Anna Geislerová na Štědrý den zazáří jako hvězda

Anna Geislerová na Štědrý den zazáří jako hvězda
Foto: Česká televize
Slovácko Volný čas 24 / 12 / 2020

Vánočním dárkem, který jsme pro vás milí čtenáři připravili, je velký rozhovor s herečkou Annou Geislerovou, která vás jako zhrzená, žárlivá a vyhasínající hvězda Proxima pobaví ve štědrovečerní pohádce O vánoční hvězdě Karla Janáka.

O čem pohádka bude?

Můžete se těšit na příběh hvězdného nebe a lidského světa. Na nebi žijí hvězdy Denička (Tereza Ramba) se svým „nameděným“ miláčkem Síriem (Ondřej Sokol). Jednoho dne ji z nebe srazím já, žárlivá Proxima. A Deničku, která se musí vrátit na nebe, aby nevyhasla, zachrání kantor Vašek (Vojta Kotek) zamilovaný do bruslící princezny (Leonie Brill).

Proč jste Deničku shodila z hvězdné oblohy?  

No protože žárlím na zářícího Síria ...

Představujete hvězdu Proximu - máte ráda hvězdy?

Hvězdy na obloze hlavně v létě na chalupě v Orlických horách velmi ráda pozoruji. Už jako malá holka jsem si zamilovala Polárku.

Jaké bylo natáčení pohádky?

Skvělé. Společně s námi v pohádce hrají ještě Martin Huba, Zlata Adamovská nebo Matěj a Kryštof Hádkovi a se všemi byla fakt sranda. V tomto podivném covidovém roce jsme seděli a vyprávěli jednu historku za druhou - nasmáli jsme se tak, jak už dlouho ne.

Letošní Vánoce budou opravdu jiné. Jak je budete prožívat?

Doufám, že jako vždy v rodinném kruhu, protože je nám spolu opravdu dobře. Ale teď si společných chvilek daleko víc vážíme.

Máte kořeny v umělecké rodině, která vám dala do vínku váš talent i zázemí - vždycky to byla stoprocentní podpora? Nebo jste rodičům nadělala spoustu vrásek?

V pubertě jsem byla z mého pohledu strašná. To, že mě rodiče pustili ve čtrnácti letech dělat modelku do Milána, byla odvaha a velká důvěra. Až teď, když je moje dcera ve stejném věku, vidím, že to bylo spíš velkorysé šílenství. (smích)   

Co rozhodlo, že jste se chtěla stát herečkou?

U nás v rodině bylo herců povícero, proto mi to přišlo úplně normální. Také mě velmi oslovily černobílé filmy a divadelní fotoknihy, které se mně strašně libily. Díky bohaté fantazii jsem si sama sebe představovala jako úspěšnou herečku, která točí jeden film za druhým, v boa kouří dlouhé cigarety, v záři reflektorů chodí po červeném koberci a na premiéry létá vrtulníkem. I když jsou mé představy neslučitelné s realitou, měla jsem štěstí na dobré role i režiséry a svou práci opravdu miluji.

Když dostanete scénář, co rozhoduje, že jej přijmete - režisér (záruka kvality a způsob práce), vaše postava, nebo celkový příběh?

Režisér a scénář, kterému uvěřím. Taky okolnosti, které mě přesvědčí, že to stojí za to.

Jste jedna z nejobsazovanějších hereček - trápí vás přesto obavy, že už se vám nikdo s novou nabídkou neozve?

To víte, že ano, obzvláště v dnešní korona době.

S Táňou Vilhelmovou-Dykovou jste společně hrály v několika filmech - stále jste kamarádky? Stýkáte se i mimo filmový prostor?

Mám pocit, že jsme se díky mateřským povinnostem hodně vzdálily. Dříve nás spojoval alespoň Vánoční bazar, který byl fantastický. Máme ale odžito takových věcí, které se nedají ničím vymazat...  

Jak se vidíte jako máma? Jste laskavá hospodyňka s otevřenou náručí, plným stolem dobrot, která uctívá řád a hranice, anebo demokraticky založená kámoška?

Od všeho trošku. Kromě natáčení se můj čas dělí mezi tři děti. Když se řekne rodina, vybavím si kuchyň a stůl, což je pro mě základ. V karanténě jsem byla šťastná, že jsme doma spolu, protože bylo všechno dotočeno a děti nechodily do školy. Nejsem však příznivcem kamarádství rodič - dítě. Myslím, že musí platit hranice. Rodiče jsou od slova výchova, vést, vychovat, ne však donekonečna. V určitou chvíli by výchova měla ustoupit a my bychom náctileté měli brát jako parťáky, podávat pomocnou ruku a oporu. Považuji také za důležité naučit děti, aby se nebály zeptat na cokoli.

Dali jste dětem neobvyklá jména - Bruno Fidelio, Stella Ginger a Maxík. Bylo to bráno jako rozmar filmové hvězdy, nebo spíš obdivně?

Byl to spíš rodičovský humor. U Bruna to vzniklo až v porodnici, když nám dali možnost druhého jména, u dcery se nás přátelé dokola ptali, jestli dáváme tehdy neobvyklé jméno po Zázvorkové - proto jsme  dali Ginger, což je v překladu zázvor. Přišlo nám to vtipné. Děti však druhá jména samozřejmě nepoužívají. (smích)

Stella jde ve vašich stopách. Dáváte jí prostor pro vlastní seberealizaci, nebo ji spíš chráníte?

