První svaté přijímání, biřmování nebo hody. Při všech podobných událostech by na slavnostním kroji neměla chybět ozdobná výšivka. Jednou z mála žen, jež se tímto uměním zabývají, je Jarmila Kraváčková z Babic, která se podle její babičky narodila „s jehlú v ruce“.

 Právě díky babičce si paní Jarmila osvojila základy ručních prací včetně vyšívání, které jí učarovalo natolik, že s ním spojila celý svůj další život. Vyšívání, které paní Kraváčková bravurně ovládá, ale není jen tak ledajaké – jedná se o vzácnou techniku známou jako vyšívání na výřez, tedy výšivku podle počítané niti. Ta je charakteristická zejména svou plastičností, které lze dosáhnout překrýváním nebo zhuštěním jednotlivých stehů. Hlavně ale tato jedinečná technika vyžaduje obrovskou dávku trpělivosti, cit pro detail a výtvarný vkus...

Odkud pocházíte a jak jste se dostala k ručním pracím?

Pocházím z Babic, narodila jsem se tady a od dětství tady žiji. Vyrůstala jsem s mamkou, taťkou a s mladší sestrou. Měli jsme přes dva domy babičku, která nás od dětství vychovávala a hodně ovlivňovala. Babička byla velice šikovná, sama si uměla kroj ušít. Šila všechno na ručním šlapacím stroji, v ruce. Jako děti jsme se na to dívali, přihlíželi jsme tomu. Nejvíc mě bavilo pletení, háčkování a vyšívání.

Jak jste se dostala ke specifické výšivce na výřez?

Začala jsem s křížkovou výšivkou a pak jsem se přes těžší techniky dostala až výřezu. Dlouho jsem pátrala po tom, kdo tady tuto techniku ještě umí. Přes svou kamarádku Marušku Dostálkovou jsem se dostala do Traplic k Marii Rozumové. V roce 1997, kdy jsem se to učila, jí už bylo určitě osmdesát let. Učila jsem se to krok po kroku. Tetička mě vedla, vždycky mně zadala práci, kterou jsem musela udělat. A já jsem v tu chvíli neviděla, neslyšela, byla jsem zabraná jenom do toho. Ta touha umět tuto techniku byla silnější než cokoliv jiného. Je to pro mě celé ty roky taková droga.

Pro jaké oblasti je tato výšivka typická a čím se liší od ostatních?

Tento typ výšivky je specifický pro Uherskohradišťsko a Brodsko. Podle nití, které počítáte, uděláte takovou formu, buď to mohou být malinké čtverečky nebo malinké křížky, kdy si přes perličkové plátno vyšijete formu. To je první krok. Druhý kroj je, že k tomu vyšíváte řetízek, krokvičku, zaplníte si to, co jste vyšili, barevnou nití. Pak se tam dělají srdíčka, hrachovinka a poslední krok je výšivka na výřez.

Proč se výšivce říká „na výřez“?

Říkalo se tomu na výřez, protože dřív se to vyřezávalo nožem. Dnes se to vystřihává nůžkami. Proto je to výšivka na výřez.

Dovoluje tato technika improvizaci, nebo se musíte striktně držet daných pravidel?

Postup se snažím zachovat, stejně jako barvy. Ze sebe dávám jenom to svoje já a lásku k vyšívání a folkloru.

Z čeho máte největší radost?

Mám hrozně ráda, když se jdu podívat na hody. Podívám se po těch dětech a mladých a poznávám na nich svoji práci. Tu poznám i na dálku.

Co je na této práci nejvíce náročné?

Výšivka je hodně náročná hlavně časově. Třeba pánské vyšívání mně trvá až tři sta hodin. Průměrně za rok udělám tak tři čtyři vyšívání. A dělám to skoro dvacet pět let.

Jak často k práci usedáte?

Vyšívám každý den. Nedovedu jen tak sedět u televize. A pokud mám třeba vyšívání upnuté v rámu a jdu ke kamarádce na besedu, beru si ho s sebou. Když jsme byli na dovolené v Chorvatsku, tak jsem si ho brala taky. Všichni se opalovali u moře a já jsem seděla v apartmánu a vyšívala!

Co výšivka vyžaduje?

Na výšivku je třeba hlavně trpělivost a dobré oči. Jak do toho proniknete, pak už je to hračka. Člověk musí být srdcař, to nejde dělat pro peníze. Jakmile někdo dojde s něčím novým, tak to je pro mě konec. Nevidím, nejím, jen piju celé dny kafe a pracuju.

Máte komu toto řemeslo předat?

Snažila jsem se to naučit dceru, ale ona k tomu bohužel nemá vůbec vztah. Mám ale tři vnučky, tak třeba se některá z nich chytí... Dělala jsem i kurzy v muzeu, chodila ke mně i děvčata individuálně. Musíme to předávat, aby to přežilo! O kroje bude pořád zájem, pořád se pořizují nové kroje. Ano, to vyšívání se dá udělat strojově, ale není to ono. Ruční práce je zkrátka ruční práce.

Dovedla byste si svůj život představit bez vyšívání?

Ne. Kdybych nevyšívala, dělala bych něco jiného. Naučila bych se nějakou jinou techniku, třeba bych rodinu oplétala nebo obháčkovávala. Vždycky bych něco musela dělat rukama, protože mi to přináší uspokojení. Při práci se zklidním a těším se, až si to moje vyšívání někdo dá na kroj a bude v něm pěkně vypadat. Zkrátka že někdo jiný z toho bude mít radost a bude se mu to líbit.

Za co jste v životě nejvíc vděčná?

Za zdraví. Před 32 lety jsem si prošla velice vážnou nemocí, kterou jsem ale překonala, a tak tady ještě můžu být pro mé děti a vnuky. Zdraví je to nejdůležitejší, nic jiného!