Duch svatý nás vede a obdarovává

Duch svatý nás vede a obdarovává
Foto: sal
Staré Město Volný čas 06 / 01 / 2020

„Před námi je opět nový rok, je jen na nás, jak s ním naložíme,“ říká farář Miroslav Suchomel

Období Vánoc je sice podle kalendáře minulostí, ovšem pro křesťany končí až v neděli 12. ledna, kdy se slaví Křest Páně. Vánoční svátky by měly být svátky klidu, míru a pohody. Jaký byl rok 2019 a jaký bude ten s letopočtem 2020, o to se se čtenáři DOBRÉHO DNE podělil Miroslav Suchomel, duchovní správce farnosti ve Starém Městě. „Pro nás ve farnosti byl právě ten minulý rok nejpožehnanější. My se sice optimisticky díváme do budoucnosti pořád, ale co se týká hmatatelných věcí, které jsme třeba pořídili do našeho nového chrámu, byl tím nejpožehnanějším právě rok 2019,“ říká na úvod otec Miroslav, který v létě oslaví dvacet let od doby, kdy se ujal farnosti ve Starém Městě.


„Nové lavice, nové osvětlení, návrhy vitráží, nový bronzový svatostánek. To všechno jsou viditelné věci, ale to, jak člověk postoupil ve svém vnitřním postoji, chování, ve vztazích, to se  nedá měřit. To nás opět všechny čeká i v tomto roce. Pokud je kněz nadšený a kráčí za ideálem, hledá to, co chce Bůh, tak jde všechno. S pesimistou je to horší. Ale dají se překonat i těžkosti, když člověk má v sobě naději. Teď se před námi otevírá celý rok a je jen na nás, jak s ním naložíme.“

Rok, který skončil, byl pro vás nejpožehnanější, co se týká hmatatelných věcí. Co si pod tím můžeme představit?
Nový chrám už nám tady nějakou dobu stojí (5 let) a všichni jistě vědí, že aby byl plnohodnotným, musí mít určité liturgické reálie. Kromě toho, co jsem před chvílí zmínil, právě jednou z nich byla ke konci roku instalace svatostánku z dílny Otmara Olivy. Letos na Velikonoce by měl přibýt ambon (pult, ze kterého čte Slovo Boží - pozn. autora). Na oltáři už Otmar Oliva také pracuje, zatím ho modeluje z vosku. Na podzim by se snad mohl odlévat. To jsou ty viditelné věci.

A ty věci, které nejsou vidět?
Každý člověk je jiný, s různými postoji, názory. Každý má šanci na vnitřní dozrávání, k pochopení věcí. Já se s tím setkávám třeba u mladých lidí, kterým se snažím dát nějaké rady do života, v té chvíli jsou vůči tomu rezerovanými. Ale pozor! Po určité době se bavíme a oni najednou „objevili“ to, co jsme si už jednou říkali. Každá myšlenka musí v člověku dozrát. Půda lidského srdce je v tomto ohledu hodně důležitá a je třeba k ní přistupovat s úctou. S důvěrou a nadějí se dívám do budoucna.

Nezdá se vám, že v poslední době je těch dobrých zpráv čím dále méně a ty špatné převládají?
Když se na to podívám ze své duchovní profese, tak v loňském roce jsem oslavil pětadvacet let, co jsem knězem, a k tomu pětapadesát let života, takže jsem si v minulém roce docela užíval. (smích) Proto jsem se snažil spolu s farníky ta výročí co nejlépe oslavit. Všem, co přišli, jsem řekl, aby se cítili dobře, abychom co nejlépe posílili naše vztahy, aby se v nás více rozzářila naděje a šli jsme dál posilněni optimismem. A že se nám to daří, tak tohle jsou podle mě také ty dobré zprávy.

Letos vás čeká další výročí, a to dvacet let, co jste přišel do Starého Města. Jak moc se za tu dobu proměnila farnost?
Moc jsem nad tím neuvažoval, všechno beru tak, jak přichází. To musí posoudit jiní. A Bůh! Za dvacet tady vyrostli další lidé, které jsem jako malé křtil. Právě tímto si uvědomuji, že vyrůstají děti těch, kteří byli mladí, když jsem sem přišel. Jako komunitě farnosti nám bylo dáno pokročit dál - ve vztazích lásky, přijetí, odpovědnosti. Díky za to! Žiji s těmito svými bratry a sestrami, všechno dělám přirozeně, na nic si nehraji a lidé to určitě vnímají.

Kněz by měl být v každém farním společenství morální autoritou.
Ano, proto jsem věrný tomu, na co jsem se dal, být věrný ve smyslu víry, životu podle Božího slova a zákona. To je pro mě nejdůležitější a to ti druzí vidí. Určitě bojuji se svou lidskou slabostí, bezesporu. Děkuji všem, kteří jsou ke mně milosrdní. Mohu říct, že jsem se mnohému musel naučit, a za těch pětadvacet let pozoruji určitý vývoj. Na začátku muselo být vše podle předpisů. Ale k čemu je to, že máte vše správně podle norem, ale chybí srdce? Do všeho musíte dát sebe a dělat věci rozumem i srdcem. A pak v televizi nebo rádiu slyšíte, a teď na přelomu roku to bylo slyšet, jak se máme dobře a všechno jen vzkvétá. A já se ptám, opravdu tomu tak je? Na druhé straně vnímám, že nám chybí život ve vnitřní svobodě a upřímná komunikace od srdce k srdci. Na kritiku a nadávání jsme opravdu odborníci. Chtělo by to mezi lidmi více důvěry, dnešní svět je strašně uspěchaný.

Hlavně moderní technologie, kdy lidé právě místo komunikace z očí do očí raději tráví hodiny času na sociálních sítích.
Technologie jdou rychle kupředu, ale zaostává morální úroveň. Najednou přestává člověk být tím, k čemu byl stvořen, zaostává úroveň lásky, soucitu a pochopení. Lidem začíná chybět upřímná komunikace. Krásně to řekl papež František: Prosím vás, nedívejte se pořád do těch mobilů, zkuste se podívat na člověka, který je před vámi, zkuste mu naslouchat, zkuste reagovat jinak, než jenom žít život s mobilem. Podívejte se, kdo s vámi mluví. V tomto s papežem plně souhlasím.

Dá se říct, že mobilní telefon je novodobé zlo?
Jak kdy. Na začátku adventu jsem se při mši zeptal, kdo má u sebe chytrý telefon. Hlásilo se opravdu hodně lidí. Tak víte co, stáhněte si aplikaci Roráty a budete mít u sebe každý den zpěvy, zajímavé myšlenky a modlitby. V tomto případě jsem moderní technologie zneužil. (smích) Mobilní telefon byl určitě vymyšlen pro dobro lidí, ale jak se to potom vyvíjelo, je už na lidech.

Stává se vám při mši, že v lavicích svítí mobilní telefony?
(smích) Ano, mobily během mše svítí. A víte proč? Lidé už nepoužívají zpěvníky, ale mají kancionál stažený přímo v telefonu a zpívají při mši z mobilu. S tímto využitím souhlasím. My musíme být pány mobilního telefonu, ne, aby mobil ovládal nás. To je špatně. Občas i já využiji při venkovní mši nebo během pouti telefon místo knihy. V tomto žádný rozpor nevidím. Tady telefon slouží k dobru. S moderními technologiemi máme v novém chrámě dobrou zkušenost, naše bohoslužby mohou lidé sledovat v přímém přenosu na YouTube.

Když jste před těmi necelými dvaceti lety přišel do Starého Města, na místě dnešního nového kostela nebylo vůbec nic.
To máte pravdu. Když se ale buduje nový chrám, je potřeba dát dohromady celou farnost, vysvětlovat lidem, proč nový kostel, modlit se za to. Na začátku, jak už tomu bývá, jsme se setkali i s negativními názory a postoji. Ani ve snu mne nenapadlo stavět kostel. Já jsem jen byl do Starého Města poslán arcibiskupem. Nápad postavit nový kostel vznikl už v roce 1907. Napřed byly proti dvě války, pak období komunismu a k naplnění touhy po novém kostele došlo až po roce 1989.

Vy jste měl nějaké zkušenosti se stavbou nových kostelů?
Teď jste mě dostal. Já nemám vůbec žádnou stavební průmyslovku, nic takového. Můj úkol byl, abych stavbu rozjel. Ve farnostech, kde jsem působil, jsem sice nějaké zkušenosti s opravami kostelů nebo kapliček měl. Tehdejší generální vikář, když mne posílal do Starého Města, mi říkal: My tam nepotřebujeme stavebního inženýra, ale potřebujeme kněze, který otevře faru a dá lidi dohromady pro toto dílo. Stavba kostela je velkou příležitostí k tomu, aby lidé začali více žít jako společenství. A tady se nám to opravdu podařilo. A to byl hlavní smysl mého příchodu. Jsem vděčný také za podporu ze strany města, jinak bychom stavět nikdy nezačali. Tehdy, v minulé farnosti, při onom rozhovoru, jsem na rozmyšlenou dostal tolik času, než generální vikář dopije kávu. (smích) A protože měl být nový kostel zasvěcen Duchu svatému, kterého já jsem ctitelem, tak už tehdy jsem věděl, že to musí klapnout. Duch svatý mě provází celým životem.