Zakazovat něco vůbec nemá smysl. Snažila jsem se ji varovat, ale je to zbytečné, proto jsem spíš oporou, rádcem i průvodcem... Teď jsme v rodinném kruhu měli obrovský přípitek. Můj syn Bruno se svými bratranci porušili uměleckou tradici. Bruno se dostal na průmyslovku a sestřina dvojčata na střední ekonomicko-bankovní školu, takže máme radost, že nás umělce zachrání bankovní, ekonomický a elektrotechnický sektor...

 Na Letní filmové škole jste představila Olgu Havlovou i Boženu Němcovou. Jaké to bylo stát se Olgou? Připravovala jste se nějak speciálně?

Vždycky je těžké představovat reálnou postavu, kterou lidé zažili. Připravovala jsem se, aniž bych věděla, že mi tato role bude nabídnuta. Sama od sebe jsem v karanténě pročítala texty, které Václav Havel napsal, abych si je připomenula. Sametovou revoluci jsem velmi prožívala a na Havla vzpomínala jako na nepřekonatelnou ikonu a potřebovala jsem jeho slova zrekapitulovat, aby mé označení „havloid“ nebyla jen prázdná nálepka. Olga k jeho odkazu nepochybně patří. Pak přišel scénář a já jsem byla vlastně připravena.

Co na ní obdivujete?    

Obdivuji lidi, kteří život přizpůsobují sobě a ne, že žijí tak, jak se od nich očekává. Mám slabost pro dva typy žen. Jedny jsou metrnice - energetické turbíny, se kterými lidi většinou těžce vycházejí. Druhým typem jsou tajemné dámy, které s vámi mluví, ale máte pocit, že ta pravá stojí o dva kroky dál.

Olga patřila do druhé skupiny - byla tajemná a ostrá jako břitva, její síla vycházela zevnitř. Obdivuji u ní vztahovou velkorysost, skromnost a důstojnost. Pro mě byla obrovsky svobodná, za každou cenu sama sebou a nikým si to nenechala vzít.

A co Havlovy zálety a trojúhelník, ve kterém část života žili? Byla Olga jeho morálním svědomím?

Ne nadarmo se říká, že za každým velkým mužem stojí velká žena. Olga byla jeho první dámou o kritikem. Nebyla obětí v jejich otevřeném vztahu. Nemusela s ním přece takhle žít, ale vzala ho komplexně i se slabostmi. Také měla svůj život a vážnou známost, přesto spolu stále žili, podporovali se a respektovali. Byli v tomto ohledu svobodní. Já to respektuji. Netvrdím, že je to sem tam nebolelo. Ale kdo má právo je odsuzovat?

Vy byste byla schopná takhle žít? 

Mám obdiv k těm, kteří si na svůj konkrétní způsob života přijdou sami a mají odvahu žít jinak - tedy pokud to vyhovuje oběma stranám. Nevím však, jestli bych toho byla schopna. Na druhou stranu vím, že lidé jsou schopni takhle žít, pokud si to v hlavně nastaví. A také vím, že se s věkem hranice posunují.

Brala byste Václava Havla jako svého partnera? 

Ne. Potřebuji vedle sebe chlapa. Ubíjela by mě jeho nerozhodnost.

Poslouchala jste někdy Plastiky?

No, ne, že bych je poslouchala, ale znám je z mnoha mejdanů. Šest let jsem žila s muzikantem. U nás doma se vůbec česká hudba kromě Hapky a Hegerové neposlouchala. Já jsem pak ještě přidala dvě alba Precedens...

Myslíte, že byste podepsala Chartu 77 a podstoupila vše, co pak následovalo?

Chci věřit, že ano. Byla jsem z rodiny, kde jsme na rovinu říkali, jak se věci mají. Moje rebelie byla, že jsem do čtenářského deníku psala o Havlovi, chodila do skautského oddílu s Erikem Taberym a vždycky jsem inklinovala k takovým věcem. Na druhou stranu se někdy ptám sama sebe: co když bych byla tak ambiciózní, že bych chtěla točit? V dnešní době už částečnou normalizaci prožíváme, takže Bůh ví, co přijde...

Boženu Němcovou jste natáčela souběžně s Olgou. Je další velkou ikonou našich dějin...

Na rozdíl od Olgy, která byla introvertní a uzavřená, Božena byla naprostý opak. Snad její osobnost seriál opět připomene. Většina lidí si ji totiž vybaví pouze jako povinnou četbu, Babičku s Libuškou Šafránkovou, portrét na pětistovce a tím to hasne. Ale jaká to byla osobnost a co za sebou zanechala, pochopíte, až jdete hlouběji...

V Uh. Hradišti jste byla velmi milá, přátelská, ale mediální obraz vás vykresluje spíš odtažitě a uzavřeně...

Mám děti, partnerský život, skvělou rodinu i práci, kterou miluju, a tohle štěstí si nechci nechat narušovat. Proto jsem obezřetná a po nejrůznějších zkušenostech jsem se naučila zavírat dveře a nerozdávat od nich klíče. Vím, že někdy si lidé myslí, že jsem nepřístupná a arogantní, ale mě to netrápí. Udržuji si odstup a nepustím k sobě každého. Koho však k sobě pustím, tomu dveře otevřu dokořán.

autor: Iva Pašková

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace