NEDUHY STÁŘÍ - Když síly a lidé kolem odcházejí

NEDUHY STÁŘÍ - Když síly a lidé kolem odcházejí
Foto: ilustrační foto
Slovácko Volný čas 17 / 07 / 2019

Seriál DOBRÉHO DNE

Nabízíme vám další pokračování letního seriálu, zaměřeného na neduhy stáří. Ani tentokrát nebudou chybět názory odborníků Uherskohradišťské nemocnice, konkrétně zdejších psychologů. A to proto, že, jak všichni dobře víme, člověk není jen tělo, ale velmi podstatnou úlohu hraje i duše a její naladění. Jaké neduhy, spojené s touto problematikou, seniorům hrozí a jak s nimi efektivně bojovat? Právě o tom se dočtete v následujících řádcích.

Psychologické problémy v pozdním věku

Je pravdou, že o psychologických problémech, spojených se seniorským věkem, se zas tak moc nemluví. Jedná se přitom o období plné výrazných životních změn, s kterými je nutné se nějakým způsobem vypořádat. Lidé musí čelit úbytku schopností, a to jak po pohybové, tak třeba paměťové  stránce - starší lidé ztrácejí mnohdy schopnost učit se novým věcem, odcházejí do důchodu, takže ztrácí svůj životní rytmus i kolektiv, navíc čelí ztrátám partnerů nebo blízkých přátel... Není tak divu, že asi polovinu své pracovní doby trávíme v nemocnici právě u lůžek seniorů. Řada z nich k nám pak dochází také ambulantně,“ nastiňuje problematiku klinická psycholožka Uherskohradišťské nemocnice Marta Beníčková.

Někteří senioři nejsou schopni se s množstvím a náročností změn vypořádat a zkrátka to vzdají. Upadají pak do apatie, nezájmu o svět i okolí, nevidí svou užitečnost ani žádný smysl života. Rodiny už nežijí pospolu, jak tomu bývalo kdysi, a tak jsou tito lidé mnohdy velice osamělí, protože už moc nenavazují nové společenské kontakty. U mnoha se objevuje depresivní ladění, které je pak ještě více uzavírá za zdmi domova.
„Při ztrátě bývalé kvality schopností se lidé často začnou zlobit, a to především na sebe. Zlobí se, že už to a ono nezvládnou, neujdou, nejsou schopni se bleskově rozhodnout. To pak může vést ke vzteku a ztrátě seberegulace. Zdá se, že se jejich povaha mění, a to výrazně k horšímu. Nejde ale o změnu, ale spíše o zdůraznění povahových rysů, které dříve byl schopen ten člověk nějak regulovat. Z původně puntičkáře a systematika se tak postupně může stát pedant, který až agresivním způsobem trvá na svém zavedeném pořádku. Někdy ten vztek pramení z nedostatku společenského kontaktu, který se pak snaží kompenzovat trochu nešťastným způsobem - u některých jedinců třeba nepříjemným chováním v městské hromadné dopravě, u lékaře nebo v obchodě,“ doplňuje Marta Beníčková.
„Dost častým neduhem, ale to nemusí jít jen o seniory, je ztráta životní motivace a smyslu. Navíc je nadměrná pozornost upřená na to, co nám nejde a nemůžeme. Namísto, aby si tak byli lidé schopní naplno užít zaslouženého odpočinku, soustředí se mnohdy na všechna ta negativa, která jsou s nevyhnutelnými změnami spojená. K tomu se mnohdy přidruží ještě ztráta životního partnera, což obecně snášejí hůře muži, kteří leckdy byli zvyklí na servis od manželky. Najednou po letech se pak mají sami o sebe postarat,“ doplňuje psycholog Ondřej Vávra.
Lidé v seniorském věku tak mohou být letargičtí, nespokojení sami se sebou, bez motivace a chuti do života. K tomu se ještě přidruží menší či větší ztráta regulace chování a frustrace z osamělosti. Což pak zákonitě vede k negativním postojům, izolovanosti a zlostnosti. To všechno je ale následkem změn, s kterými se musejí potýkat a které se jim ne vždy daří optimálně zvládnout. Jejich psychika si proto nezávisle na nich samotných buduje obranné mechanismy, které mají zajistit integritu jejich osobnosti. Nejde tak o vědomé rozhodnutí a rozhodně existuje celá řada lidí, kteří se s životními změnami vypořádají zcela bezproblémově.

Jak si pomoci? Existuje nějaká prevence?
„Na změny je dobré myslet předem, tedy udržovat pokud možno vztahy s okolím a svůj kolektiv, dbát na své koníčky, popřípadě si zkusit vyhledat nové aktivity, které bude možné zvládat i v pokročilejším věku. Jako skvělou příležitost vidím členství v jednotlivých spolcích a komunitách, výborné a podnětné mohou být také nejrůznější akademie a univerzity třetího věku, domácí zvířátko nebo třeba obyčejná zahrádka, která dělá člověku radost,“ říká Marta Beníčková.
„Také je dobré snažit se udržet postavení v rámci rodiny. Teď je ale na místě zaměřit se spíše než na své děti na vnoučata. Děti musí chodit do práce, nemají čas a mají mnoho starostí. Navíc se o sebe dokáží postarat. Místo seniora je tak spíše v péči o vnoučata, s kterými je možné vytvořit mimořádně dobré vztahy. Člověk pak může být také náležitě užitečný, svým dětem uleví hlídáním a zároveň může vnoučatům předat nejrůznější rodinné historky, vzpomínky, životní zkušenosti. Ukotvení v rodině je obrovskou devízou, kterou může každý z nás do života získat,“ přidává Ondřej Vávra. „Já jsem například měla pacientku, která velmi ráda vařila, a tak se rozhodla sepsat pro svou vnučku rodinnou kuchařku. Brala to skutečně s nadšením a naučila se kvůli tomu dokonce i pracovat s počítačem. Našla zkrátka motivaci a smysl života,“ doplňuje Beníčková.
To byla samozřejmě řeč o možnostech pro seniory, kteří jsou ještě alespoň do určité míry soběstační a pohybliví, když ale zůstanou upoutaní na lůžko, situace je zásadně jiná a mnohem složitější. „Tady musí samozřejmě největší kus práce odvést rodina. Ideální samozřejmě je mít rodiče a prarodiče doma, nebo aspoň nablízku. Pomoct můžou charity, nebo třeba stacionáře a odlehčovací služby. Velkou roli ale může hrát také víra. Myslím, že nemůžeme člověku nabídnout nic krásnějšího, než že mu umožníme jeho poslední roky života prožít v rodinném kruhu, i když je to samozřejmě nesmírně těžký úkol,“ pokračuje Ondřej Vávra.
Další možností, která může lidem pomoci najít novou motivaci nebo cestu z bludného kruhu osamění a depresivní nálady, může být právě návštěva odborníka. Jak potvrzují oba psychologové, spoustu pacientů ambulance tvoří právě dříve narození. Mnoho z nich ale chodí v poměrně dlouhých intervalech a mnozí prakticky jen proto, aby se ujistili, že je s nimi ještě všechno v pořádku. „Na druhou stranu ale musíme také říct, že ani na životě v ústraní nebo osamělosti nemusí být vůbec nic špatného. Někteří lidé si zkrátka tento způsob života vyberou, protože jim vyhovuje a jsou tak prostě spokojení. A celá řada seniorů vůbec nemá výše zmíněné problémy - mají zkrátka svůj život, se kterým jsou spokojení. Dělají, co chtějí a co jim zdraví umožní, a to s úsměvem a velmi pozitivním životním nábojem,“ uzavírá problematiku psycholog Uherskohradišťské nemocnice Ondřej Vávra.

autor: Bára ŽÁKOVÁ

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace