Byl jsem šťastný, když Punčocháče hráli kluci na lavičce

Foto: Chinaski  /  Michal Malátný nemá důvod brečet.

Už to není řachanda, legrace a nekončící mejdan, říká Michal Malátný

Největší pódium, jaké lze postavit v českých halách, posuvné LED plochy, jež dokáží dynamicky měnit scénu, jedna z nejlepších zvukových aparatur na světě s mixážním pultem, který je jediným exemplářem ve střední Evropě, nebo zapojení fanoušků do projekcí... To jsou kulisy, ve kterých jedna z nejpopulárnějších českých kapel Chinaski odehraje pětadvacítku svých hitů v rámci turné k desátému albu Není nám do pláče. Ve Zlíně se na Chinaski můžete těšit ve čtvrtek 26. října od 20.00 na Zimním stadionu Luďka Čajky. Vstupenky jsou k dostání v předprodejích.
O nové desce jsme si před zlínským koncertem vyprávěli s frontmanem a zpěvákem Michalem Malátným.
 
Deska se jmenuje „Není nám do pláče“ - z čeho naopak kapele smutno a do pláče bývá?  
Všichni žijeme ve víceméně spokojených manželstvích, máme malé děti, bavíme se hudbou, koncerty, cestováním.  Žádný důvod ke smutku není. Pravdou je, že už to není taková řachanda, legrace a nekončící mejdan jako před lety, ale rozhodně nám do pláče není.

Na desce se řeší problémy čytřicátníků - jak se dnes kluci z kapely dívají na „Punčocháče“ a dobu, ve které vznikaly?  
Období, kdy jsme hráli pod názvem Starý hadry a většinu repertoáru tvořily písně a la Punčocháče, už pamatuji jenom já.
Počátek devadesátých let byla krásná doba a já na ni nedám dopustit. Kluci to berou s úsměvem, protože všichni si to samé prožili ve svých kapelách, ať už se jmenovaly Stále jinak nebo Dítě v prášku. Punčocháče byly asi náš první „hit”. Před pár lety jsem to slyšel hrát kluky na lavičce v parku a udělalo mi to větší radost než Anděl a Slavík dohromady.

Občas je vám vyčítáno, že účelově pouštíte do světa rádiové hity a přitom umíte dělat i „ryzí“ věci. Která písnička z nové desky je pro vás srdcová?
Určitě titulní píseň, která dala jméno a směr celé desce. Potom „Tamaryšek“ o ztrácení drahocenného času v žabomyších válkách a „Adieu“, což je rozloučení s mou oblíbenou smíchovskou hospodou U myslivce. Strašně mě baví „Řítím se do pekla“ a „Propan s butanem“ a ty asi v rádiu neuslyšíte.

Obal desky s Ježíšem má nějaký význam, nebo je to bráno jen jako umělecké dílko?
Plačící Ježíš Kristus na obalu naší desky je graffiti stříkané přes šablonu, tzv. stencil, a ulovil jsem ho v jednom pražském podchodu. V této šílené době za nás pláče krvavé slzy Spasitel na otlučené zdi. Přišlo mi to silné, silnější, než kdybych šel do kostela. Street art uměním určitě je, ale většině lidí, co ho dělají, je to úplně fuk. Navíc když booklet otevřete, hned další stencil z chodníku v San Franciscu praví: This is not art!