Poztrácená řemesla: Keramika Gabriely Majíčkové

Poztrácená řemesla: Keramika Gabriely Majíčkové
Foto: iDobryDen.cz
Slovácko Volný čas 03 / 11 / 2023

Pyžamové hrnky. Takto spontánně a velmi příznačně lidé pojmenovali keramické výrobky z dílny Gabriely Majíčkové, která se už od roku 1998 věnuje vlastní keramické tvorbě. Dříve malovala především tradiční majolikové motivy, postupně však dospěla k osobitému rukopisu malby a vznikl tak neopakovatelný styl výrobků, který je pro svou jednoduchost a zároveň preciznost na první pohled rozpoznatelný.

Výrobky Gabriely Majíčkové vycházejí z tradičního tvarosloví, materiálu i původních barevných kombinací. Nejtypičtějšími motivy jejího rozmanitého sortimentu jsou podélné a svislé proužky, tečky, kostičky nebo kytičky. Sympatická keramička se často účastní mnoha jarmarků jak u nás, tak i v zahraničí, a současně by se ráda vrátila k osvětové činnosti - předávání svých znalostí nejmladší generaci...

Odkud pocházíte a jak vzpomínáte na dětství?

Pocházím původně z Hodonína. Dětství jsem měla úžasné. Maminka s tatínkem byli rodiče, kteří nás celý život podporovali a žili pro rodinu.

Kdo vás přivedl k řemeslům?

Největším vzorem v práci byla asi moje babička, která nejenže měla obrovskou fantazii, ale znala hlavně ty lidové slovácké vzory, které mě provázely po celé dětství. To její zanícení, kdy jsem viděla, že když člověk chce, dokáže spoustu věcí. Babička svým uměním dokázala mnoho věcí, lidé si toho považovali a viděli v tom něco pěkného.

Kudy vedly vaše profesní kroky?

Já jsem dřív pracovala v keramičce v Dubňanech, kde se vesměs dělala majolika. Ta práce mě moc těšila a je mi po ní docela smutno, protože tam si člověk víc „zamaloval“. Vzorů bylo spousta, předávaly se od starších maléreček. Ale každý si tam mohl i něco přidat. Já jsem ale začínala dělat keramiku v době, kdy už toto umění nebylo moc v módě, a tak jsem musela najít způsob, jak se k lidem přiblížit jinak. Měla jsem velkou podporu v rodině, která mi pomohla i finančně, protože zařídit si keramickou dílnu z ničeho není jednoduché. Ale podařilo se. Postupně jsem začínala jezdit na jarmarky a snažila jsem se zlepšovat. Postupem času se to samo rozběhlo takovým způsobem, že bych dnes potřebovala ještě pomocníka.

Co je pro vaši tvorbu typické?

Můj rukopis jsou takzvané peřinové hrnky. To proto, že to všem připomíná ty pyžamové vzory – proužky, kostičky... Ve své tvorbě vycházím z tradice, ať už je to zdobení čárkami, kytičkami nebo puntíky. To se všude vždy opakovalo. Já jsem je ale daleko víc zjednodušila a zmodernizovala pro mladší lidi.

Kde berete inspiraci?

Kolem sebe. V přírodě v těch tradičních vzorech a ještě také v pánských košilích, kde nacházím různé druhy pruhování, kostek... Vždycky tam najdu něco nového!

Co všechno vyrábíte?

Nejčastěji hrníčky, misky, konvičky, talířky, prostě věci, které jsou k denní potřebě. Lidé je sbírají do sérií, takže mě vlastně nutí k tomu, že to ani nemůžu opustit! Jsou to zkrátka výrobky, které nás dennodenně obklopují a můžete je potřebovat.

Býváte někdy překvapená, když otevíráte pec?

Někdy ano, protože se občas stane, že se na výrobcích udělají kazy, rozmázne se vzor nebo je to přepálené. Někdy to prostě bývá překvapení, ale tím, že mám za ty roky celý proces už dost vychytaný, tolik zklamání neprožívám.

Jaká je vaše filozofie?

Kladu důraz na to, abych pracovala s radostí, protože když mi to třeba nejde nebo jsem smutná, smutná, je to z toho výrobku cítit. Takže chci, aby v tom hrníčku bylo to srdíčko. Když je den blbec, je lepší všeho nechat a jít od toho pryč, protože i když se k tomu tisíckrát vrátíte, stejně to nepůjde. Musíte se sebrat a odejít, vyčistit si hlavu, nechat ruce odpočinout a změnit prostředí. Pak se vrátit a ono to zase půjde. Dokonce když chvilku nepracujete, třeba jen jeden den, tak se pak zase těšíte, až se do toho pustíte znovu, a máte radost, že jste tomu dni blbci utekli.

Co pro vás keramika znamená?

Celoživotní spokojenost a lásku k tomu, co mám ráda. Nedovedu si představit, že bych dělala něco jiného. Je úžasné, když děláte něco, co vás baví. Ráno se vzbudíte, uvaříte si čaj a jdete do práce, kterou máte doma. Pak někdo přijde, odnese si výrobek, pochválí vás a to je to nejpěknější.

Co vás tato práce přináší kromě výdělku?

Těžko se popisuje ten vnitřní pocit radosti a slasti z toho, když uděláte něco, s čím jste spokojení. Práci bych nikdy neměnila. I když je těžká, mám ji moc ráda!

Dostala jste za svou práci nějaká ocenění?

Dostala jsem Cenu Vladimíra Boučka. Byla jsem překvapená a moc si toho vážím. Současně je to ale pro mě trochu tlak a zvednutý prst, abych byla pilnější a abych si to zkrátka zasloužila.

Jaké vlastnosti musí mít člověk, který by se chtěl tomuto řemeslu věnovat?

Trpělivost, soustředěnost, fantazii a radost.

Nebojíte se o budoucnost keramického řemesla?

Myslím si, že toto řemeslo určitě nevymře. Pořád je hodně lidí, kteří umí spoustu krásných věcí, a vždycky se najde někdo, kdo bude pokračovat. Jednou se lidé zase vrátí z moderního, technického života zpátky do toho starodávného, krásného, rajského klidu.

Co byste vzkázala mladým lidem, kteří by se chtěli do nějakého řemesla pustit?

Mladým lidem bych vzkázala, ať se nebojí. Sice je to dřina, ale je krásné naučit se věci, které jsou výjimečné. Samozřejmě to ale osloví jen ty lidi, kteří k tomu mají vztah nebo buňky. To bych si přála pro další generaci, aby těchto lidí bylo co nejvíc!

Za co jste v životě nejvíce vděčná?

Nejvíc jsem vděčná za svoji rodinu, která mi k tomu všemu, co mám, pomohla. Svým rodičům, mámě, tátovi, sestrám, zkrátka celé rodině, která mě maximálně podporuje. A doufám, že jednou třeba zase já budu podporovat v této práci svá vnoučata!

autor: Kateřina Nosková

Tagy článku

TOPlist