Na vládu je v současné době vyvíjen obrovský tlak ohledně návratu dětí do škol, protože jsou kvůli pandemii bez krátkých přestávek už takřka rok doma. A bohužel, ještě nějakou dobu budou.

Musíme zatnout zuby a vydržet...

Je to k zbláznění jak pro ně, tak pro pedagogy a hlavně rodiče, kteří na sebe byli nuceni ze dne na den převzít roli učitelů, svačinářů, družinářů, kuchařů, bavičů, trenérů a dnes už i psychologů.

Děti jsou od 10(!) let od října doma samotné jen s počítačem, což je opravdu neúnosné. I když se rodiče všemožně snaží situaci nějak zachraňovat, děti se propadají do apatie a nezájmu o vlastní bytí.

Od začátku pandemie se nejvíce řeší situace seniorů. Jak to však vypadá v rodinách s dětmi na distanční výuce, v rodinách učitelů a v mateřských školách, tím se vláda ani média příliš nezabývají.  

Někteří učitelé by zasloužili řád, jiní otevřít oči...

Základní i střední školy jsou ve složité situaci kvůli nekoncepčnosti ministerstva školství, které přehodilo spoustu rozhodnutí na ředitele škol. Ti musí pracovat s týmem zaměstnanců, který přistupuje k distanční výuce velmi odlišně.

Některý pedagog dělá čest svému povolání a i ve složitých podmínkách „distančky“ dokáže vytvořit zajímavou online výuku tak, aby žáky zaujal. Motivuje je a podporuje, aby se na jeho hodiny těšili a měli pocit, že jejich učiteli na nich záleží. Odnesou si vědomosti, které potřebují, a ulehčí tak rodičům, kteří nemusí děti po příchodu z práce doučovat. A chudák poctivý pedagog před den učí online spoustu hodin, dělá přípravu na další dny a ještě do noci opravuje odevzdané úkoly. A mnohdy i on sám má vlastní děti na distanční výuce. Ten by si zasloužil velkou odměnu. Žáci i rodiče dokáží ocenit poctivý partnerský profesionální přístup.

Jak však nahlížet na jiného „taky“ pedagoga, který vidí své žáky jenom jako „práci“? Jednou týdně pošle pouze zadání úkolů a čísla stránek samostudia bez snahy a kreativity a ještě si neustále stěžuje, kolik má práce...

Ale co s tím?

Poslanci schválili 130% fixace průměrného platu učitelům a nevíme, do jaké míry mohou ředitelé oceňovat či ubírat osobní hodnocení. Takže je to jako ve všech oborech - někdo se snaží a druhý na to kašle.

Trnem v oku veřejnosti však je, že zatímco v jiných oborech se propouští a v mnoha rodinách bojují na hranici ekonomického přežití, všichni učitelé pracují za 100% plat, i když si někteří svoje povinnosti plní jen „aby se neřeklo“ a rodiče to za ně musí dohánět po příchodu z vlastního zaměstnání doma.

Je však jasné, že rodiče si na přístup některých učitelů nemohou moc stěžovat, protože se to takřka vždy odrazí zpět na dítěti. Bohužel. Učitel se většinou nechytne za nos, aby přiznal, že je něco špatně. Že by se mohl snažit víc. Že distančku nezvládl. Holt, většinou se nadává na líné a nesamostatné žáky a „ufrflané“ rodiče… 

Na druhou stranu to vůbec nemají lehké ani učitelé, kteří se ze dne na den museli vypořádat s nenadálou situací, natož tak ředitelé škol, na které ministerstvo školství přehodilo veškerou zodpovědnost.

Učitelé v současnosti bojují s nezájmem žáků

„Jsem učitelka druhého stupně a se svými žáky máme férový vztah. Snažím se dělat daleko víc, než bych musela, a přesto vidím, že i přes veškerou motivaci pracovní morálka dětí neustále klesá. I ti nejpilnější a nejambicioznější žáci už toho mají plné zuby a přestávají se snažit. A popravdě - ani se jim moc nedivím. Mně už se také dělá špatně při představě dalšího dne, kdy u počítače prosedím nejméně 7 hodin,“ povzdechla si učitelka uherskohradišťské základní školy, která nechce být vzhledem k situaci jmenována. „Distanční výuka je něco, co lze použít jako částečnou náhradu normální školy v krizové situaci a krátkodobě. Je to lepší než nic. Ale to je taky jediné, co na tom vidím pozitivního. Z dlouhodobého hlediska v našich podmínkách vyučovat online všechny žáky nejde. Proto prosím, pusťte nás už konečně do školy!“ uzavírá oblíbená pedagožka.

Na obou stranách to vře. Všichni zainteresovaní toužebně vyhlížejí konec distančního martyria a návrat dětí i učitelů do škol.     

I lékaři jsou situací pobouřeni

Dětská lékařka MUDr. Polášková rozpoutala po svém příspěvku na facebookovém profilu velkou diskuzi, když napsala: "Začínám pomalu, ale jistě pociťovat profesní beznaděj. Denně na preventivních prohlídkách pokládám otázku: "Dělá aktivně nějaký sport?” Odpověď je pokaždé stejná. „Ne. Hrál závodně fotbal/hokej/florbal..., chodila do gymnastiky/mažoretek/atletiky/plavala, teď nedělá už od března nic...”

Dítě sedí, hledí před sebe, moc ho to nezajímá. Má 2 kila od jara navíc. Nezájem. Nula. Ve škole nebyli někteří skoro celý rok. Počáteční fázi nadšení pak vystřídalo na podzim vystřízlivění, stesk po škole a kamarádech, teď už jsou apatičtí. Je jim to jedno.

Už to není jen pohodlnost, nechci nic pro naši generaci dospělých. Nemusím chodit do kina, do fitka, lyžovat a cestovat. Já to zvládnu. My dospělí to zvládneme. Ale už je to opravdu obrovský hazard s našimi malými a mladými. Spíš jejich totální rozklad. Ve všech směrech.“

  Proč jsme obětovali děti?

Na děti dopadá současná situace často tvrději než na dospělé. Přišly už téměř o rok plnohodnotného vzdělávání, nemohou se stýkat se spolužáky a kamarády, nemohou sportovat s ostatními ani chodit na kroužky. Je ostudou vlády, že na děti a jejich rodiče v této době úplně zapomíná!