Bojkovice jako centrum světlovského panství hrály vzhledem ke své poloze na moravsko-uherské hranici důležitou roli v obraně Moravy. Po staletí byly terčem nepřátelských vpádů a nájezdů.

Na počátku 18. století tyto hrůzy vyvrcholily vpádem Kuruců. Byli to uherští vzbouřenci vedení Františkem Rákóczim, jejichž cílem bylo vymoci si prostřednictvím vojenské síly na panovníkovi lepší postavení Uher v rámci habsburské monarchie.

Při svých vpádech na Moravu nebrali na nikoho ohled - vraždili, loupili a vypalovali všechna města a vesnice a rozhodně se nechovali jako dobří sousedé. Jednalo se o sérii vpádů, které započaly v roce 1704. 26. března toho roku vpadli v počtu asi 5 000 mužů Vlárským průsmykem na Moravu. Vypálili Valašské Klobouky, Slavičín i okolní obce.

Poté, co vydrancovali Pitín, přitáhli okolo 9. hodiny ranní k Bojkovicím. Obyvatelé se snažili skrýt na Novém Světlově, v okolních lesích, ale především v kostele. Kurucká vojska se pokoušela prolomit vstupní vrata do chrámu, aby mohla povraždit tam ukryté Bojkovjany, ale vrata jejich náporu odolala a následně byli odehnáni střelbou z Nového Světlova. Dodnes jsou údajně pod oplechováním hlavních vrat kostela patrny záseky kuruckých seker. Vzhledem k tomu, že neuspěli ve snaze proniknout do kostela a nemohli dobýt ani dobře hájený Nový Světlov, obrátili svůj hněv vůči nechráněným Bojkovicím a okolním obcím. Poté, co vypálili Bojkovice, vydrancovali ještě téhož dne Záhorovice, Nezdenice, Rudice, Šumice, Luhačovice, Újezd a Těšov. Tyto vpády se opakovaly i v následujících letech, zvláště krutě v letech 1707 a 1709. Kurucká vzpoura byla císařem v roce 1710 potlačena a od té doby nepřátelské vpády do našeho kraje ustaly.

Po ukončení kuruckých válek byl kraj velmi zbídačen. Vesnice byly vypáleny, mnohé grunty pusté, lidé přišli o veškerý majetek a obživu. Přesto se však vrchnost snažila vymáhat všechny nezaplacené daně a dávky, což však nebylo v silách obyvatelstva. Proto se v prosinci 1716 obrátili představitelé Bojkovic a okolních obcí se stížností k hejtmanu hradišťského kraje. Není divu, že tento krutý prožitek zůstal po dlouhé generace v paměti místních obyvatel a nalezl svůj odraz také v lidové kultuře formou obyčeje „chytání Kuruců“.

Rozkvět Bojkovic se zastavil a z přestálého utrpení se městečko i jeho okolí vzpamatovávalo jen pozvolna. V druhé polovině 18. století je v Bojkovicích uváděno 163 rodin. Dopis, kde je obyčej zaznamenán, pochází zřejmě z let 1750-1780. Kromě popisu zmíněného zvyku podává podrobnou a výstižnou charakteristiku života v Bojkovicích. Městečko Bojkovice je dle pisatele „obec bohatá a úroveň jeho obyvatelstva skvělá“ a autor se rovněž podivuje nad tím, že od Velikonoc do adventu se zde slaví 10 velkých slavností a všechny z nich pořádá zdejší mládež. Z uvedeného je patrné, že kruté časy kurucké vojny byly již jen vzdálenou vzpomínkou. V roce 1750 končí smrtí Karolíny Serenyiové vláda tohoto rodu, který vlastnil světlovské panství od roku 1613. V roce 1735 se vdala za hraběte Josefa ze Saint Julien, avšak manželství zůstalo bezdětné. Hrabě se znovu oženil a narodili se mu synové František, Josef a Jan a tři dcery Leopoldina, Aloisie a Terezie. Za jeho vlády Bojkovice i světlovské panství zažívaly rozkvět, což je patrné i z dochovaného dopisu. Dožil se požehnaného věku téměř 90 let. Jeho synové později v roce 1803 prodali světlovské panství Žofii Haugwitzové.