Ještě není pozdě udělat změnu

Ještě není pozdě udělat změnu
Slovácko Volný čas 15 / 01 / 2020

Začíná nový rok - nechcete se zamyslet nad svým životem?

V posledním dvacetiletí nám život ubíhá tak rychle, že si ho nestihneme a ani nedokážeme naplno užít. Neumíme odpočívat, radovat se z maličkostí a vychutnat si obyčejné pěkné dny. Doba se posunula do permanentního stresu, spěchu a honění se za penězi. Je to však potřeba? Stojí nám to za to?
I když nás pracovní trh nutí k vysokému nasazení a domů chodíme unaveni, nemusíme bezduše odpočívat u televize, obklopovat se materiálními statky. Svůj volný čas můžeme raději věnovat jeden druhému, dětem i přátelům a s nimi pak prožívat plnohodnotné dny.
Na začátku nového roku tedy zkuste zapřemýšlet, jestli opravdu žijete tak, jak jste si plánovali. Sáhněte si do svědomí, jestli jste se spíš nestali obětí konzumního světa.
Možná vám k přemýšlení o tom, jak žijeme, pomůže příběh, který nedávno koloval po internetu. Velmi mě zaujal, plně s ním souhlasím. A pokud se najde jen jeden čtenář, který se zastaví a změní svůj život k lepšímu, mělo to smysl...

Když jsem vystupoval z vlaku, přede mnou šla pomalým tempem stará žena. Pospíchal jsem a nevěděl, jak ji předběhnout. Neskutečně mě vytáčela. Vtom jsem se zarazil a říkám si, kam vlastně pospíchám? Ty minuty i tak promrhám na internetu nebo u televize...
Ozvaly se ve mně výčitky svědomí, že jsem se v duchu zlobil na ženu, která měla dost času a navíc za svoji pomalost nemohla. Celý život pracovala a možná si i hodně vytrpěla. A možná i všechno trpělivě nesla. A já jsem takový netrpělivý a malicherný. A to všechno jen proto, abych byl o 10 minut dřív doma. Dřív na internetu, dřív u televize. (internet)

Pokud to nezměníme, naše děti dopadnou ještě hůř

Všichni pořád někam spěcháme a máme pocit, že jsme toho nestihli tolik, co potřebujeme. Nešťastní a frustrovaní večer uléháme a špatně spíme anebo spíme vyčerpaní tvrdě a ráno vstáváme jako by nás přejel náklaďák. Komunikujeme zázadně po smskách, chatu, a jiných sociálnách sítích. Na displeji si vyznáváme lásku, rozcházíme se, hádáme i udobřujeme anebo si sdělujeme nejtajnější intimnosti.

Z očí do očí však neřekneme nic. V emailových schránkách máme nepřečtené emaily, neodpovídáme na dotazy, čteme jenom titulky, neboť obsah nás nezajímá. Jsme přehlcení informacemi, které hltáme ze všech stran...

Přestáváme číst knihy a za chvíli ani nebudeme vědět, jak voní les anebo květinový záhon, protože není čas se nadechnout anebo přivonět.

Do kdy to takhle chceme vydržet? K takovému způsobu žití vedeme své děti, které vozíme autem do školy i když to mají 300 metrů? Na cesty jim místo povídání dáme do ruky telefony nebo netbooky s pohádkami?

Uvědomte si hodnotu každé vteřiny...

Jedeme v rozjetém vlaku a nestačíme si všimnout, že ke šťastnému životu jsou potřeba úplně jiné hodnoty, než preferujeme. Proto bychom se měli na chvíli zastavit a uvědomit si hodnotu věcí.

Kdo z vás si prohlíží stovky nafocených fotografií? Kdo má čas v klidu poslouchat hudbu i když má v telefonu a počítači stažené stovky alb? K čemu máme desítky televizních kanálů, kdy přepínáme jeden program za druhým a ani nevnímáme obsah? Místo zábavy a odpočinku žijeme v neustálém stresu - kazdou chvíli kontrolujeme mobil jestli nám někdo nepsal či nevolal, serfujeme, chatujeme, sjíždíme facebook... a k čemu vlastně?

Díky tomu si přestáváme si vážit důležitých a krásných věcí, kvůli kterým se vyplatí žít!

Děda je šťatsný člověk...

Můj děda v životě nebyl za hranicemi země, nikdy neměl počítač ani mobil, na telefon chodí k sousedce. Na televizi se dívá jen zřídka a poslouchá svou oblíbenou stanici na svém prastarém rádiu. Přitom je jeden z nejšťastnějších lidí a lebedí si, jak krásný život prožil. S úsměvem vzpomíná na všechny historky ze života, s radostí se probouzí každým dnem , těší se ze sluníčka, úrody jablek, vůně dřeva a hlavně ze svých vnoučat, kterým předává kus svého já...

Žil těžký a skromný život. Myslím však, že je za něj vděčný a spokojenější, než kdokoli z nás, které pohlcují peníze sláva, kariéra a majetek...


Stále se vymlouváme...

A tak nás sžírají civilizační nemoci, obrovskou křivkou roste rakovina, infarkty a deprese. A možná by stačilo jen radovat se z maličkostí a zpomalit! A řeči, že se z rozjetého vlaku nedá vystoupit, jsou jen výmluvy. Zamysleme se nad svým životem a zrekapitulujme, kolik času věnujeme nepodstatným věcem. Zkusme alespoň na víkendy vypnout mobily a počítače a popovídat si.

Najdete i vy svůj směr?

Jeden můj přítel má srub v horách bez elektřiny a vody, není tam signál, televize ani splachovací toaleta. Obchod je tři kilometry a hospoda nejméně pět. Přesto je tam krásně a čistí se tam hlava a tříbí myšlenky. Přesně na tomto místě dospěl k nějdůležitějším rozodnutím v životě: tak se ta ním vydám, abych i já zapřemýšlela, jakou cestou se vydat, abych získala odstup a nestala se otrokem multimediální doby plné pokrytectví a závisti.

Najdete i vy svůj směr? Žijete jen jednou. A velmi krátce! 

autor: IVA PAŠKOVÁ
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace