Podívejte se zítra ráno v autobuse, firmě nebo v kanceláři do očí ženám po padesátce. Nehledejte vrásky, ty jsou jen mapou prožitého. U mnoha z nich si všimněte té zvláštní, hluboké únavy, která nejde zamejkapovat a ani se z ní o víkendu vyspat. Je to únava, která se vrstvila roky mezi prací, domácností, dětmi a povinnostmi.

Proč systém kašle na to, kolik vychovaly dětí?

Často drží rodinu pohromadě. Zároveň sedí ve vedení firem, nesou odpovědnost na důležitých postech, rozhodují, organizují, řeší.
Navenek působí pevně. Jistě. Spolehlivě. Jenže udržet se na téhle hraně je stojí čím dál víc sil. Ne proto, že by ztrácely schopnosti. Ale proto, že systém, ve kterém žijí, s jejich tempem nepočítá.

Patří ke generaci, která byla zvyklá držet slovo. Zabrat, když bylo potřeba. Neodcházet od věcí v polovině. Pomoci, i když to nebylo pohodlné. A právě tato spolehlivost se dnes obrací proti nim.

Stát po nich chce, aby vydržely stejné tempo až do pětašedesáti let. Jenže tím jim tiše bere něco jiného. Možnost být s vnoučaty, když jsou ještě malá. Být oporou dospívajícím dětem a rodičům, když slábnou. A někde mezi tím vším také konečně chvíli být samy sebou.

Zapomenuté noci u postýlek

Média je krmí líbivými frázemi o „zralých ženách“ a marketéři jim nabízejí krémy, které mají zázračně vymazat čas. Jenže pro mnoho z nich není padesátka „nová třicítka“ plná bezstarostných začátků, ale spíš pohyb v bludišti, kde se cíl neustále posouvá o krok dál.

„Naše matky v tomto věku vyhlížely zasloužený odpočinek. A my? Dožijeme se ho vůbec ve zdraví? Realita je taková, že po osmihodinové či dvanáctihodinové směně mi nezbývá síla ani chuť na běžné činnosti, natož procházky a cvičení. Pak se nemůžeme divit, že jsme nemocné a že se z rakoviny stala novodobá epidemie,“ přiznává pětapadesátiletá Soňa.

Diskriminace s úsměvem na rtech

Dnešní padesátnice rozhodně nejsou ženy, které chtějí složit ruce do klína a rezignovat na svět. Naopak. Mají v sobě víc sebevědomí, zkušeností a vnitřního klidu než kdykoliv předtím. Jenže naráží na systém, který je nastaven jako nekonečný běh na trenažéru. „Opravdu dává smysl, abychom v šedesáti čelily stejnému stresu a tempu jako ve dvaceti, třiceti?“ ptá se třiapadesátiletá čtenářka Eva, která chtěla změnit zaměstnání a zvolnit.

Upozornila však na absurditu trhu práce. „Stačí, aby se uvolnilo místo, a padesátiletá žena, vybavená dekádami praxe, posílá životopis. Odpověď? Většinou žádná. Místo ní nastupuje ‚mladá krev‘, u níž je jen otázkou času, kdy odejde na mateřskou, nebo maminka malých dětí, která bude zcela logicky trávit polovinu roku na paragrafu,“ popisuje Eva.

„Je to postavené na hlavu. Padesátnice má děti odrostlé, priority srovnané a pokud zrovna nevěnuje svůj veškerý volný čas péči o stárnoucí rodiče, její přínos by mohl být obrovský. Přesto statistiky mluví jasně - v padesáti jsme pro personalisty často neviditelné,“ dodává s povzdechem.

Tato nespravedlnost se táhne až k důchodové reformě. „Poslední vlády jako by úplně vymazaly ty roky, kdy jsme běhaly mezi školkou, školou, kroužky a nemocemi. Roky bezesných nocí a balancování mezi nemocným dítětem a termínem v práci. Hodily nás na stejnou startovní čáru s lidmi, kteří se mohli soustředit jen na svou kariéru a vlastní pohodlí,“ zlobí se sedmapadesátiletá Marika.

„Zatímco někdo budoval kariéru a postavení, my jsme budovaly příští generaci této společnosti. A dnes? Nemůžeme být ani těmi babičkami, které naše děti tak zoufale potřebují, protože musíme chodit naplno do práce,“ stěžují si ženy, které čeká ještě deset let do odchodu do penze.

Mají odvahu žít podle sebe

Paradoxem zůstává „syndrom neviditelnosti“. Žena po padesátce je v nejlepších letech z hlediska nadhledu a schopností, přesto ji společnost často odsouvá na vedlejší kolej. Přitom jsou to právě tyto ženy, které mají odvahu měnit kariéru, opouštět nefunkční vztahy a žít konečně podle sebe.

Padesátka by neměla být o „doklepání to do důchodu“ v křeči a bolesti zad. Měl by to být čas, kdy systém dovolí ženám zpomalit a vědomě pečovat o své zdraví, aby těch dalších dvacet či třicet let života nebylo jen o přežívání, ale o skutečné kvalitě. Nejsme stroje, jsme lidé a naše hodnota se neměří jen odpracovanými hodinami, ale i schopností předat své zkušenosti dál v plné síle.

Zasloužily by si, aby stát více přemýšlet

Pokud po nás stát chce aktivitu do pětašedesáti, musí změnit pravidla hry. Péče o zdraví a možnost zpomalit by neměly být luxusem, ale uznáním naší celoživotní práce jak v zaměstnání, tak u dětských postýlek.

„Zasloužíme si zpomalit, nadechnout se a být konečně vidět. Spravedlivé by bylo nastavit důchodovou reformu tak, aby se za každé narozené a vychované dítě odečetly roky k odchodu do penze…,“ shodují se všechny zpovídané ženy.