Tož vitajte všeci, co si chcete odpočinút od teho zběsilého létání kolem té koróny a iných hlúpotin. Ale eště než začnete neco tady študýrovat a než začnete brebentit či plkotit, dajte si kafisko či čajisko a kus nějakého toho cukrlata do huby, ať obalíte nervy. Možná to bude to jediné sladké pohlazéní u tehoto študýrování…

Šak poďme na to, a jak k temu všeckému došlo... tož to snáď jindy, také nemám teho času, šak aj trnky sa mosíjú sbírat do teho kvasu, ať máme co krútit.

Enem k té cestě na ty naše vršiska vám chcu popsat jak a co. Ať sa možete také jet vyprdět do tych našich kopčisek. Tož poďme sa na to podívat, na tú cestu na Velikú Javořinu a z tama na Buchlov. Tož jak říkám - na ten přelet nad kukaččím hnízdem.

To tak jedného krásného dňa mňa napadla takáto hlúpota, že bysme mohli udělat cyklotúru na to největší slovácké kopčisko Velkú Javořinu. Tož je to pravda u nás vrchol vrcholů Bílých Karpat, šak to má 970 m n. m. Ale jak sa dívám do té dálky, hneď mňa napadlo, to mosí tu štreku jet se mnú enem nějaký trúba.

 Tak sem nad tým notýroval nejaký ten čas a napadla mě k temu taká spásná a dozajista rozumná myšlenka, že když už budem na jednom kopčisku, tož co tak eště jet sa podívat teda na to protější vršisko, tu našu dominantu, jak říkajú aj náš strýc Jožka, na ten krásný hrad Buchlov. Tak myšlenka byla na světě a eště teho nejakého dobrodruha k sobě. Ale nemosel sem chodit nejak moc hluboko do paměti, šak bych teho stejnako moc nevymyslél, enom sem si vzpomněl na náš záchranný sbor. Šak to dozajista znáte, jak to chodí v takových sboroch, né? Tak tam máme takého aktivistu, šak enem léce za balónem po hřišťu a ty maratóny či co, tož to by býl on, co by určitě jél… teda snáď, šak je to dobrý súsed aj kamoš. Tož sem ho pozvál na koštování burčáku, otevřeli jsme první lahvinku a slovo dalo slovo, tož rozprava to byla jistě otevřená a plno statečných a odvážných slov aj padlo… tak sa to krásně popíjalo to dobrotisko, až sme vyprázdnili, co jsme mohli, ale dobrá věc sa podařila a všecko sa ukulo, jak mělo. Můj kamoš teda  na všecko  kývnul a přijál to všecko ze cťů  jak posvátnosť. Tož na to jsme si dali ešče stopečku slivovice, když už burčák nebyl, jaksi sa to ztvrdit moselo. Včil už nám zbývalo enom hledat ten inkriminovaný deň, kdy to všecko vypukne a vyjede se na tú krásnú cyklotoulku.

Aj teho sme sa teda dočkali, inkriminovaný deň nastal po krátkém časi, bylo to koncem září, počátkem podzimního času. Šak už sme sa těšili, jak si vychutnáme krásu přírody, průjezd vinicama a trnkovýma sadama…

 Všecko sa tak pečlivě chystalo, že to nemohlo jít bez nejakých komplikací. Už při ranním chystání tych moderních cyklošů nastala komplikace se šlápatkama, nedalo sa nic dělat a mosely sa sebrat z druhého, ať to máme v cajku. Tak po nejakém čase, hodinu a patnáct minut skoro přesně, šak už sem byl nervózní, že to nestihnem, sme vyrazili. K temu eště počasí bylo jakési po ránu zachmúřené, tož mňa eště kamarád poslal obléct teplú súpravu... Po všeckých tych štrapácách a úpravách a opravách sme doopravdy vyjeli. Už při prvních metroch byla atmosféra krásná, všecko sme měli sebú, vodu a aj nějakú tu zlatku v kapsi...

Ta touha po dosažéní teho krásného cíla nás védla vpřed jak neohrožené Bivoje.

Už po prvním kilometru nastalo první stúpání hore na Hrabinu, jak sa to tu jmenuje. Šak sa to táhlo jak soplisko a slunko už začalo vystrkovat svoje ranní, sice podzimní, no aj tak hřejivé paprsky. Dejv, tož ten můj kamoš, si to vyšlapuje jak král a já su navlečený jak pumpa na zimu. Už v poli kopca sem měl čelisko zrosené jak po štípání fůry dřeva, jak sem sa potíl, aj sem do teho funěl jak ohař… Po výjezdu prvních - šak už sem myslel, že aj posledních - třech kilometrů sem mosel dělat hned první úpravy na cyklošu, šak sedátko špatně, ale hlavně si zdělat ten teplý kroj na cyklistiku, všecko šlo dúle a do batohu, trocha vody do volátka a hned zpátky do sedel. Tentokrát už plní odvahy a úsměvu sme sa vydali po hřebeni Prakšické vrchoviny směr Vlčnov, kde sú krásné chalúpky, tož ty búdy slovácké. Eště jednú sme sa ohlédli za tú našú krásnú dědinkú a do dálky na vrchy teho kopčiska, kde stójí ten náš krásný slovácký symbol hrad Buchlov s kapličkú svatéj Barbory, kam sa snáď  eště dneskaj dostanem.

Tož teda tradá po té nové krásné lesní cestě... Prý lesní cesta, šak je to krásnější jak dálnica, a to sa tady s tým tak nepatlali jak ti matlalé na D1. Šlape sa nám veselo a už jak sem říkal, že aj slunéčko pěkně hřeje. Valíme si to z teho kopčiska jak závodníci na Tour de France, větřisko nám krásně olizuje ty naše šťastné upocené čuně. Už aj sjížďáme do Lhoty a bereme směr Vlčnov a Horní Němčí.

V tem Horním Němčí sme sa zastavili na tom jejich krásném náměstíčku, takú raritu tu majú, až sem z teho byl celý vyvalený. Jeden strýc, menoval sa František Srnec, si představte kúpíl za pět litrů domácí slivovice celú stíhačku MIG–19S. Tehdá, co sa to všecko událo, sa psál rok 1972. Mosela to byt veliká sláva, jak to dotahli až sem na to náměstí… Tak sme sa pokochali trošku tú technikú a hurá zas do sedel na tu našu Velkú Javořinu. Tož eště kusisko cesty před nama a snáď aj nejaké to okúzlující místo eště potkáme. Směr je daný a to najvětší kopčisko před nama, šak sa to tahne celých 14 kilometrů a enem navrch… Ale už sme rozešláplí s dobrú náladú, tož jedem jak draci. Nad Horním Němčím jedeme kolem krásných orchidejových lúk a kúsek dál sa eště pasú ovečky a kravky… takové krásy sú kolem nás, že ani moc nevnímáme to kopčisko. Už sa hrabeme lesama, co nás budú obklopovat až na Velkú Javořinu. Cestú sa eště zastavujeme na kladách a čučíme na ty krásné panoramata kolem sebe… Dáme si eště na posilněnú každý tatranku za škraň, zavlažíme volátka voděnkú ze studánky a zvesela pokračujeme do kopců. Po jakémsi časi, šak to nehlédáme a slunéčko hřeje, sa dostáváme až na samotný vrchol Velké Javořiny. Uf, šak to dalo štrapáce a potu!

Ináč Velká Javořina je hora v Bílých Karpatech na moravsko-slovenském pomezí. Vysokú ju máme 970 m n. m., už jsem to jednú psál, pokáď ste dávali pozor, a když né, tož sem to radši ešče jednú zopákl a už sa mňa na to neptajte! Ináč je to najvyšší hora u nás na tem Uherskohradišťsku. A na samém vršku je hranica s tema dobrýma ludima ze Slovenska. Šak každý rok sa tu scházajů ludé z obúch stran kopca na ty letní Slavnosti bratrství Čechů a Slováků… Majú tady aj ten stožár, který je plný jakýchsi hrnců a jiných potvor, co hónijú vlny do tych našich moderních krabiček, co nám nedajú spat.

Na tem vršku sme sa nemohli vynadívat, počasí jak z čítanky a nám sa ukázalo krásné okolí tohoto kraja. Na východ sa nám krásně ukázal Povážský Inovec ze Strážovskýma vrchama a dalo sa vidět až na Velikú Fatru, ináč je toho tady vidět moc a krásně sa pokocháte Hostýnskýma a Vsetínskýma vrchama a v létě je vidět až Pálava… Tam zase někdy příště… Tož už sme teho dost nařečnovali a aj jakýsi obrázek sme ulovili do tych múdrých krabiček aj s pohybama, tož to videjko jakési.

