Někteří psychologové tvrdí, že by se neměl dětem nahánět strach. Ale já bych to tak doslova nebrala. Mnohokrát jsem se svými dětmi zažila těšení i obavy. A také obavy, že Mikuláš nepřijde, když měl zpoždění. Běhaly od okna k oknu a vyhlížely mytické postavy.

I když se třásly strachy, samy na sebe pak byly pyšné, že Mikulášovi dokázaly odříkat básničku nabo zazpívat písničku. Mikuláš je pochválil a za odměnu nadělil punčochu s ovocem, sladkostmi a drobným dárkem. Nikdy nechyběl adventní kalendář.  

Na nás rodičích bylo, aby k nám chodívala mikulášská parta, která neobrážela dům od domu pro výdělek, ale pro radost dětí. Dopředu jsem odevzdala na papíře vypsané hříchy, a proto měly naše děti pocit, že o nich mikulášská družina všechno ví. Věřily, že jsou opravdoví a vrtalo jim hlavou, proč mají hlas jako kamarádi folkloristé, mladší syn zase nechápal, proč slyší v družině sestru a skauty.

Mikulášský podvečer měly naše děti moc rády a v adventním období na něj často vzpomínají.

Náš Mikuláš byl střízlivý, přívětivý vousáč s hodným andílkem a zlobivými čerty, kteří však děti nikdy nevystrašily k záchvatu pláče. A tak by to mělo být ve všech rodinách.

Pokud však nepřijde, udělejte si svůj vlastní mikulášský podvečer s povídáním, básničkou směrem k oknu a nadílkou, která překvapí právě za oknem nebo v nohách malých spáčů...