Znáte vysokoškoláka, který by přispíval rodičům na stáří?
Foto: ilustrační foto
Vánoční článek o tom, jak rodiče a prarodiče na úkor vlastního strádání podporují své výdělečně schopné dospělé děti a vnuky, rozpoutal na toto téma mezigenerační diskuzi.
Rodičovská podpora se nesmí přehánět...
Do redakce dorazily příběhy rodičů, od kterých se třicátníci s velkou výplatou nechtějí odstěhovat, ale ani jim nepřispívají na domácnost. Příběhy věčných studentů. Smutné zážitky starých rodičů, které děti pravidelně obírají o velkou část důchodu pod pohrůžkou umístění do domova pro seniory. Tatínkovské anabáze s vychytralými bývalými ženami a jejich taktikami na vydírání pomocí alimentů. Také však maminkovské povzdechy nad jejich exmanželi a nemožností se domoci zájmu o společného potomka ani výživného.
Následovaly rozhořčené výhrůžky typu: do čeho se to pleteme, k čemu to občany nabádáme atd. Společností je prý nastaveno, že rodiče mají své potomky podporovat za každou cenu, dokud jsou naživu.
Ale je to opravdu tak?
Udělali jsme společenský průzkum, poptali se odborníků a přihlédli ke čtenářským zkušenostem, abychom zjistili, jak to vlastně s tou rodičovskou podporou na bázi dobrovolnosti je.
Zákonem je stanoveno, že vyživovací povinnost rodičů vůči dětem trvá až do chvíle, kdy je dítě schopno se o sebe samo postarat. To se dodržuje. Zákon naopak dodává, že samostatné zaopatřené dítě se musí postarat o své rodiče, pokud nejsou schopni se o sebe postarat sami. A pokud jsou v nouzi nebo strádají, zajistit jim důstojné živobytí. To se ale mnohdy neděje, proto jsme v zájmu ochrany rodičů před jejich vykutálenými dětmi v tématu pokračovali.
Hned v úvodu nás zarazily výsledky odborné studie Mezigenerační solidarita, zpracované Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí Praha, ve které se uvádí, že dvě třetiny českých matek podporují svoje děti do doby, než se postaví na nohy, a třetina pak po celý život. Finanční výpomoc naproti tomu nikdy neposkytlo své matce 71 procent dětí! Není to na pováženou, že dnešní děti se nestydí nechat si pomáhat se splácením půjček, hypoték či příspěvků na náročné dárky či snobské dovolené, aniž by to rodičům jakkoli vraceli? Při tom by si právě senioři měli na stará kolena užívat života, jezdit do lázní a dopřávat si kvalitních potravin…
Může za to výchova, nebo společnost?
Jakmile si přivezeme svůj milovaný uzlík z porodnice, automaticky mu chceme dát to nejlepší a je nám odměnou, když dítko prospívá a bezmezně nás miluje. Zahrnujeme ho láskou, péčí, oblečením, hračkami a všemi doplňky, které potřebuje. Děláme to přece z lásky…
Školáci netuší, kolik peněz rodiče obětují
Pokračujeme v tom i ve školním věku, kdy pořizujeme kromě běžných provozních věcí školní pomůcky, potřeby pro sport i zábavu. Platíme poplatky v uměleckých školách a zájmových kroužcích, pořizujeme kola, batohy, brusle, kolečkové brusle, skateboardy, lyže, snowboardy, a tisíce dalších věcí. K tomu jsou pro většinu školáků naprostou životní nezbytností mobily a virtuální svět, které jim rodiče taktéž dopřejí a utratí kvůli tomu pořádný balík peněz.
Dítě si ale nemá šanci uvědomit, kolik financí rodiče musí dát dohromady, aby bylo spokojené a nevybočovalo z kolektivu.
Začarovaný kruh není jen v naší výchově - mezigenerační vztahy nejsou primárně ovlivňovány vztahy v rodině, ale socializací. V dnešní době ovšem vliv rodičů slábne a narůstá vliv společnosti. Pokud přeneseme zodpovědnost také na potomka, vedeme jej k samostatnosti, snažíme se jej uchránit od virtuality, nekoupíme mu „na co si vzpomene“, jsme považováni za krkouny a dítě za chudáka, který je terčem posměchu spolužáků.
Přemýšlejte o světě, ve kterém žijete
Je dobré popřemýšlet o tom, k čemu děti vychováváme, když jsou zvyklé mít všechno automaticky! Schválně - najdete ve svém okolí dítko, které by třeba rok toužilo po kole? Nebo si našetřilo na brusle, hokejku či kytaru?
Je to tak správně?
Jsou ve vašich rodinách studenti ochotni pomáhat s domácími pracemi a přispívat z brigád (pokud nějaké mají) na drahé školné a zábavu? Z průzkumu vychází jen malé procento.
Většina potomků totiž žije jako v bavlnce bez zvláštních povinností a brigád, které se ani nesnaží hledat. Je totiž pohodlnější si veškeré výdaje na studium i zábavu nechat platit od rodičů a bez skrupulí utrácet jejich peníze po kavárnách a barech. Jaké procento studentů však tuto péči rodičům vrací?
Znáte alespoň jednoho vysokoškoláka, který by rodičům za to, že si po dobu jeho studií museli hodně odříkat a měli třeba i dvě zaměstnání, aby mohli platit značné částky za ubytování, učebnice a živobytí, posílal časem paušál na přilepšenou? Mám obavu, že takového budete hledat lupou.
• Je běžné, že rodič zastává dvě zaměstnání a doslova si utrhává sousta od pusy, aby umožnil dítěti vystudovat vysokou školu. Měsíčně platí za kolej či privát, živobytí a učebnice.
• Proč tedy není běžné, aby dospělé děti svým rodičům posílaly peníze na léky a přilepšení života?
• Je běžné, že pokud dítě potřebuje příspěvek na auto, dům, chatu, dovolenou - rodič sáhne do úspor a dítěti peníze půjčí či věnuje.
• Kolik dětí pak rodičům věnuje finance na drahou operaci nebo jim zaplatí ozdravné pobyty či nové auto?
Říká se, že základ je v rodině
Jak si děti vychováme, takové je máme. To je sice pravda, ale někdy i nejlepším rodičům se skvělými vztahy dokáže potomek udělat pod vlivem partnera, přátel a společnosti pěkný podraz. Snad každý z vás v okolí najde nějaký smutný příběh na toto téma.
V domovech důchodců a sociálních zařízeních jsou pokusy příbuzných obírat prarodiče o peníze poměrně časté. Bohužel. Mnohdy se senioři kvůli „mladým“ dostanou do exekutorských kleští, zatímco ti si užívají a babička nebo děda živoří. Na lince Elpida, která seniorům pomáhá, by mohli vyprávět velmi smutné příběhy.
Většinou se jedná o bohaté lidi, kterým rodiče postavili domy, kupovali auta, rozdávali tisíce. Kdo je však k tomu nutil? Dělali to dobrovolně a v mnoha případech tím vychovali sobce, kteří je budou sdírat z peněz, dokud budou dýchat.
Proto vám, rodiče, radíme, abyste děti nezahrnovali věcmi, materiálními statky a tisícerými zážitky, ale láskou a plnohodnotně stráveným časem. Nemusí mít všechno, po čem touží bezprostředně teď, hned. Naučte je podílet se na svých potřebách i provozu domácnosti, aby byly zodpovědné vůči sobě, rodině, znaly hodnotu peněz i práce a nepřijímaly vše automaticky. Můžete pak doufat, že se z nich nestanou sobci a postarají se o vás, až budete v nouzi.