Hradišťský „kulturák“ v pátek 29. května v 18.00 ožije novou talk show Na Ledovci. Nápad, který vznikl docela obyčejně u vánočního kafe, chce ukázat inspirativní lidi ze Slovácka, kteří mají co říct.
První večer s podtitulem „Je cesta cíl?“ představí kandidáta na astronauta Jakuba Zemka, řeznici Moniku Remeš a choreografa Jána Kysučana. O atmosféru se postará DJ Kamil Čech (setboy).

„Rádi bychom představili osudy našich vrstevníků,“ říkají moderátoři

Celou show, ze které navíc vznikne podcast, provázejí režisérka Anna Magdalena Pavlicová a herec Pavel Šupina. Jak se dává dohromady takhle pestrá sestava a jak se krotí tréma? O tom už v rozhovoru vyprávějí Anička Pavlicová (AMP) a Pavel Šupina (PŠ).

 Aničko, Pavle, hradišťský „kulturák“ se snaží otevřít mladým. Přichází nová talk show o cestách, snech i kořenech. Na co se mohou návštěvníci těšit a proč by měli přijít?

AMP: Tímto novým formátem chceme představit osudy lidí, našich vrstevníků...

PŠ: Budeme se snažit dávat prostor mladým inspirativním lidem z regionu, ať už známějším, či méně známým. Také se pokusíme o různorodost oblastí, kterým se věnují. Mám za to, že každý člověk, byť mladší, má za sebou zásadní milníky, které jej dosud formovaly. Myslím, že je důležité dát prostor pro sdílení podstatných životních zkušeností, protože mohou inspirovat či dodat odvahu dalším lidem.

Jak vznikal nápad oživit „Ledovec“ právě tímto způsobem?

AMP: Původní nápad vznikl velmi spontánně, když jsme se s Aničkou Stránskou setkaly loni o Vánocích a bavily se o tom, jaké je to vracet se do rodného města, co nám tu chybí, co nás tu nabíjí, co dělají naši známí z gymnázia… A při vyprávění o různých osudech nás napadlo, že by to mohlo zajímat i ostatní a hodila by se k tomu nová rozhovorová platforma, která v Hradišti dosud chyběla.

Podtitul prvního večera zní „Je cesta cíl?“. Proč jste si pro premiéru vybrali právě toto filozofické, a přitom velmi aktuální téma?

AMP: Hledali jsme zastřešující téma pro naše tři hosty, kterým jsou zajímavé životní cesty vlastní, a zároveň jsme chtěli otevřít otázku toho, zda mnohdy nezapomínáme pro stromy vidět les – tedy pro jednotlivosti celek – a s vidinou výsledku si neužíváme proces jeho dosahování. Anebo taky zda někdy není lepší zatnout zuby a i přes překážky se rychle dobrat cíle… Nabízí se mnoho perspektiv, a to se nám líbí.

Aničko, vy jste zvyklá mít věci pod kontrolou z režisérské stoličky, Pavel je zase zvyklý na pozornost publika jako herec. Kdo z vás měl při přípravě show hlavní slovo, nebo jde o čistou tvůrčí demokracii?

AMP: Dělá mi velkou radost, jak jsme si s celým týmem porozuměli v tvůrčí vizi, a tak je práce opravdu demokratická.

PŠ: Když mě Anička s Aničkou přizvaly do party ke spolupráci, přípravy už byly rozjeté. Do všeho mě ale rychle zasvětily a tvůrčí dialog byl velmi otevřený a rovnocenný. Poslouchali jsme se, diskutovali o vzájemných nápadech, brali se i s humorem vážně a tohle všechno stále přetrvává. Takže bych řekl, že postupujeme demokraticky.

Pavle, v divadle se držíte scénáře a postavy, tady ale budete „sám za sebe“. Je pro vás těžší improvizovat v přímém přenosu s hosty než odehrát Shakespeara?

PŠ: Jelikož mám s divadlem výrazně větší zkušenosti než s živou diskusní platformou, tak je pro mě náročnější živá talk show. Vlastně je to ale taky jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl do toho jít – postavit se vlastním obavám a jít za novou zkušeností.

Talk show má ambici propojit mladou generaci. Existují podle vás témata, která jsou pro dnešní mladé lidi na Slovácku specifická, nebo řešíte totéž co vaši vrstevníci v Praze či Londýně?

AMP: Určitě nás spojuje právě to prostředí, které nás i podvědomě ovlivňuje a formuje v dospívání. Osobně jsem se setkávala s jinou mírou citlivosti vůči kořenům nebo tradici u lidí ze Slovácka, se kterými jsem se seznámila i jinde než na Slovácku.

PŠ: Já to vnímám spíše globálně. Svět se neustále rychleji vyvíjí, tím více jsou k dispozici různé možnosti a příležitosti, ale myslím, že o to více je vyvíjen jakýsi tlak na výkonnost a produktivitu mladších generací. Občas si všímám nějakého nálepkování a předsudečnosti, které přinášejí generační rozdíly. K tomu všemu se přidávají bezpečnostní rizika v podobě válečných konfliktů, globální krize, jistá procenta nedostupnosti bydlení a jiné. Člověk je nucen se do budoucnosti dívat s otazníkem, tím pádem žije pod tlakem a v nejistotě. Proto si myslím, že tohle všechno vygenerovalo jedno z důležitých témat, které mladší generaci pojí, a to je otázka péče o duševní zdraví.

Na pódiu se potká budoucí astronaut, řeznice a etnolog. To zní jako začátek dobrého vtipu. Jak se vám podařilo dát dohromady takto různorodou sestavu hostů?

AMP: Mám štěstí na zajímavé a šikovné kamarády, a tak Jakub Zemek a Ján Kysučan, jako moji blízcí přátelé, byli přirozenou a příjemnou první volbou jako „testovací“ hosté. Moniku Remeš jsem osobně neznala, ale její osud nás natolik zaujal, že jsme se rozhodli ji oslovit. Navíc se nám to vše dramaturgicky propojuje – všechny hosty spojuje folklor i zahraničí.

Součástí večera bude i DJ Kamil Čech alias setboy. Jak moc bude hudba a rytmus dotvářet dynamiku celé show?

AMP: DJ setboy bude improvizovat podle aktuální nálady a ubírání se rozhovoru. Je to asi jeden z lehce divadelních prvků, které jsme skrz naše profese do talk show vnesli.

Projekt má navíc fungovat i jako podcast. Jak se připravujete na to, že vaše slova „přežijí“ ten konkrétní páteční večer v online prostoru?

AMP: Každá digitální stopa mě trochu znervózňuje, ale spíše kvůli tomu, že bych nechtěla produkovat jen další obsahový smog, kterého je na sítích už tolik. Zde ale tyto obavy nemám, protože věřím, že povídání, a tedy hlavně slova našich hostů, budou natolik zajímavá a přínosná, že je dobře, že si je budou moci najít i ti, co se talk show nezúčastnili naživo.

„Ledovec“ letos slaví 40 let. Máte k této budově nějakou osobní vzpomínku, třeba z dětských let nebo tanečních, která vás při přípravě show napadla?

AMP: Vzpomínek se mi vybavuje spousta. Já jsem si určitě odtančila svoje jak při každoročních baletních večerech ZUŠ UH, tak při chození do tanečních, jako divák pak mám vzpomínky z večerů folklorních souborů anebo z promítání na Letní filmové škole… Hodně výraznou vzpomínku, takovou instantní nostalgii, pak cítím při pohledu na fialovo-červenou oponu na Klubu kultury, při jejím dotyku i vůni.

PŠ: Já budovu navštěvuji až v horizontu posledních několika let, kdy jsem nastoupil do angažmá do divadla. Mám ji spojenou především s Filmovkou, to je nejčastější důvod návštěv. Jo a asi dvakrát nebo třikrát jsem zavítal na Tomáč a jednou jsem tam dokonce i tancoval na baru.