Blanka Fišerová: Není nic lepšího než vidět, že herci zkoušejí s nadšením

Blanka Fišerová: Není nic lepšího než vidět, že herci zkoušejí s nadšením
Foto: Evelyn Benčičová
Uherské Hradiště Kultura 17 / 01 / 2014

O Slováckém divadle se zase mluví po celé republice. Důvod? Herci se pod vedením režiséra Igora Stránského s velkou chutí pustili do studia inscenace hry s názvem Pohřbívání aneb Zítra se bude pohřbívat všude. Pojednává o jedné nesvéprávné radnici, která se rozhodla zrušit úspěšné divadlo. A protože jde o téma, o němž se mluví na každém kroku nejenom v Uherském Hradišti, ale i mnoha jiných městech v republice, vyvolala odvaha slováckých divadelníků obrovskou vlnu zájmu a podpory. Za vším ale stojí nenápadná blondýnka, autorka novinky Blanka Fišerová, která DOBRÉMU DNI poskytla exkluzivní předpremiérový rozhovor.

Co vás vedlo k napsání hry Pohřbívání?
Mnoho let jsem v divadle působila a na začátku stála bezmocnost. Protože není možné, abyste o snaze tvořit, hledat, rozvíjet se přesvědčili ty, kteří chodí do divadla jako do továrny vyrábět výrobky s jistotou smlouvy na dobu neurčitou, ti už pak ani nejsou motivovaní k ničemu, jen to nějak doklepat do důchodu.
Myslíte, že to takto vnímají všichni?
Určitě takoví nejsou všichni, to by bylo velké zjednodušování, ale často jsem se takto v divadle cítila. A samozřejmě znám také řadu absurdních situací, kdy se šetří na těch nesprávných místech, tedy vyhazují se herci a naopak přibývá nároků na zvyšování počtu premiér. Tak jsem si jen představila, do jakých extrémů tento přístup může dospět.
Ve hře se nestrefujete jen do politiků, kteří o osudech divadel rozhodují, ale i do divadelníků samotných. Proč?
Není to určitě prvoplánové strefování se do kohokoliv. Myslím si, že umělec by neměl zpohodlnět, nenechat se ukolébat, rezignovat, měl by mít tu vůli a hlavně chuť i nadšení se dál rozvíjet, tvořit, hledat další možnosti. Pak se - třeba právě v divadle - může zrodit malý zázrak, který ovlivní i diváky.
Prozradila jste, že Slovácké divadlo bylo jediné, které se nebálo po hře sáhnout. Proč se jí ostatní divadla podle vás zalekla?
Pokud mi vůbec přišly nějaké odpovědi a reakce, tak v tom smyslu, že je hra zaujala, ale nemohou si ji dovolit uvést, nebo rozhořčené odpovědi, že jich se ta hra netýká, protože u nich se toto vůbec neděje. A já jejich postoj chápu, ani jsem neočekávala, že hra se bude okamžitě hrát.
Sledovala jste dění v uherskohradišťském divadle před tím, než se pustilo do vaší hry? Co jste si o něm myslela?
Slovácké divadlo jsem znala, viděla jsem některé z inscenací, také jsem spolupracovala na překladu Čechovova Višňového sadu s Oxanou Smilkovou. Líbila se mi i odvaha a snaha dramaturgie nasazovat některé riskantnější tituly a zvát režiséry typu J. A. Pitínského či Oxany Smilkové. Zároveň jsem sledovala i velmi dobrou propagaci a nápady, jak divadlo zviditelňovat.
A herci?
Co se týče souboru, všímala jsem si toho, jak někteří herci v pozitivním slova smyslu bojují sami se sebou, tedy s tím  překonat se a opravdu tvořit, nepropadnout stereotypu, jít dál. A vnímala jsem i takové semknutí, upřímné - alespoň tak to na mne působilo.
Před Vánoci jste do Hradiště přijela, abyste viděla jednu ze zkoušek. Jaké jste měla pocity?
Vrátím se ještě k začátku zkoušení, protože herci text dostali až na první čtené zkoušce. Trošku jsem si všímala té nedůvěry, co jsem to asi já jako autorka vyplodila. Ale v průběhu čtení ty nepřístupné obličeje byly najednou rozesmáté i chápající. A vím, že se herci pro tu hru nadchli, že jí věří stejně jako já a další tvůrci inscenace. Když jsem hru viděla na jevišti, cítila jsem neuvěřitelnou radost.
Co jste říkala na rodící se komedii?
Není nic lepšího, než vidět, že herci zkoušejí s nadšením, domýšlejí text i situace, líbil se mi ten tvůrčí přístup - stejně jako všech ostatních, kteří se na inscenaci podílejí. Taky mne zasáhla hudba Josefa Fojty, který zhudebnil moje písňové texty, a plakát Evy Jiřikovské, který je strohý, věcný a jasný.
Co myslíte, poznají se ve hře někteří, na něž jste při hraní myslela? Nebo ji ani nebudou chtít z obavy vidět?
Určitě se poznají a já je velmi ráda pozvu. Pro mne šlo o odstup a nadhled, s jakým jsem některé situace, které byly inspirací, přehodnocovala, a očekávám od nich stejný odstup a nadhled. Ale šlo mi spíše o to, abychom se v ní poznali my a neopakovali některé chyby nebo abychom změnili přístup. Kdyby každý dělal to, co skutečně umí, na co má talent, kdyby dokázal přiznat, že na něco nemá, pak by ta situace rozhodně byla daleko lepší.

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace