Kovář života. Tak sám sebe popisuje Jakub Uhlíř, který už přibližně dvacet let provozuje uměleckou kovárnu v Suché Lozi. Toto prastaré řemeslo si sympatický umělec vybral tak trochu náhodou – nebylo pro něj ani tak důležité, co přesně bude v životě dělat, chtěl hlavně tvořit. A to se mu beze zbytku splnilo.

Ve své tvorbě se neomezuje pouze na práci se železem, ale rád kombinuje i další materiály jako dřevo, minerály či sklo. Protože, jak sám říká, proč používat jenom jeden materiál, když má člověk k dispozici celý vesmír… Tato myšlenka dokonale vystihuje nejen Jakubův přístup k řemeslu jako takovému, ale k celému jeho životu.

Bylo vaším dětským snem stát se kovářem?

Já původně nejsem kovář. Po škole jsem dělal hotelovku. Ale chtěl jsem hlavně něco tvořit, tak jsem nastoupil do Mesitu, kde jsem začal pracovat přímo v dílně. Tam jsem získal první zkušenosti a postupně jsem začal dělat své vlastní věci.

Co bylo dál?

Pak jsem získal tento dům v Suché Lozi s původní kovárnou, která byla postavena po roce 1930. Měl jsem štěstí, že se tu zachoval její původní ráz. Staré zařízení používám dodnes. Jedna z myšlenek, proč jsem si přál mít kovárnu doma, bylo i to, aby i naše děti přímo viděly, jak ta práce funguje. Přišlo mi důležité předat jim ten prožitek z tvorby.

Jaká je vaše tvůrčí filozofie?

Já jsem si uvědomil, že jsem vlastně takový kovář života. Myslím to tak, že kovář tvoří ze svých myšlenek, tužeb, představ. Ty pak předává do hmoty, do materiálu. A to je vlastně to spojení s naším životem, protože my také svá přání a tužby předáváme do svých životů. Toto uvědomění provází celou mou tvorbu a mé výrobky to dokážou vyzařovat.

Jste známý tím, že se neomezujete pouze na kov, ale používáte i jiné materiály. Proč?

Při tvůrčím procesu mě hodně baví to vymýšlení, to, jak se věci dávají dohromady. Snažím se propojovat různé možnosti a vlastnosti materiálů. Čím dál více nepoužívám ocel nebo železo jako prvořadý materiál, ale pouze jako další možnost pro něco nového. Proč bych zůstal u jednoho materiálu, když mám k dispozici celý vesmír! To znamená, že nepracuji jenom s hmotou, ale i s povahou a energií daného materiálu. Cokoliv mě napadne, to zpracuju… kolikrát ani nevím, že takové věci na zemi vůbec jsou. To se týká hlavně minerálů a různých kamenů.

Co nejčastěji vyrábíte?

Je to široké spektrum produktů přes brány, ploty, branečky až po různé dárkové předměty. Do toho se snažím najít si čas na tvorbu, která jde přímo ze mě. Vytvářím různé sochy, stoly, židle… Nejradši dělám věci, u kterých nemusím přemýšlet. Je to taková zautomatizovaná výroba. Je pro mě důležité si vlastní tvorbu dopřávat, protože to mě nejvíc naplňuje a díky tomu pak můžu tvořit dál.

Co je vaší největší inspirací?

Inspiraci potkávám všude kolem sebe. Někdy je to problém, protože když jdu třeba do lesa pro dřevo na topení, všímám si všech těch zajímavě rostlých pařezů a pak se stává, že mám jednu hromádku dřeva na topení a druhou, která je mnohem větší, na tvorbu! Inspiruji se absolutně vším.

Co máte na své práci nejvíce rád?

Mám to tak, že je to opravdu radost z tvoření. Když jdu večer spát, těším se, co budu dělat ráno. A vím, že můžu pracovat s každým materiálem, do něhož promítnu své nápady. Z toho mám radost. Já už to asi ani neumím jinak. Snažím se, aby všechno, co dělám, něco člověku předalo a aby to ladilo s ním i s prostředím.

Chtěl byste si vyzkoušet i jinou profesi?

Rád bych dělal i prostory, táhne mě to tímhle směrem.
U nás doma jsem vytvořil třeba takový zahradní domeček, já tomu říkám Archa. Je to celé postavené na recyklovaném materiálu - dřevo na sloupy jsem natěžil v lese, kameny jsem nasbíral na sběrném dvoře, břidlice jsou ze starých střech. Celé to nese myšlenku, že celá planeta se neustále recykluje a ze starého se vytváří nové.

Ve vaší kovárně si každý může na chvíli zkusit, jaké je to být kovářem. Co je hlavním smyslem této nabídky?

Měl jsem takový nápad udělat si dárkové poukazy, kdy tento prostor a svou práci nabídnu i někomu jinému. Lidé si mohou koupit poukaz na určitý počet hodin a můžeme tvořit spolu. Chci, aby se tu člověk uvolnil a aby se cítil dobře. Pokud přijde člověk, který má třeba nějaké psychické problémy nebo autismus, snažím se na něj co nejvíc nacítit. Takový člověk se potřebuje cítit dobře a potřebuje vědět, že když třeba udělá chybu, nic se neděje. Tak se společně můžeme posouvat dál. Dá se to vlastně pojmout jako určitá forma terapie.

Řekl byste, že už za ty roky máte své řemeslo „zmáknuté“?

Každý den mě něco překvapí, ať už v obyčejném životě, nebo při práci. Pořád je co se učit, každý den se učím nové věci. To je moje filozofie. Při tvoření si uvědomuji, že člověk zvládne všechno, co si dokáže představit. Jeho možnosti jsou nekonečné.