Zkušenosti jste tedy neměl, přesto se z vás stal i manažer stavby.
Jak říkám, měl jsem na stavbu jen dohlédnout, ale být duchovním manažerem je hodně náročné. Musíte naráz propojit tolik věcí. A musíte kolem sebe mít podobně zapálené spolupracovníky ochotné  jít spolu do realizace Božích záměrů. Třeba duchovní manažer bude jednou nová funkce. (smích) Ale i samotný kněz je vlastně takový manažer v určitém smyslu. A není to jen o tom kázání při mši, to je jen malá část ze života kněze.

Na Vánoce jste třeba v jednom kole...
Tahle práce mě naplňuje, byla by škoda, kdybychom jako kněží Vánoce odbývali. Lidé jsou naráz naladěni jinak než po zbytek roku. Je to jedna z pěkných příležitostí, jak lidi oslovit a předat jim Boží zvěst. Ať už na bohoslužbách, při zpovědích, na různých setkáních, návštěvách u nemocných či starých lidí. Na jedné straně je toho v tomto období opravdu hodně, na druhé straně mě to obohacuje. O předávání Božího poselství platí to, co řekl svatý František Saleský: Více získáš na lžíci medu než na sud octa.

Najdete si chvilku, jak se říká, sám pro sebe a vypnete?
Během Vánoc moc času nebylo. Na dva dny jsem byl na návštěvě u rodiny a dokonce jsem se v televizi díval na pohádku. Bylo to hodně uklidňující. Na Nový rok jsem tradičně sledoval Novoroční koncert Vídeňské filharmonie. Úchvatný zážitek. Jinak rád chodím do divadla, na výstavy či koncerty a do hor (v době dovolené). Ale jsem i rád sám, protože od rána do večera jsem pořád mezi lidmi, a když jsem sám, můžu vyčistit hlavu, uspořádat si znovu myšlenky a můžu rozjímat.

Co ve vašem životě rozhodlo o tom, že se stanete knězem?
Pocházím z Frenštátu pod Radhoštěm a vyrůstal jsem tak v horách. Dokonce jsem jako dítě nebyl na rozdíl od mého bratra ani pokřtěný. Křest proběhl až později. Vyrůstal jsem v polověřící, skautské rodině. Jako dítě jsem byl skautingem, i když to bylo zakázané, hodně ovlivněn. Teď zpětně mohu říct, že už v té době jsem cítil, že chci dělat něco pro druhé. Ale do ničeho jsem nebyl nucen, do kostela jsem chodil tak dvakrát za rok. Asi v patnácti letech jsem šel na bohoslužbu (s našimi rodinnými přáteli) právě o Vánocích. Začal jsem najednou věci vnímat jinak než dřív a začal se o to zajímat. Co ten kněz vykládá, proč tam je. Při tom hledání sebe sama jsem nějak dospěl k tomu, že tady se lidem předává to nejhodnotnější, aby byli dobrými. A chtěl jsem být tím, kdo to bude předávat. Ale musíte si uvědomit, že všude kolem panoval komunismus.

Stát se knězem v té době bylo asi těžké rozhodnutí, i se všemi možnými následky.
Ano, bylo to těžké, v té době jste byl najednou jiný, možná až trochu divný. Několikrát jsem musel vysvětlovat, proč to dělám, co z toho mám. Přesně jak se kdysi ptali Ježíše na daně a on jim řekl: Dejte císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Božího. Vyučil jsem se kuchařem, dodělal jsem si střední školu, abych měl maturitu. Odsloužil jsem si i dva roky na vojně a v roce 1987 podal přes našeho místního kněze přihlášku na teologickou fakultu a do semináře v Litoměřicích. I rodiče si museli zvyknout, že jejich syn studuje na kněze. Pak jsem poznal, co jsou to příslušníci StB, kteří mě občas navštěvovali a zkoušeli mě zlákat ke spolupráci. Protože jsem celý život takový „nadšený idealista“, vždycky jsem jim říkal: vaši pomoc nepotřebuji, Pán Bůh se o všechno postará. RADEK SALAQUARDA


Podivuhodné Vánoc znamení,
z nějž stále úžas a obdiv pramení.
Srdcem se k němu v cestu vydáváme
o Páně narození znovu rozjímáme.
 
Pokora Toho jediného nás přitahuje,
jak On svou láskou nás sjednocuje.
Při Jeslích mizí hranice této časnosti.
Účast na tajemství naplňuje radostí.

Požehnané Vánoce a celý rok 2020

(z vánočního přání o. Miroslava)

Miroslav Suchomel
se narodil v roce 1964 ve Frenštátu pod Radhoštěm. Na kněze byl vysvěcen v roce 1994. Poté působil v Opavě, Svatobořicích-Mistříně, Bílovicích, Brodku u Prostějova. Od roku 2000 působí ve Starém Městě.

banner
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace