Anna Pospíchalová: Zpívání miluju čím dál víc

Anna Pospíchalová: Zpívání miluju čím dál víc
Foto: rodinný archiv  /  Anička s dětmi.
Uherské Hradiště Kultura 13 / 02 / 2013

V sobotu proběhla ve Slováckém divadle obnovená premiéra strhujícího muzikálu Cikáni jdou do nebe. Pozorní diváci si určitě všimli, že v jedné z rolí se představila Anna Pospíchalová, ačkoliv v roce 2010, kdy se muzikál na uherskohradišťských prknech hrál poprvé, trávila čas na mateřské dovolené. Jaké to bylo vrátit se z Prahy do Hradiště? „Nevím, zda je to možné přesně popsat, ale určitě v tom hraje roli větší soudržnost a pohoda mezi lidmi a v neposlední řadě nás taky nebavilo bydlet na obrovském pražském sídlišti,“ říká v následujícím rozhovoru.

Před nástupem na mateřskou dovolenou jste nechyběla v žádném uherskohradišťském muzikálu. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Nádhera. Nikdy jsem si na studiích muzikálového herectví nemyslela, že může být u divadla tak dobře. Našla jsem si tu přátele, hrála krásné role, objevila ranč Nevada a pořád si říkala, že je to místo, kde chci žít.

?Jaký byl odchod z rozjetého vlaku? Bylo vám to líto, nebo jste se tak moc těšila na miminko, že jste jeviště opouštěla s lehkým srdcem?
Musím po pravdě říci, že po narození dcery mi divadlo nechybělo vůbec a že mi to vydrželo i do narození syna. Když se ale mateřská zlomila do čtvrtého roku, začalo to být už dlouhé a já cítila velkou potřebu se zase někam rozvíjet a posouvat dál. Ale obecně vzato jsem velmi nadšená maminka a mateřství mi dělá velkou radost.

?S manželem a dětmi jste žili v Praze, ale stále jste opakovali, že se chcete vrátit na Moravu. Přitom manžel byl na jednom z nejvyšších míst České filharmonie. Co vás do Hradiště tak táhlo?
Touha po jiném životním pocitu, který nám v Praze hodně chyběl. Nevím, zda je to možné přesně popsat, ale určitě v tom hraje roli větší soudržnost a pohoda mezi lidmi, kratší vzdálenosti, které musí člověk urazit, aby se dostal třeba do práce, a v neposlední řadě nás taky nebavilo bydlet na obrovském pražském sídlišti.

?Za chvíli to bude rok, co jste se vrátili. Splnila se vám všechna vaše očekávání, se kterým jste se na Moravu vraceli?
Konkrétní očekávání jsme neměli, šlo nám opravdu hlavně o ten jiný životní pocit, a ten je velmi rozdílný od života v Praze. Já jsem mnohem spokojenější, protože můžu hrát divadlo. Občas je toho v kombinaci s péčí o rodinu a domácnost, kroužky dětí, školou a velkým pracovním vytížením manžela až nad hlavu, ale já ze všeho nejvíc nesnáším nudu a ta mi tady a teď opravdu nehrozí.

?Pozorujete na dětech sklony k herectví, nebo k hudbě?
Oboje. Dcera hraje na klavír, syn se těší, že bude hrát na housle jako táta. Oba čistě zpívají. Uvidíme, zda se to bude rozvíjet i směrem k divadlu. Určitě je ale budu hodně podporovat a motivovat ke hře na hudební nástroje. Je to krásný svět - hudba - a taky skvělý komunikační prostředek mezi lidmi stejného ladění.

?Váš manžel je vynikající houslista. Už mají děti své housličky?
Dostaly housle od dědečka, manželova otce, který je učitelem na ZUŠ. Ale zatím je ani nemáme doma, jsou ve Znojmě zaprášené na polici a těší se na svůj návrat do praxe v rukách našeho Matouška.

?Vraťme se k divadlu. Od vašeho návratu jste vytvořila už několik rolí. Teď vás ale čeká muzikál Cikáni jdou do nebe. Viděla jste jej před jeho roční pauzou?
Viděla jsem premiéru. Zdá se mi, že to bylo už strašně dávno. Tehdy mě opravdu ani nenapadlo, že v tom budu jednou hrát.

?V jaké roli vás uvidíme?
Jmenuje se Isabella, ale pokud vím, tak se tam na jména moc nehraje. Důležitější jsou emoce.

?Co vás na muzikálech baví, v čem se liší od klasických činoherních inscenací?
Tanec a zpěv, radost z pohybu a z energie, kterou to přináší. Zpívání miluju čím dál víc, tak to je pro mě životní radostí také.

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace