Poztrácená řemesla: Kopanická výšivka Elišky Křižkové starší

Poztrácená řemesla: Kopanická výšivka  Elišky Křižkové starší
Foto: iDobryDen.cz
Starý Hrozenkov Volný čas 05 / 12 / 2023

Moravské Kopanice představují svébytný etnografický region, který byl po staletí utvářen především náročnými životními podmínkami, danými složitou dostupností, a tím i jistou izolovaností. V této specifické oblasti se dodnes daří udržovat tradiční řemesla a folklor, jehož vlajkovou lodí je bezesporu kopanický kroj.

Hrozenské šaty, jak je oděv nazýván jeho nositeli, od 19. století prakticky nezměnily svou podobu a jedná se tak o jedny z nejarchaičtějších lidových oděvů na Moravě. Na první pohled sice působí velice chudobně, od ostatních krojů však vynikají svou barevností, která je dána bohatě zdobenými ručně vyšívanými vzory v nespočtu variací. Nejznámější současnou kopanickou vyšívačkou a krojařkou je Eliška Křižková starší, ke které lidé nosí kroje ke spravení, vyprání, zkompletování nebo rovnou vyšití zdaleka i blízka...

Odkud pocházíte a jak vzpomínáte na dětství?

Pocházím z rodiny, která se kroji zabývala, tím jme byli známí. Babička byla z pěti děvčat a všechna vyšívala. I když jsem se s babičkou osobně nesetkala, protože zemřela ještě před mým narozením, připadá mi, že po ní něco mám. Maminka i starší sestra pletly, šily. Takže když jsem to u nich viděla, hned mě to velice zajímalo.

Od koho jste se toho nejvíce naučila?

Maminka přímo nevyšívala, dělala jenom údržbu krojů. Ale poslali mě k tetičce, sousedce, u které jsem se učila vyšívat. Tehdy jsem se jako děcko naučila základy, bylo mi asi deset roků. S výšivkou jsem se ale setkala už jako malá... co mi paměť sahá, vždycky výšivka v mém životě byla.

Co je typické pro kopanický kroj?

Kopanický kroj působí jako úzký, štíhlý. Je rovný. Zatímco jinde mají bohaté sukně, u nás tomu tak není. Ani krajky nebo brokáty tady nejsou. Tady je kroj chudý, z obyčejného plátna a je poskládaný z obyčejných věcí, není to moc náročné.

V čem se liší mužský kroj od ženského?

Ženské kroje byly vždycky takové skromnější. Chlapům se vyšívaly na rukávech sbery, vrapy. Dělaly se parádní, vysoké, jak se říkalo, foremky. Zatímco ženské kroje bývaly úzké. Na tom božím světě je to taky tak. Třeba kohout se slépkou se od sebe taky liší. Kohout má parádní peří a slépka jen obyčejné. Naši předkové asi taky tak uvažovali, že pán domu musí mít něco víc.

Co máte na kopanické výšivce nejraději?

Na kopanické výšivce je úžasná barevnost. Základní barva je černá a červená. Vybarvuje se v daném pořadí. Zelená, pak následuje oranžová, modrá, růžová a žlutá. Správný kopanický název je ale „žutá“. Barvy se musí sladit. Třeba není dobře, když se dává modrá vedle zelené nebo žlutá vedle červené, to nevynikne. Právě proto je pořadí jasně dané, aby barvy byly kontrastní.

Má výšivka i nějakou symboliku?

Nějaká symbolika tam je. Všechny prvky výšivky jsou pojmenované podle věcí a zvířat, které měli lidi tenkrát kolem sebe. Třeba drobná zvířátka, hadíci, kurence, jak se říká po našem. Z rostlin například makovičky, tulipány, ty se používají hodně. Vychází to zkrátka z prostředí, ve kterém lidi žili. Těch motivků je strašně moc a ještě se používají jejich různé kombinace. Není totiž pevně dané, že by vyšívačka musela něco přesně dodržet. Ona si v podstatě může z těch jednotlivých motivů složit výšivku, a tím pádem je každý kroj originál.

Když se člověk podívá na staré kopanické výšivky, musí žasnout. Souhlasíte?

Člověk se před těmi starými vyšívačkami musí sklánět, že to dokázaly vždy tak krásně sladit, že to oku lahodí. Opravdu to byly velice šikovné ženské a když si vezmete, v jakých podmínkách pracovaly… Jenom při malých okénkách a petrolejce, to si dneska ani nedovedeme představit.

Co je na kopanické výšivce nejnáročnější?

Je to náročné na čas a musí u toho být trpělivost. Člověk nad tím musí pořád přemýšlet a musí být pozorný, aby to k sobě ladilo a aby ty vzory pěkně působily. Je to prostě trošku náročné na hlavu. (smích)

Co vás na té práci naplňuje?

Nejvíc mě naplňuje ten výsledek, když už je všechno hotové. I ta práce, když už je trošku vidět nějaký výsledek, když už je to třeba vybarvené. Ale nejlepší je, když už je kroj hotový a vyžehlený a pověsím ho na skříň… to mě vždycky uklidní.

Snažíte se předat své znalosti mladším generacím?

Tu práci vnímám jako poslání a předávám to ráda dál. Pocházím z rodiny, která se tomu vždycky hodně věnovala, a myslím si, že by to mělo být uchované. Proto všechno co umím, předávám dál. Jednak dcerám, které obě vyšívají, a pak i ostatním ženám, které mají zájem. Založily jsme si takový krúžek, kde vyšíváme. Jezdí k nám lidi i z daleka, třeba ze Slovenska nebo z Prahy. Je vidět, že je to zajímá.

Jak velký zájem je o kopanický kroj v dnešní době?

V současné době je po krojích veliká poptávka. Chtějí to všude možně. Jen těch chlapských košil jsme vyšily tolik, že je to až neskutečné!

Co máte na vyšívání nejraději?

Kopanická výšivka je moje srdeční záležitost. Mám to opravdu ráda. Když vyšívám, odpoutávám se od běžných starostí. Když k tomu zasednu, je to trochu jako droga. A to samé říkají i moje učnice. Když se tomu začaly víc věnovat, chytlo je to tak, že tomu musely věnovat každou volnou chvilku.

Co byste vzkázala mladým lidem, kteří by se chtěli do něčeho podobného pustit?

Že to chce hlavně trpělivost. Moje heslo je: když se chce, všechno jde!

autor: Kateřina Nosková

Tagy článku

TOPlist