prostředí, ve kterém se vše dělalo jako naprostá přirozenost. Všichni kolem si uvědomovali, že žijí v nenormální situaci a že je potřeba změny. „Na strach jsme nemysleli, naštvanost na režim byla mnohem silnější motiv než strach z nepříjemností. Ale ano, nastalo pár momentů, kdy se jakýsi strach ozval. Například 20. listopadu, když jsem přijel z Brna s čerstvými informacemi, měl jsem telefonát do kanceláře Klubu mládeže UHáčko v budově nynější staroměstské radnice, kde jsem pracoval. Volal mně člověk, kterého jsem později našel v Cibulkových seznamech StB, a říkal mi, abych rychle vypadl a nechodil při hlavní cestě. Dodnes jsem nenašel příležitost se ho zeptat, o co přesně šlo. A zároveň to vnímám jako ilustrativní přklad pro to, jak opatrně musí člověk na všelijaké zprávy o spolupráci lidí s StB a dalšími složkami režimu nahlížet. Určitě by to všechno bylo jiné, kdybych se musel bát o rodinu nebo děti. Ale my jsme se se ženou brali na úřadě 28. října 1989 se svatebními trikolorami v klopách a kolem kytice, a 18. listopadu, když se začaly lámat dějiny, jsme se brali v kostele. Takže moje situace byla vlastně dost snadná,“ uzavírá Stránský naše povídání v nepřetržitém toku myšlenek a názorů, které se převážně točilo neustále okolo hledání racionálního pochopení nynějšího stavu naší společnosti a nutnosti jeho neodkladné opětovné proměny než kolem hodnocení, co zapříčinilo vyústění listopadových událostí.

Autor: PAVEL PRINC

Vaše názory

Z brodského muzea do České národní rady

Uherský Brod, Brno

Z brodského muzea do České národní rady

V nocích po útoku na studenty na pražské Národní třídě roznášel po Uherském Brodě strojopisné letáky -...

17. 11. 2009
Bezplatná poradna pro spotřebitele

Slovácko

Bezplatná poradna pro spotřebitele

Máte problémy s reklamací? Nezoufejte. Občanská poradna při Oblastní charitě v Uherském Hradišti přichází s novou službou,...

13. 11. 2009
Zvednout se dá téměř cokoliv

Staré Město

Zvednout se dá téměř cokoliv

Pokud nevlastníte stavební firmu, nebydlíte v pátém patře a dítě vám nehraje na klavír, nepotřebujete vyprostit utopené...

13. 11. 2009
Stromy adoptovala také radnice

Staré Město

Stromy adoptovala také radnice

Cyklostezku ze Starého Města do Kostelan nad Moravou zdobí nová stromová alej. A každý strom má své...

11. 11. 2009
TOPlist