Vydali jsme sa tú našú naplánovanú trasú z kopca zpátky ke Kamennéj búdě. Z kopca to jelo jak šlak, až sem mosel teho mojého sprintéra počkat. Já jak možu z kopca, tož sa neohlédám po ničem a valím jak Slovácký Forest, nasednu a jedu. Kolikrát ani nevím kam, šak cesty sú všady a ludé dobří také, no né? U té Kamenné búdy  sa už otáčeme dúle na Vápenky a směr Blatnička a dál k té naší modle, hradu Buchlov… Tak jak sem už trošku naznačovál, že kolikrát jedu, že sotva vím kam, a všady sú ti dobří ludé, tož to sa nám poštěstilo v té Blatničce. Chtěli sme sa přemístit nějaků tú polní cestú po lúkách. Naštěstí sme potkali hodnú tetu, kerá byla hned řečná, tož sme trošku pobrebentili, bylo to fajn, ale moseli sme sa rozlúčit a dle dobrých rad sa vydat na cestu. A jak nám  teta říkala, sa aj stalo a jeli sme na protilehlú polní cestu kolem Božích muk, co už zdálky z kopca byly náš styčný bod. Potem kolem krásného rybníčka Albatros, kde strýc s tetkú chytali lelky či co, šak říkali, že ryby neberú.

Už od rybníčka sa nám blížil krásný vrchol buchlovského hradu, pro nás krása veliká a už sa blížila čím dál víc. Tak jak sme sa dívali do dálky, bylo to krásné, že už sme tak blízko. Zdání klamalo, eště to bylo kusisko a mně už  sa v břuchu ozývalo škrúkání jak o hladomoru. To bylo poprvé, co sem začal litovat teho, že sem sa vydál s tým mojím kamošem. Že prý bude cosi do břúška až na hradě. Tož nejradšej bych ho... šak si umíte představit aj co. No co už, dál sem sa s ním do tejto cesty, tož mosél sem aj já uhnút, když už se mnú jél, a zasej sme sa domluvili po dobrém a šlapali sme cestú dál. Tak sme sa dostali přes různé cestičky až pod kopec teho vytúženého hradu, enomže já už sem spíš viděl ten žvanec než hrad.

Vjeli sme na lúku a už sme viděli, jak sa krásně a hrdě tyčí hrad Buchlov ze svatú Barborkú. Takový to byl krásný zážitek, že aj na hlad sa zapomnělo. A už sme sa zas hrabali do kopca Buchlov po lúce. Když sa zamýšláme, jak tady kdysi po této lúce chodili a jezdili naši předci s koňama a povozama, tak mám husí kožu, jak je to silné.

Šak tento královský hrad naši předkové stavjali už ve 13. století, všady kolem něho sa hospodařilo, šak byl založený také jako hospodářský. Byla kolem něho aj hromada lesů, šak ešče pořád je, kde zvěře bylo hrůza, tož sa tu aj hojně lovilo. Hrad patříl královi, ale aj tak s ním bohatí kšeftovali a byl dávaný do zástavy moravským rodom, a ty s ním tak nějak hospodařily po jejich. Jakýchsi rodů sa tu vystřídalo až po hrabata rodu Berchtoldů z Uherčic. Ti nám tady nechali krásnú vzpomínku na ně, a to v podobě zámečku v Buchlovicách, a krásnú kapličku zasvěcenú svatéj Barborce. Ináč je to krásný hrad vystavěný s hromadú komnat a různých ložnic, salónků a jiných cimérek, aj krásnú věžu má, co sa z ní střežilo a hlédalo široké okolí. Dnes už je enem vyhlídková, uvidíte z ní až na Pálavu či Hostýn. Je také opředený mnoha pověsťama aj s černú paní. Tož šak tú nejznámější pověsť všeci určitě znáte, je to tá o té lípě, co ju tam zasadil zbrojnoš Vlček kořeniskama hore a korunú dúle.

Tož takové to byly silné pocity, jak sme jeli na tych moderních cyklošoch do kopca, aj na tú históriu sme si trochu vzpomněli. Už tempem skleslejších koňů sme sa vyhrabali až k branám teho bájného hradu.

Byla to krásná úleva s nádhernýma pocitama po dojetí až k bráně teho našeho hradu! Udělali sme zaséj pár těch obrázků do chytrých krabiček a konečně sme sa dali směrem pod hrad na vytúžený a právem zaslúžený oběd. Šak už zdálky, jak sme dojížďali, nás zdravili od hospůdky U Špalka. Tady sa dycky line vůňa z uzených klobásek a jiných dobrot, co vytahujú z udírny. Hned jak jsme sa odsedlali, dali sme si zaslúžený škopek dobrého pivečka a k temu tú našu klasiku: kúsek z chlévka, neco ze zahrádky a k temu knedlu, šak vás určitě napadlo, že to je vepřo, knedlo, zelo. Dyž strýc Špalek viděl, jak nám šmakuje, tož nás eště pozvál na kalíšek domácí halúzkové. Tož taková je to tady krása na tom našem Buchlově s dobrýma ludima...

Tak už dva vysoké body Slovácka, jak říkám, sme pomyslně spójili tým naším bájným přeletem "nad kukaččím hnízdem“. Ešte chvílu sa pokocháme krásnýma výhledama, než sa zas spustíme do té doliny, z keré hledíme s úctú na hrad Buchlov s kapličkú svaté Barborky.

Teda nastal čas a jak sa říká, už mosíme zas zpátky dom. Púšťáme sa teda dúle přes les a krásné stromořádí kolem břesteckých skal. Šak kopčisko je to to divoké a sletěli jsme ho, enem to šustilo. Cestú ně eště blesklo hlavú: co tak eště neco hezkého zažit a skúknút, šak néni tolik hodin... Tak sem navrhl, ať  vletíme na Chabaně, na nejkrásnější strom, co znám, ale o tem za chvílu. Tož sme sa domlúvili a že jo. Kurňa, tož sme to otočili do teho hrbu. Už sme tych kopčisek dnes cosi za sebú měli, ale toto bylo teda eště strmější jak všecky ostatní. Už sa nám těžučko jelo, ale zas ten zážitek... tož sme zabrali. Po nejaké té chvíli sme dorazili na vrchol, snáď už skoro aj na konci sil, ale jak sme uviděli to, co sa nám úkázalo před nama, tož sme zapomněli aj na únavu. Takové krásné stromisko, to sme čučali! Šak nevím, lesti už ste o tem stromě něco čuli, ale ať nechodím enem kolem teho, tož vám o něm neco málo řeknu.

Dobře počúvajte a ti, co čtú, tož pozorně, a né, že budete enom hledět na písmenka jak vrana do kosti. Toto stromisko sa nazývá sekvoj nebo prý správně sekvojovec. Je památné a už je tady dlúho, prý nejméň 150 roků, aj možná dél. Zasadíl ho tady ten náš slovácký hrabě Zikmund II. Bertchold. Ináč, abyste byli eště trošku víc múdří, tož je to největší sekvoj v Evropě, šak má v průměru víc jak 6 metrů a vysoký je víc jak naše dvě stodoly, kdybych jich dál na sebe. Prý měří 32 metrů a mohl byt eště vyšší, kdyby do něho neflágl blesk v téj divokéj búřce, to bylo v roku 1972. A ináč koruna je také široká - 16 m. Tož taková je to tady krása. A velica krásně sa o něho tady starajú, šak eště aby né. Aj cenu dostál: Strom roku. Na sedmém místě to ustál v tem roku 2003, a to z celé Evropy! Kurňa, to tu máme ale krásnú přírodu a ty památky!

Enem sme sa trošku zastavili a už si to zas trapírujeme dóm, na Uherské Hradiště, podél té krásné řeky Moravěnky.

A to nás eště cestú nás čeká poslední zastávka u našeho velice dobrého kamaráda, bez teho by toto snáď ani nebylo. Istě ho všeci dobře znáte, hlavně děvčiska ho majú rády. Tož on jim čmáře na ty prsiska a ony sú z teho celé div rozjásané. Ináč píše a kreslí ty jeho pěkné fórky. Eště kreslí aj ty zdeformované a jak říkám jaksi divně zkrúcené čuně, šak kolikrát vypadajú ti ludé jak po špatné slivovici na druhý děň. Tož istě už správně tušíte, že nemože jít o nikeho iného než o teho našeho Ivánka, tož bažeť je to on.

Už sa pomály blížíme k jeho domku, zvóníme a už slyšíme teho jeho trhača, šak to je divoch, Ořech sa menuje. A do teho už šramot v zámku. Ivča nás vítá a už nás odváďá ke stolečku a než sa posadíme, pozdravíme, tož už je na stole stopečka halúzkové. Šak nějakú tu štamprlku sme zavdali, ale opatrno, eště to máme dom kúsek. Trošku sme pobrebentili o tem našem výletě, aj sme sa zasmáli, a šak to k temu patří.

No už ale nastál čas sa lúčit jak s Ivčú, tak aj s tým naším dnešním dobrodružstvím. Hezky sme sa rozlúčili a fičali dom, do tych našich chalúpek bývat.

Tak to byla enem tak troška střípků poznání z teho našeho kraja, lidu, přírody, aj troška histórie, snáď né hystérie. A pokáď ste dočetli až sem a vydržali ste to, tož děkuju, už ste na koncu tehoto článku, možná aj sil…  a včíl možete aj něco jít dělat, ne enem čučat do tehoto tady.

Mějta sa všeci dobře, třeba nekdy sa spolem uvidíme na Přeletu nad kukaččím hnízdem…  nebo iné cestě. Mňa poznáte lehko, enem jedu a nevím kam, šak všady sú dobří ludé,  vždycky mňa pošlú dóm správným směrem a pokáď aj jiným, šak co, víc teho uvidím, no né?

Tož děkuju aj temu kámošovi, že sa se mnú mohl plahočit cestú necestú a takéto krásné zážitky a prožitky mět také.