Moravské Kopanice prosluly v poslední době hlavně díky žítkovským bohyním. Tento kraj však v určitých kruzích přitahoval pozornost odjakživa. Zejména etnografové a milovníci folkloru byli fascinováni bohatě vyšívaným lidovým oděvem a specifickým dialektem, v němž se mísí prvky slovenštiny, češtiny, ale také rusínštiny a němčiny.

Přitahovali je rázovití lidé, kteří si uchovávali své zvyky, tradice a pověrečné rituály navzdory téměř stoletému působení jezuitské misie ve Starém Hrozenkově. Jezuité nakonec úkol splnili, z Kopaničárů se stali zbožní katolíci, ale to jim nebránilo vykonávat staré tradice a rituály zděděné po svých předcích.

I díky badatelům z konce 19. století a začátku 20. století, kteří se na Kopanice opakovaně vydávali (a v případě kněze Josefa Hofera tam dokonce i několik let žili), se nám dochovaly záznamy o tom, jak se lidé chránili před uřknutím, jaké rituály vykonávali při svatbách a při narození dětí a kterým dnům v roce přikládali magickou moc. V tom kraji totiž nečarovaly jen bohyně. Magické praktiky, zejména ty milostné, vykonávaly ženy a dívky z Kopanic i bez pomoci moudrých žen. Na Velikonoce, na svátek svaté Trojice a také v době adventní a vánoční.

 Jakou milostnou magii provozovaly vdavekchtivé dívky?

Hned na začátku adventu, na svátek svatého Ondřeje, si mladé dívky vzaly tři proutky, jeden ostrouhaly, jeden napůl a jeden nechaly neostrouhaný. Všechny tři si položily pod polštář a v noci, když se probudily, si jeden z proutků vytáhly. Pokud si dívka vytáhla ostrouhaný, dostala mládence. Napůl ostrouhaný znamenal, že dostane vdovce. Neostrouhaný proutek napovídal, že v následujícím roce ještě svatba nebude.

 O svaté Barboře dívky lámaly halouzky

O svaté Barboře si dívky zuby nalámaly třešňové halouzky, daly je do vázy a každý den je zalévaly ještě předtím, než se samy najedly. Pokud halouzka rozkvetla do Božího hodu vánočního, vzala si ji dívka do kostela a věřila, že se vdá do příštího masopustu. Ty, které byly chytré, šly štěstí naproti. Halouzku umístily do chléva, kde bylo teplo, takže byla větší pravděpodobnost, že třešeň vykvete. A která se ještě chtěla pojistit, na Kopanicích se říkalo potuplovac, věděla, že ji musí každý den poplivat. Potom už bylo téměř jisté, že třešeň do Božího hodu vánočního vykvete.

Největší energie na vyvěštění a přilákání toho, který jim byl souzený, tedy odsúdzenca, se soustředila na vánoční svátky. Díky si přitom braly na pomoc zvířata, přírodní živly, ale i své sousedy. Když byly v chalupě svobodné dívky, nakrájela gazdzina krajíc chleba na tolik kousků, kolik měla dcer. Položila je na lopatu a nabídla kočce. Čí kousek kočka nejdřív snědla, ta dívka se měla vdát jako první.

Když vyšly ven z domu, zatřásly bezovým keřem a opakovaly: „Trjasem, trjasem bez, ozvi sa mi pes, dze mój milý dněs.“ Vyvolený potom měl přijít z té strany, odkud slyšela štěkot psa. Po večeři dívka posmetala smetí, vysypala ho na krížných cestách a poslouchala. Podle toho, jaké zvuky slyšela, věštila, koho dostane za muže. A nakonec ještě obešly chalupy svých sousedů a klepaly jim na okno. Domácí v tom domě odpovídali buď „Vydaj sa, len sa vydaj“, nebo „Sedz, sedz jako stará pec“. Co slyšely víckrát, to se vyplnilo.

 Vánoční svátky nebyly jen o věštění...

Vánoční svátky ale nebyly jen o věštění, kdy a odkud za svobodnou dívkou přijde její odsúdzeněc. Byly také unikátní příležitostí něco pro to, aby se v následujícím roce vdaly, udělat.

Na Boží hod vánoční, před svítáním, si ve schodnici (na soutoku dvou pramenů) vysekaly díru do ledu a vykoupaly se, aby potkaly svého odsúdzenca. Na Štěpána potom zašly na vodu do devíti studní. Cestou nesměly s nikým promluvit, ani na pozdrav odpovědět. Při nabírání vody říkaly: „Vodzička, já ca berem pjaci prsty, šjéstú dlaňú, aby sa mój milý obzjéral len za mňú.“

 Na Štěpána se kropila chalupa vodou z devíti studní

Zatímco Boží hod vánoční byl dnem největšího ztišení, kdy se nesmělo nic dělat, ani do zrcadla se dívat a česat se, a nesmělo se chodit na návštěvy, svátek sv. Štěpána byl naopak příležitostí pro setkávání. Mládenci chodili navštěvovat svobodné dívky do chalup nebo se potkali na zábavě v hospodě. Ani v tom případě nenechávaly dívky z Kopanic nic náhodě. Vodou z devíti studní, kterou si ráno nabraly, vykropily celou chalupu, uvnitř i venku, umyly jí stůl i lavice a nakonec trošku přilily i do páleného pro mládence.

Cestou do hospody potom opakovaly:

Idzem já, idzem do tejto hespody,

aby sa mi zradovali všeci dzejací mládzenci,

aby mňa tam mali všeci radzi, hudci, hratci, aj ci malí chlapci.

A před tancem:

Chež vrany, na dve strany,

najžitnějšje zrnečko prídze medzi vámi.

Stójce, stójce, družice, jako v haci kvóljé

a já abych bola dycky v kole.