Péče o seniory je zásahem do života celé rodiny

Foto: ilustrační foto

Stárnutí rodičů patří k nejtěžším zkouškám, které rodina zažije. V některých rodinách dochází k rozčarování a napětí. Zvenčí to může vypadat jako obyčejná generační neshoda, ve skutečnosti se ale často láme důstojnost, únava, bezmoc i staré křivdy.

Když si rodiče a děti vymění role

Mnozí senioři si stáří nechtějí přiznat. Ztrácejí jistoty, děti zase síly. A mezi tím vším visí otázka, co bude za pár měsíců a let? Jak rodina zvládne péči o nemohoucí rodiče, prarodiče? Jak s nimi vycházet, když se změnili? Připravili jsme na toto téma dva pohledy, které mohou pomoci jedné straně pochopit tu druhou…

Milých babiček a dědů ubývá

Všichni známe z pohádek a rodinných filmů usměvavé stařenky s voňavými buchtami a otevřenou náručí a obdivuhodné staříky, za kterými si přijdete pro moudrou radu. Jsou příkladem a vzorem pro ostatní. Znáte však někoho takového ve svém okolí? Kam zmizeli? Ti, které potkáváme, jsou nevrlí, ponořeni do svých zdravotních a sociálních frustrací a soužití s nimi vůbec není jednoduché.

„Nejsem slabý. Jen už nemůžu jako dřív“

I když děti své rodiče milují a jsou ochotny se postarat, když cítí, že mámě nebo tátovi dochází síly, naráží na odmítání. Ne proto, že by rodiče pomoc nepotřebovali. Ale proto, že ji vnímají jako důkaz vlastní slabosti. Nechtějí dovolit, aby jim někdo mluvil do života a říkal, co mají dělat, jak se oblékat, co jíst a kam jít. Dochází k výměnám rolí a z rodičů se stávají ti, kteří potřebují péči. A to bolí.

Zvenčí to může vypadat jako tvrdohlavost. Nebo neochota se přizpůsobit. Ve skutečnosti se ale uvnitř staršího člověka odehrává proces, který je mnohem složitější. Stárnutí totiž není jen fyzická změna. Je to postupná ztráta.

Ztráta jistoty.
Ztráta kontroly nad vlastním tělem.
Ztráta role, kterou člověk většinu života měl.

Do toho přichází bolest, nemoci, zhoršení smyslů, ztráta paměti. Svět se zrychluje, technologie se mění a orientace v něm je stále složitější. A co je nejhorší, i v rámci rodin ubývá vlivem životního stylu komunikace mezi mladšími generacemi a seniory. Není divu, že se objevuje podrážděnost, nedůtklivost nebo podezřívavost.

Někdy se přidává i něco hlubšího, jako je strach. Strach z budoucnosti. Ze závislosti. Ze smrti. A právě tyto pocity se často překlápějí do chování, které okolí vnímá jako protivnost, zlost, agresi, odmítání, umanutost, sobeckost. Ne vždy jde o jejich povahu. Často je to obranný mechanismus.

Když rodiče zestárnou a změní se role v rodině...

Dítě, které bylo zvyklé přijímat péči, najednou organizuje návštěvy lékařů, nákupy, hygienu, pomůcky, úklid i finance. A většinou vedle toho dál pracuje, stará se o vlastní domácnost a často i o své děti.

Právě tady naráží idealizované představy o rodinné soudržnosti na realitu. Péče o seniora není jen citová záležitost. Je to logistika, čas, peníze a psychická odolnost. Stačí jeden pád, jedna hospitalizace, jedna náhlá změna zdravotního stavu a celý chod rodiny se převrátí.

Jak na to, aby se z pomoci nestala válka

Komunikace se seniory bývá v rodinách kamenem úrazu. Ne proto, že by si lidé neuměli říct základní věci, ale proto, že pod každou větou často leží mnohem víc. Většinou je to obava, stud, bezmoc, pocit křivdy nebo strach z ponížení.

Jak si pomoci? Mluvte s nimi klidně, jasně, bez zrychleného tlaku. Neskákejte do řeči. Neponižujte. Nemluvte s nimi jako s malými dětmi. Pro stárnoucí rodiče je totiž často nejbolestivější právě chvíle, kdy přestávají být bráni jako rovnocenní lidé.

Respekt ano, ale...

Už malé děti se učí, že by měly mít úctu a respekt ke stáří. Respekt však nenarůstá automaticky s věkem, ale je zrcadlem kvality vztahů, tvoří se oboustranně. V každodenních drobnostech. V tom, jak se k sobě lidé chovají. Jestli spolu mluví normálně, nebo pouze formou příkazů. V tom, jestli jeden druhého vyslechnou a jsou ochotni se vzájemně pochopit, nebo si tvrdošíjně prosazují jen svůj názor. Senior, stejně jako kdokoliv jiný, může respekt posilovat, nebo ztrácet tím, jak jedná se svým okolím.