Nejznámější kouč Pavel Moric pomáhá lidem měnit život

Nejznámější kouč Pavel Moric pomáhá lidem měnit život
Foto: archiv Pavel Moric
Slovácko Volný čas 22 / 01 / 2022

Nenechejme se vtáhnout do děje
Sedminásobný mistr ČR v karate Pavel Moric se řadí mezi nejinspirativnější lidi a kouče osobnostního rozvoje, během přednášky vás může vyburcovat ke změně dosavadního způsobu života.

„Mé akce jsou živé a kreativní. Dávám lidem impulzy a vytvářím příležitosti k zamyšlení a vidění věcí, tak jak jste je dosud možná neviděli,“ říká jeden z nejznámějších českých koučů Pavel Moric, který vás vítá v novém roce rozhovorem k zamyšlení. Osobně se můžete setkat v Uherském Hradišti. Termín si si hlídejte na stránkách DOBRÉHO DNE a AVALON. 

V poslední době se doslova roztrhl pytel s různými kouči - vy jste si však vybudoval jméno, jste zábavný a nebojíte se bourat hranice konvenčnosti. Myslíte, že právě tohle vám otevřelo cestu k úspěchu?

Možná se u mě poskládala kombinace více ingrediencí, kterými k sobě lidi přitahuji. Jako sedminásobný mistr karate asi vzbuzuji větší pozornost, jsem vychovaný z nějaké praxe, bolesti, neúspěchu, takže nejsem jako někteří mí „kolegové“, kteří přečetli dvě knihy nebo prošli jedním kurzem a ač za sebou nemají žádný úspěch v lidské rovině, dovolují si koučovat lidi.

Možná jhe to i díky tomu, že jsem drzý a upřímný rebel, mluvím k lidem bodrým slovníkem a dávám takové příměry, které chápou i dvanáctileté děti. Že se nesnažím dělat dojem, nejsem mluvící hlava, ale otevřený mluvit o svých průšvizích. Netajím se tím, co mi nejde, nedělám se růžovější a nejsem „namachrovaný“. Možná, že kombinace toho všeho je cítit z toho projevu a mohla by být odpovědí na vaši otázku.

Snažíte se lidi probudit. Máte zpětnou vazbu, že jste lidi dokázal přiměl dívat se na svět bez zajetých kolejí a předsudků?

Snad každý den mi píšou lidi z celé republiky, což mi dělá velkou radost. Díky tomu, že to v komentářích visí i na internetu, víří energii zamyšlení: proč já nežiji jinak? Snažím se s lidmi zatřást a narušit jejich zavedené životy a okoukané vzorce. Probudit v nich touhu žít svůj život radostněji. Hledat nové volby a možnosti, jak si od nejmenších drobností zpříjemnit každý den…

Nahlas mluvíte o nesprávném přístupu k dětským a mládežnickým sportovcům - co byste poradil současným trenérům, kteří jsou součástí zavedené mašinerie?

Mně přijde blbý zacházet se všemi dětmi úplně stejně. Vezměte si, že jsou na tréninku dvě rozdílné děti - Honzík a Anička. Jakmile oběma řeknu stejnou větu - Tohle asi nezvládneš uběhnout -, Honzíkovo ego se nabudí a bude se snažit mně dokázat, že to zvládne, ale Anička se rozpláče a na trénink už nikdy nepřijde. Potřebuje totiž slyšet třeba příběh o tom, že musí běžet, protože ji honí liška, která jí chce ukrást věnec buřtů.

Já pracuji s tím, že musím poznat vnitřní prostředí dětí a teenagerů, se kterými pracuji. Jsou kluci a holky, na které když houknete, zlomí je to a už na trénink nikdy nepřijdou. Ale když je mile pochválíte a správně oceníte, jsou šťastní a odevzdávají maximální výkony, protože je to baví.

Trenérům říkám - pojďte poznat, kdo vám vlastně chodí na trénink a přistupujte k nim individuálně. Na to mi většinou odpoví, že na to nemají čas. To ale není správná cesta.

A co škola a absolutní nezájem o individuality?  

To je tak komplikovaný moloch, že by nejprve musely mít zájem a opravdovou změnu nejvyšší orgány, které by konečně začal zajímat vývoj a potřeby dětské duše. Jenže v tomto státě, kde nikdo nic nestíhá a všechno je důležitější než škola, to asi půjde těžko. Přestrukturalizace celého školského systému by stála neuvěřitelnou spoust času a peněz.

Ono je pohodlnější oprašovat a kopírovat starý zavedený systém, který na individuality úplně kašle. Najdou se sice světlé výjimky, které nabíhají na jiný přístup a snaží se vést výuku jinak, ale je jich žalostně málo. Najdou se i skvělí učitelé, kteří výuku připravují jinak. Děti je milují, protože jejich snahu vždycky poznají. Většina však chodí do školy pouze jako do zaměstnání. Doufám však, že na každé základce najdete alespoň jednoho učitele, kterého učitelství baví a přistupuje k žákům pokrokově. Vřele doporučuji inspirovat se videi a přednáškami „líný učitel“. 

Dnešní děti jsou v zajetí mainstreamu a digitálního světa - vytrácí se fantazie, kreativita, děti si neumí hrát, narůstají psychické problémy. Jak to mohou rodiče, kterým na výchově záleží, ukočírovat?

V současnosti se potýkáme s brutální, velmi plošnou závislostí, která umí děti doslova stupidifikovat. Je to celospolečensky nedoceněný, opravdu obrovský průser. Život ve virtuálním světě v budoucnu nadělá velkou paseku, protože děti ztrácí fantazii a kreativitu, schopnost být samy se sebou, komunikovat, číst, samostatně přemýšlet... Prostřednictvím hloupých videí si tvoří svůj instantní svět. Je příšerné, kam to vede. Čtyři děti sedí vedle sebe na lavičce, kdy každý čumí do svého telefonu. Neumí spolu mluvit, totálně chybí vzájemná interakce, vztahy a vazby. Kam jsme je dostali, se nám jednou ošklivě nevyplatí...

Co radit rodičům a dětem, kteří se snaží jít proti proudu?

Rodičům můžu poradit, aby vytrvali a zachovávali balanc mezi virtualitou a opravdovými prožitkovými aktivitami. Byli to přece oni, kdo jim vrazil telefony a tablety, aby si mohli odfrknout anebo aby se jejich děti vyrovnaly spolužákům. A teď jsou nešťastní? Dali jim tyhle moderní drogy k užívání a pak se zlobí, že je vyžadují? Nemohou ale nechat dítě ze základky pět hodin čumět do komplu (telefonu)! Mají se snažit vymyslet i jiné fyzické aktivity a hlavně pohyb venku na čerstvém vzduchu. Nejdůležitější ze všeho je však udávat hranice a věkově přiměřený časový zámek, přes který nejede vlak.

Ale jak pak mají děti svoji odlišnost v kolektivu ustát?

Rodiče, kterým záleží na tom, jak se v této ošemetné situaci cítí jejich dítě, by jej měli podporovat v jinakosti a talentu. Mluvit s ním a učit je, jak se stavět k hloupým řečem spolužáků, kteří se posmívají, že nemají „pleják“, nesjíždí TikTok a nemohou hrát celé dny na počítači jako nejlepší gamer.

Je důležité být dětem oporou. Dodat jim odvahu vzpříčit se kolektivu a ustát to, že se jim děti posmívají. Každá polévka jednou vychladne a tak skončí i posměváčkovské období ze základky, které je tréninkem pro život. Je přirozené, že děti prochází i negacemi spolužáků. Že jsou občas terčem posměchu. Dětskými slovními potyčkami servírovanými po malých dávkách se musí v životě protlouct každý. Nesmí však hraničit s velkým trápením a šikanou. Budeme-li však své miláčky chránit a izolovat od světa, ve kterém vyrůstají, jakmile vyletí z rodičovského hnízda, dostanou od života na budku, protože netrénovali v dětství. Pak se zhroutí z každé maličkosti.

 Co byste řekl „staré škole“, která tvrdí, že se moc patláme ve svém nitru a pak jsme psychicky rozebraní, nespokojení? Dřív se přece řeklo: „tak to bude“, člověk to tak bral a neřešil...

Asi bych se zeptal, jestli pokaženou škodovku také spravovali na koleně sami, anebo ji svěřili automechanikovi.

Když se něco podělá, tak se o to musíme postarat, ať už je to auto anebo psychika člověka. Důležitá je i prevence a psychohygiena.  

Spousta lidí leží předčasně v nemocnicích, protože nevěnovali pozornost svým pocitům. Neuměli zpracovat svoje křivdy. Tak jak potřebuje péči škodovka, tak potřebuje péči i rodina a každý člen domácnosti. Potřebujeme se cítit v rovnováze jak psychicky, tak fyzicky, aby nám bylo celkově dobře.       

Ze společnosti pomalu mizí radost, rostou vyšší a vyšší ploty, hranice soukromí, staráme se jen o sebe, mizí pospolitost a zájem o dění okolo sebe. Všichni víme, že je to špatně, ale jen málokdo má koule na to vystoupit z davu a žít podle sebe, radostně, naplněně. Je nějaký recept na odvahu pro větší masu lidí?

Pandemie udělala své. Myslím si ale, že je tohle cíl nějakých vyšších míst, elit a mocenských promyšlených zájmů, jak lidi systematicky, postupně a hlavně nenápadně odpojovat a hloupnout.

Pokud kolem sebe budeme udržovat jen malou skupinku lidí, dá se s ní daleko lépe pracovat a ovlivňovat. Policejní stát, ke kterému máme namířeno, se pak dá dobře ovládat a manipulovat. Prodáte jim věci, které nepotřebujete, zblbnete je a dostanete tam, kam chcete.

Naši předci byli daleko více spjati s přírodou a řídili se selským rozumem. Nikdy by si nenechali vnutit takové nesmysly, které si necháváme denně nutit my...

Když se ohlédnete do historie, lidstvo vždy zažilo pád nějakého impéria a tuhle novodobou společnost to bohužel nemine také. Současný systém zákonitě musí padnout a pak nastane znovu nějaká obroda. Dá se to změnit, ale to by musel chtít a začít každý sám u sebe. S pokorou myslet selským rozumem a nehonit se za konzumem, majetkem a penězi.

Když se díváte na svět okolo sebe - má dnes šanci čestný a slušný člověk?  

Určitě má. I kdybyste byla posledním zrnkem v poušti, je důležité, abyste žila svoji pravdu a postavila se, když cítíte, že je něco špatně. Tohle všechno se totiž počítá někde ve vašem svědomí. To je přesně to místo, kterým můžete inspirovat ostatní, kteří jsou na vážkách. O tyhle lidi hraje ten negativní svět, který chce a láká nás, abychom to vzdali a byli taky pohodlní lemplové, abychom podváděli a intrikovali v zajetí virtuality. A to nesmíme připustit! Ale musíme bouchnout do stolu se slovy: Tak tohle už ne! Tahle žít nechci!

Musíme chránit a bojovat za naše názory a naše velmi osobní místo na světě, kde se jednou budeme zodpovídat na smrtelné posteli.

Vy jste v životě šťastný? Nejste obětí vlastního koučingu? Kolotoče nasmlouvaných přednášek…?

Jak kdy. Život miluji a umím zažívat nádherné chvíle naplněné vděčností, láskou a radosti ze života. Ale také umím zažívat stavy, kdy mě po mnoha letech meditací dokáže rozkouskovat moje mysl. Se svým diářem jsem se také musel naučit zacházet daleko uctivěji, abych mohl říct s čistým svědomím, že žiji tak, jak přednáším. A to přeji v novém roce i vám, milí čtenáři DOBRÉHO DNE.

 

autor: Iva Pašková

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace