Už několik let se na stránkách našeho týdeníku snažíme ve vánočním čísle zachraňovat Ježíška. Věříme, že v mnoha rodinách tradice Ježíška přetrvává a neustoupí komerčnímu „santa“ tlaku...

Vánoce nemusí podléhat reklamě

Přesto mám pocit, že mnoha lidem je nějaká tradice úplně jedno. Při pohledu na rodinné fotografie v červených čepičkách na hlavách našich přátel, na „santa“ výzdobu v některých domácnostech, školách a institucích, na svítící soby u mnoha sousedů je mi smutno...

Nechápu, proč se necháváme ovlivňovat a strhávat komercí a natruc světu nejsme hrdi na naše české a moravské vánoční zvyky a tradice.

Možná moderní a globalizační pojetí Vánoc vnímám zastarale a nemoderně, proto jsem o názor poprosila dceru Terezu.

Odjakživa k nám nosil dárky Ježíšek

Maminka nám to vštěpovala do hlav každý rok, když se vyrojily čokoládové postavičky Santa Clausů, pohádkové knížky a pořady v televizi přesycené hrdinou v červeném obleku a se soby, americké santovské výzdoby atd. Co to dalo práce vysvětlit nám, že u nás chodí Ježíšek, když jsme ho nikdy nikde neviděly. Naše představy mluvily za vše… Letos jsme našli krabici s uschovanými dopisy pro Ježíška. Při otevření náhodného dopisu, který jsem psala asi v osmi letech, na mě vykoukl Ježíšek, který vypadal jako Santa Claus. Jel na saních zapřažených za jelena. V druhém dopisu už měl alespoň žluté kudrnaté vlásky, ale toho oblečku se stále nezbavil. Sestřiny dopisy vypadaly obdobně. I když jsme měly komerčně vnucenou představu o tom, kdo nám nosí dárky, v srdci jsme byly věrné našemu Ježíškovi. Jsem nadšená, že existuje spousta lidí, kteří bojují za české věci a nepodléhají americkým vlivům.
Jakmile nastane zima a lidé vyvěsí vánoční ozdoby, hrajeme při jízdě v autě takovou rodinou hru… Kdo postřílí více Santů spouštějících se z komína, ze střechy, visících na stromě či v okně. Možná to zní jako vánoční rasismus. Jsem však jiného názoru. Máme být svoji a udržovat naše zvyky živé, ne je pohřbít tím, co má tradici za oceánem. Pak slavte Vánoce v Americe, ne v Česku!