FacebookYoutubeInstagram

Vzpomínka na Petra Opočenského

Staré Město Zajímavosti 29. 4. 2019
Vzpomínka na Petra Opočenského

Slovácká legenda Petr Opočenský.

Foto: Marta Czopová

Slovácký GEN - vydáno 5. června 2006

Málokdo si dnes uvědomuje, z jakého uměleckého rodu pochází hudebník a výtvarník Petr Opočenský. Nebýt exhibicionismu jeho nevlastního bratra Pavla pravděpodobně by na jméno rodu Opočenských jen padal prach ve filmových a divadelních archivech.

Skromnost a snad stud dávají milovníkovi Jethro Tull s téměř pohádkovým zjevem splynout s ostatními občany Uherského Hradiště. Tu a tam se hudebně projeví, pravidelně se objevuje jen na pódiích s legendární kapelou Gong, s níž téměř třicet let oznamuje přesný čas...

Děd Roger usměrňoval spisovatele Haška
Stejně jak se jeví navenek, je i vevnitř Petr Opočenský zakřiknutým člověkem. Jeho předci jsou povahy opačné, doslova zhýralé. Děd Gustav Roger Opočenský byl pražský bonviván a básník. Na jeho vymetání šantánů nebo závody v drožkách po Václavském náměstí v časných ranních hodinách si možná vzpomenou někteří pamětníci první republiky. Stejně jako na Opočenského kamaráda, spisovatele Jaroslava Haška. „Ten se z titulu svého spisovatelství vždycky k někomu nastěhoval a po určité době, když už byl obtížný, tak se ho lidi nemohli zbavit,“ vzpomíná Petr na jedno z babiččiných vyprávění. „Poslední nadějí byla zavolat Rogera Opočenského. Byl jediný člověk, na kterého dal.“ Babičku Opočenskou, původem ze sedláckého rodu z jižních Čech, si Petr dobře pamatuje, zemřela, když mu bylo osmnáct. „To byla nesmírně hodná ženská, zlatá baběnka.“ Právě díky ní se z Rogera stal zámožný člověk. Na sezonu míříval se smetánkou do lázní v Luhačovicích. Byla to velká móda. V té době také začaly jezdit pravidelné rychlíky Praha - Luhačovice.

Bohém pohádkovým králem
Ani otec Gustav nestával v koutě, kde jej postavili. Měl velké charisma a ženské po něm jely, což v podstatě zdědil Petrův mladší bratr Pavel. „Otec neustále hrál divadlo,“ vzpomíná Petr. „Byl herec tělem i duší. Hrál čtyřiadvacet hodin, až do té doby, než padnul. Když odešel z jeviště a neměl kolem sebe diváky, tak chlastal.“ Gustav Opočenský působil deset let ve zlínském divadle. Po roce 1968 jezdil sám s magneťákem a řidičem s čtyřhodinovým pásmem Konzert pro pana Masaryka. Dvakrát jej viděla i hradišťská Hvězda. Většina českého národa si jej pamatuje jako filmového herce. Během čtyřiceti let ztvárnil přes třicet malých i velkých rolí, z nichž tou nejznámější byl král v pohádce Princ Bajaja (1971).

Po otci zdědil jen zjev
Se svým o dva roky mladším bratrem, sochařem Pavlem Opočenským, se seznámil až na otcově pohřbu v Karlových Varech. „Vzájemně jsme se vyděsili,“ popisuje setkání v dvaadevadesátém. „On má jeho osobnost, která z něj vyzařuje, já zase otcovu podobu, přestože jsem fousatý.“ Od té doby se jednou potkali v Praze, dvakrát na filmové škole v Hradišti. „Na mě je moc strohý, mě to neoslovuje, chápu poetičtěji,“ hodnotí jeho umění. „Z jeho života a umění je cítit exhibice, to není můj šálek kávy.“ Nedávný Pavlův pobyt ve vězení chápe. „Byl jsem svědkem toho, jak se ho snažila galeristka, kolem třicítky, klofnout. Co ta dělala během půlhodiny jednání, to jsem ještě neviděl!“ popisuje společnou návštěvu v jedné pražské galerii. Petr má víc sourozenců. „Náhodou jsem se dopnul adresy jedné mojí starší sestry, kterou si pamatuji z fotky u babičky Opočenské,“ vzpomíná na shodu náhod, která ho přivedla k Martě Opočenské žijící v Náchodě. „Mám tušení o dalších dvou sourozencích, ale víc o nich nevím.“

Stydlín - černá ovce rodu?
„Byl jsem stydlivé dítě,“ přiznává Petr v rodině něco neuvěřitelného. „Dokonce natolik, že jsem nemohl nakoupit. Samoobsluha - žádný problém, ale v konzumu jsem nedokázal říct, co vlastně chci. Jen jsem breptal, koktal... měl jsem z nakupování šílené trauma.“ V dospělosti se jeho stud přenesl na úřady. „Asi nějaká fikce z dětství. Dva dny před jednáním na úřadech mám mrtvičné stavy. Nakonec to zvládnu, ale s těžce zaťatými pěstmi. Pokud to nemusím řešit já, řeší to moje žena.“ V ostatních oblastech jsou jeho vyjadřovací schopnosti na vynikající úrovni. To potvrdil hlavně na školách, kde ho díky jeho jménu cpali do různých recitačních soutěží. Nevedl si špatně. Dokonce získal několik cen. „Když jsem přišel domů a ukázal mámě vyrecitovanou keramickou kachli, vždycky padala do mdlob se slovy: Vždyť jsem tě mohla připravit! To jsem ale nechtěl.“ Ač je Opočenský velmi plachý člověk, je nesmírně společenský. Přesto se do Prahy vrátit nehodlá. „Na mě je tam moc lidí. Jdou mi na nervy. Když tam přijedu, mám jich za tři dny až po krk a říkám si: Houby mi to bylo zapotřebí.“ Naštěstí je rodinné sídlo na Barrandově na okraji velkoměsta. „Venkov má krásný otevřený prostor, na sedlačení ale nemám povahu,“ říká spokojený obyvatel maloměsta.

Umění ho odválo na Slovácko
Petr prožil dětství v rodinném sídle Opočenských na Barrandově. Vychovala ho babička. Otec žil jinde, matka byla v angažmá, mj. v letech 1964 - 1980 ve Slováckém divadle v Uh. Hradišti. Tady ji Petr poprvé navštívil v době, kdy končil devátou třídu a rozhodoval se kam jít. Až tady zjistil, že v srdci Slovácka existuje uměleckoprůmyslová škola, o které do té doby neměl ani tušení. „Když jsem dělal první zkoušky, nezáleželo mi na oboru, chtěl jsem se na školu dostat,“ vzpomíná. „Já jsem takový hračička, baví mě něco vytvářet, špekulovat...“ Zkoušky udělal, ale vzhledem ke špatnému prospěchu měl smůlu. „Bavilo mě všechno možné, jen ne učení,“ přiznává výtvarník. „Dodneška neumím nic pořádně, ale přesto strašnou spoustu věcí. Moje zájmy byly vždycky široké. Moje žena o mně tvrdí, že jsem Leonardo da Vinci v novém životě.“ Jako náhradní školu si napsal stavební průmyslovku v Praze. I tady zkoušky udělal, ale přes velký nával ho také nevzali. Odvolal se a přeřadili ho na dopravní průmyslovku. Tady, na oboru motory, vydržel jeden rok. „Alespoň umím základy kovářské práce. Pomohlo mně to při mých výtvarných výbrcích,“ usmívá se. Ani napodruhé ho na umprumku nevzali. Než zkusil třetí pokus, který mimochodem vyšel, vyučil se na učilišti v Liberci ševcem, obor tvarování obuvi.

Láska jménem Jethro Tull
„Rodový exhibicionismus byl bržděn mou stydlivostí, takže když jsem se mohl schovat za kytaru, tak to bylo ono,“ vysvětluje Petr, proč dodnes zastává tento post. A taky, psala se léta šedesátá. Všechny ženské vzhlížely na kytaristy jako na bohy. „Muzika má své kouzlo. Člověka, který ji cítí, si vždycky rychle přitáhne,“ básní kytarista. Rychle zjistil, že muzika je o něčem jiném než o lákání žen. Jak sám říká: „Od té doby se jí učím... je nekonečná.“ Na úplném začátku zvládl Trezor od Gotta. Pokračoval přes těžší Beatles k jednodušším a atraktivnějším Rolling Stones. Ke konci sedmdesátých let, kdy nastoupil na umprumku se vynořili Jethro Tull. Láska a obdiv k těmto artrockovým velikánům ho dovedly k druhému nástroji, flétně. Tu první, zobcovou, dostal od tehdejší galánky Aleny, dnes pražské novinářky. Z lásky mu ji přivezla z východního Německa. Po dvou měsících dřiny se na ni naučil a začal pošilhávat po příčné flétně. Pořídil si ji ovšem až po revoluci. Slováckou pouť po místních kapelách začal ve Čmelácích. Oslovil ho kapelník Jirka Kodým po úspěšném vystoupení jeho školního tria v Ostrohu. Tehdy doslova sebrali vítr z plachet Bodlákům. Další kapelou byly Pihy, kde se seznámil s Mirou Šmídkem. Spolu pak založili kapelu Victoria, nedobrovolně přejmenovanou na Rampouch Mrk. Když se Opočenský vrátil z vojny, hrál s brodským Experimentem a v dubnu 1978 vstoupil do téměř rozjetého Gongu. Dnes v něm hraje s partou podnikatelů, kteří věčně nemají čas. Novou skladbu Nepřijdu dnes k večeři do repertoáru zařadili naposledy před dvěma lety. A ani ji moc nehrají. „Nemáme ani tolik času, abychom oprášili celý repertoár, ani na zkoušce. Pomalu se smrskává jenom na věci, které hrajeme, a ostatní zapomínáme,“ smutní Opočenský, který bere jako úspěch, když jednou za dva měsíce dostane hudební kolegy na zkušebnu.

Zatím nenašel čas výtvarně se vyjádřit
„Nebylo podstatné, jestli se stanu malířem, sochařem... Chtěl jsem být výtvarníkem a vymýšlet věci, kterýma budu provokovat, ať už v kterékoliv oblasti,“ brání se Opočenský škatulkování. Jako student snil o dráze světového návrháře a často listoval v modních časopisech. „Zjistil jsem, že to není v mé přírodní povaze, vymýšlet modní trendy a chovat se jak buzik na nějakém nóbl molu,“ kroutí hlavou nad mladickou nerozvážností. „Vystupuji jako výtvarník, i když dělám práce, které s tím nesouvisí. Mít určitý představy je jedna věc a živit se druhá věc.“ Nedostatek času mu nedovolí umělecky se vyjadřovat. „Rád bych dělal plastiku, zatím jsem se k tomu nedostal. Všechno mám v hlavě. Něco vyzraje, pak to zapomenu, a pak další nápad uzraje a za čas je zapomenut. Hrozně rád bych dělal kombinované věci. Dřevo, nádherný materiál, zkombinovat s kovaným železem a surovou pálenou hlínou, to by se mi líbilo,“ sní Opočenský a těší se na důchod, „... a zároveň se ho děsím, protože cítím, jak mi ubývá energie. Mám vymyšleno tolik věcí, že bych se musel dožít stovky let a mít energii třicátníka. Ale člověk musí žít z nějakých snů!“

Autor alegorického vozu: Ani zrno nazmar
Všechny Petrovy profese se točily kolem výtvarna. Jeho kamarád tvrdí, že jako renesanční člověk umí všechno. Navrhoval obuv, kreslil plakáty pro pohřební službu, lepil nápisy na auta, přebíral ovoce, kopal výkopy... Nejbližší mu byla práce výtvarníka ve Slováckém muzeu. „Tady jsem se naučil rozumět předmětům, protože ony jsou také živé. Mají svoji osobnost, každý jinou. Například sbírka habánské keramiky v depozitáři. Tu vystavit je opravdu prubířský kámen. Každý kousek má zcela jinou povahu, osobnost. Když je dáš tak, že se hádají, je to, jako když se hádá domov důchodců, v prostoru není příjemno.“ Jako výtvarník se doslova a do písmene vyřádil jako zaměstnanec zemědělského výrobního sdružení. Kreslil plakáty, maloval nástěnky k různým výročím. „Na jedné z nich, která visela v drůbežárně, jsem namaloval slepici, jak drží transparent Ať žije První máj... nebo Zdravíme 40. výročí osvobození...,“ vzpomíná na realizace výjevu minulého režimu. „Při zpětném pohledu na některé práce se divím, že mi to dlouho procházelo, že si z nich dělám prdel. A oni mi to trpěli, hajzlíci.“ Odrazem tehdejší doby byly alegorické vozy. „Za tři roky jsem udělal pět alegorických vozů a dva jako fušku mimo pro Lineu Nivnici,“ počítá jezdící ideologické výtvory, které dominovaly prvomájovým průvodům hlavní třídou Uherského Hradiště. „Ve stolárně jsem udělal několik rámů na rozměr bočnic na trambusy. Rámy potáhl plátnem, napsal na ně hesla, která ti soudruzi předem schválili. Korbu jsem potáhl dekorační trávou,“ popisuje dnes s úsměvem výrobu výjevu socialistické idee Ani zrno nazmar. Právě kvůli vlastním úpravám a řešením musel Petr tento podnik opustit. 

Čtěte více
Autor: Pavel PAŠKA

Vaše názory

Austista pojede na festival do Maďarska

Uherské Hradiště

Austista pojede na festival do Maďarska

Zájem o inscenace Slováckého divadla je nejenom po celé reprublice, ale také za hranicemi. Důkazem je čerstvé...

25. 4. 2019
V Bílovicích vystavili starodávný kroj, vyšívali, žehlili a vázali šátky

Bílovice

V Bílovicích vystavili starodávný kroj, vyšívali, žehlili a vázali šátky

Kroje patří k velkému bohatství lidové tvořivosti a charakterizují nejen určitou národopisnou oblast, ale přímo i konkrétní...

22. 4. 2019
Za Johna Lennona získala zlatý pohár!

Kroměříž

Za Johna Lennona získala zlatý pohár!

Již poosmé se v březnu sjeli do Kroměříže mladí gastronomové z tuzemska i zahraničí, aby se zúčastnili...

8. 4. 2019
Dan Nekonečný: Vychutnávejte každý den, jako by byl poslední

Boršice

Dan Nekonečný: Vychutnávejte každý den, jako by byl poslední

Před patnácti lety vystoupil v areálu vinárny Sovín v Boršicích muž, jehož image a charisma jsou stejně...

1. 4. 2019

Související

Staré Město

Gong ohlásil přesný čas naposledy

Zazvonil Gong a jedné bigbítové kapele odzvonilo. Rozlučkový bigbít starých harcovníků měl pekelné grády. Snad všichni fanoušci...

Modrá

V nejlepším je dobré skončit, prohlásil Gong

Starou partu „gongáčů“ znáte snad úplně všichni. Čtyřicet let hrdě hlásí „přesný čas“ a právem patří mezi...

Staré Město

Rockeři probudili Bojovníka

I přes podzimní počasí se na křtu prvního a - jak tvrdí zpěvák Petr Vlček - pravděpodobně...

Staré Město

Bojovník Trilobitu bude pokřtěn na Mlýně

Křest debutového alba Bojovník takřka po čtyřiceti letech fungování kapely Trilobit - tak to bude velká událost....

TOPlist