Česko bylo pro naši kariéru životně důležité

Česko bylo pro naši kariéru životně důležité
Foto: ZJ  /  János Kóbor na své jachtě brázdí Balaton.
Kultura 31 / 07 / 2009

Omega vystupuje ve stejné sestavě neuvěřitelných osmatřicet let

Když se řekne Maďarsko, většina z nás si hned představí dva pojmy: Balaton a Omega. Zdeněk Jurásek, rocker srdcem i duší a také cestovatel, spojil tyto pojmy v jedno - plul po Balatonu a povídal si s Jánosem Kóborem, frontmanem legendární Omegy, která se stane hvězdou letošního, již 42. ročníku Vizovického Trnkobraní.

Omega je pro určitou generaci českých a slovenských posluchačů doslova kultovní kapelou. Mluvil jsem s mnoha lidmi, kteří s plnou vážností tvrdí, že Omega významně ovlivnila jejich hudební názor. Popularita kapely by se možná také dala shrnout do konstatování, že „každý z nás měl alespoň jednu jejich desku.

Čím si vysvětluješ tento vztah Čechů k maďarské kapele, jejímuž jazyku je víc než těžké rozumět?
Máš pravdu, maďarský jazyk je prakticky nesrozumitelný pro celý svět. Celkově maďarsky mluví jen něco přes 10 milionů lidí. Ale podle mého názoru to v našem případě nakonec nebylo překážkou ani v těch zemích, kde si ze začátku vůbec neuměli představit rockovou muziku jinak než anglicky. To byl i případ Československa. A přesto byla vaše země pro naši kariéru mimořádně důležitá.
V roce 1964 jsme v pražské Lucerně odehráli náš první zahraniční koncert. A dovolím si říci, že i naše zatím poslední účinkování v Praze - to bylo v roce 2005 a taky v Lucerně - hodnotím z hlediska našeho uměleckého výkonu mimořádně vysoko. Náš vztah s českým publikem vždy existoval.

Ve vaší historii byla ještě jedna Lucerna, a to v roce 1971…

No jasně. V jedenasedmdesátém roce v Praze jsme byli strašně nervózní, protože jsme tam vystupovali vůbec poprvé v nové sestavě - tedy v té setavě, ve které hrajeme dodnes. Měli jsme jenom týden na zkoušení a bylo to pro nás dost náročné.
Pokud si vzpomínám, byl to třídennní festival, kterého se zúčastnily veškeré vyznamné kapely vychodního bloku. Třeba český Blue Effect nebo Polák Czeslaw Niemen, čili velmi silná jména. Strašně jsme se báli, jak v takové konkurenci obstojíme.

Určitě jste se za dobu své existence setkali s českými umělci a kapelami. Koho z nich si nejlépe vybavuješ?
Už jsem zmiňoval Blue Effect. S těmi jsme hráli nejen v tom roce 1971, ale i v Lucerně před čtyřmi lety. A pak si vzpominam na kapelu Flamengo, ale nejsem si jistý, jestli je to zcela přesný název. Stylem se zhruba podobali Deep Purple.

Maďarský rock - to byl v sedmdesátých i osmdesátých letech v Československu velký pojem. Kromě Omegy znali hudební fanoušci i kapely jako Locomotiv GT, Skorpio, Bergendy a další. Přitom obě země v té době patřily do stejného - tzv. socialistického - tábora. Ale zatímco u nás byla kvalitní rocková muzika dost razantně potlačována, měli jsme pocit, že v Maďarsku je rock oficiálně více tolerován. Například rockové megakoncerty na fotbalových stadionech, to pro nás bylo naprosto nepředstavitelné.

Jaká byla pozice rockové muziky v kádárovském Maďarsku a s jakými problémy jste museli bojovat?
Ano, u nás rock tolerovali a v ČSSR to bylo horší. Proč tomu tak bylo, to dodnes nevím. A dokonce ani my jsme u vás pak v sedmdesátých a osmdesátých letech hrát nemohli. Důvodem bylo podle všeho to, že jsme byli na Západě dost populární, a proto jsme se pro Československo a východní Německo stali politicky nežádoucími. My jsme u vás moc chtěli hrát a myslím, že i publikum by to uvítalo. Ale nešlo to. Zvali nás akorát do Polska, Rumunska a Jugoslávie.

Ještě ke slavným maďarským kapelám: kromě Omegy měli čeští fanoušci v oblibě zejména Locomotiv GT. Byla mezi těmito slavnými formacemi rivalita, nebo přátelství?
Omega a Locomotiv GT je jedna banda a vlastně všichni jsou původem z Omegy - i Gábor Presser, Jozsef Laux, Tamás Somló nebo Anna Adamis. Řekl bych, že je to taková rozdvojená praOmega. My hrajeme tvrdší rock, mající své vzory spíše v Anglii,  LGT zase mají měkčí, více americký styl. Já muziku LGT uznávám, ale moc ji nemusím. A to koneckonců bylo asi důvodem našeho rozdvojení.

Asi nejproslavenější písní Omegy je Gyöngyhajú Lány (Dívka s perlami ve vlasech). Existuje česká verze, ve svém repertoáru ji mají Scorpions… Tušíte, kolik coververzí této písně bylo natočeno?
Českou verzi jsem poprvé slyšel na koncertě v Praze v roce 2005. Divil jsem se, že refrén s námi zpívá celý sál, ale já tomu vůbec nerozumím. Pak mi kytarista Blue Effectu vysvětlil, že to byl český překlad. Těch coververzí je něco kolem padesáti nebo šedesáti a zpívají se asi v deseti jazycích.

Máte některou z nich zvlášť rád?
To bych ani neřekl, ale líbí se mi, když si třeba polské, ruské nebo jugoslávské kapely nechají foneticky přepsat text a zpívají Dívku s perlami ve vlasech maďarsky. Je to trochu komické, ale zároveň krásné.

Jaký vztah máš k této písni po čtyřiceti letech?
Historie téhle písně je spjata s rokem 1968. Tehdy jsme poprvé měli možnost vycestovat na měsíční turné do Anglie. Dívka byla původně napsána jako loučení s domácím publikem. Byli jsme plni očekávání před cestou do kolébky rockové muziky a tohle bylo vyjádření našich euforických pocitů! Text pak sice časem doznal úprav, ale ten původní smysl je spojen s naší velkou zahraniční hudební misí, na kterou rád vzpomínám.

Dívku s perlami ve vlasech převzali i němečtí Scorpions. Jaký je vztah těchto dvou kapel? Existuje záznam koncertu v roku 1994, kde s Klausem Meinem zpíváte společně jejich hit Wind of Changes a vaši píseň Fekete Pillangó.
Se Scorpions jsme se seznámili někdy kolem roku 1975 - 1976, kdy jsme hodně koncertovali v Holandsku, Německu, Švýcarsku a dalších zemích západní Evropy. No a v roce 1994 se Scorpions zúčastnili našeho výročního koncertu na Népstadionu v Budapešti. Tehdy jsme společně zahráli Wind of Changes a Fekete Pillangó. V zákulisí mě zpěvák Scorpions Klaus Meine požádal, zda by mohli převzít do repertoáru naši Dívku s perlami ve vlasech. Od té doby jsou naše vztahy velmi úzké a vřelé. Nedávno jsme byli hosty jejich koncertů  v Budapešti a v Košicích. A právě tam se nám stala jedna velmi kuriózní věc: Vůbec poprvé jsme pokazili Dívku s perlami ve vlasech, i když jsme ji předtím hráli možná už pěttisíckrát. Prostě jsme se zapomněli domluvit, jestli se bude hrát maďarská, německá, nebo anglická verze. A tak jsme jen stáli a koukali se na sebe…

Ještě jednou se vrátím k maďarštině: osobně jsem vždy zastával názor, že Omega je pro zahraniční publikum zajímavá i proto, že písně zpívané v maďarštině mají určitý exotický náboj, který by jinojazyčné verze určitě neměly.
Nedávno jsem však na serveru You Tube viděl anglickou verzi klipu „200 Years After the Last War“ a ke svému překvapení jsem zjistil, že ani v cizím jazyce vaše kouzlo nezmizelo…


Jaké jsou vaše zkušenosti s přijímáním maďarštiny při koncertech v zahraničí? Vyžaduje například německé publikum, abyste zpívali německy?
Kdysi dávno, třeba když jsme hráli v Anglii, měli jsme naše texty přebásněné do angličtiny. Ale v Německu se paradoxně stal pravý opak. Po jednom koncertě v roce 1974 nás fanoušci žádali, abychom příště zpívali jen maďarsky. Asi jim naše nesrozumitelná řeč pomáhá intenzivněji prožít naši muziku… Navíc hudba vzniká společně s maďarským textem a překlad občas nemusí správně rytmicky sedět. Od té doby na živých koncertech zpíváme téměř výhradně maďarsky. A tak to bude i na Trnkobraní.

Omega hraje již téměř 40 let v naprosto stejné sestavě, což je v rockovém světě naprostý unikát. Jak je možné, že jste spolu vydrželi tak dlouho? Ponorkové nemoci jste se přeci za ta léta nemohli vyhnout, v čem je tedy recept na přežití?
My vlastně letos hrajeme už padesát let. Začínali jsme na gymnáziu jako školní kapela a během prvního desetiletí naší existence se Omega zformovala do sestavy, ve které působí od roku 1971. Samozřejmě, názory se různí a diskuze probíhá. Naštěstí ty naše názory nikdy nebyly až tak rozdílné, aby to ohrozilo stabilitu kapely. A proto i po těch dlouhých letech držíme pohromadě. V tom jsme ještě lepší než Rolling Stones.
 
Jak vypadá současnost Omegy? Na co se momentálně soustředíte - chystáte se na nějaké větší koncertování, nebo pracujete na nějakém novém materiálu? Máte také svoje individuální projekty?
Každý z nás má své zájmy a projekty, ale velké věci už nejsou naší prioritou. Spíš se snažíme žít klidným životem…
V Maďarsku toho teď taky moc nechystáme - nejdřív tak v roce 2010 nebo 2011. Měli jsme čtyři koncerty na Népstadionu a na každém bylo 70 - 80 tisíc diváků. Chtěli bychom udělat i jubilejní pátý… Teď se však zaměřujem na zahraničí - Německo, Polsko, Česko samozřejmě… Chceme hrát tam, kde na nás dobře vzpomínají. Pro Maďary bude Trnkobraní v tomto roce nejbližším místem, kde nás mohou vidět a slyšet

Jaký program jste připravili pro náš festival Trnkobraní? Můžeme se těšit na vše největší pecky?
No jistě, naše největší pecky vám určitě zahrajeme! To se od nás očekává - tak jako se od Rolling Stones očekává, že zahrají Satisfaction, jinak by to prostě nebylo ono :-).

Váš koncert na Trnkobraní bude doslova splněním snu několika tisíc fanoušků. Část publika, a to především mladá generace, však vaši zlatou éru nezažila. Co byste chtěl vzkázat těm, kteří se s vaší muzikou na Trnkobraní setkají úplně poprvé?
Na naše koncerty často chodí mladí lidé, kteří slyšeli název Omega od svých rodičů, aniž by chápali všechny souvislosti. Pak na místě zjistí, že i naše písně už někdy slyšeli, a najednou to všechno do sebe zapadne.
Takže můj vzkaz všem mladým fanouškům Trnkobraní zní: Rozhodně si náš koncert nenechte ujít - uvidíte, že Omegu znáte a že se vám to bude líbit!

-----------------------------------------

Ve městě se na člověka lepí
spousta hloupostí, politika, problémy, tvrdí Kóbor


Náš rozhovor probíhá na lodi na Balatonu. O kus dál stojí tvůj dům. Jak vlastně řídíš svůj pracovní život stranou od Budapešti? A jak jde dohromady život „námořníka“ a muzikanta?
Já už posledních několik let nemám žádný pevný harmonogram a na Balatonu trávím svůj čas většinou od dubna až do listopadu. Vyhovuje mi to, jako muzikant nemusím denně chodit do práce :-). A pokud je třeba, v Budapešti jsem po dálnici za nějakých 35 - 40 minut. A navíc - to, co mám tady na Balatonu, mi Budapešť nikdy nedá: vyjedu na vodu, ta mě obklopuje ze všech stran a já můžu v klidu přemýšlet a chytat múzu… Ve městě se na člověka lepí spousta hloupostí, politika, problémy - a o to nestojím.

Ví se o tobě, že jsi vystudoval architekturu. Co tě vedlo k tomu, že jsi si zvolil právě tento obor? Živil ses někdy jako architekt?
Pro studium architektury mě předurčila silná rodinná tradice. Děda, strýc i otec byli architekti, takže už od pěti let mi bylo jasné, jakým směrem by se měla moje kariéra ubírat. Školu jsem ale dokončil v roce 1966 a v té době měla architektura v Maďarsku všechny ty nepříjemné socialistické rysy, které mě v ničem nezaujaly. Naštěstí tu byla Omega, kde jsem se mohl svobodně realizovat, a tak jsem si jednoznačně vybral muziku. Mojí poslední prací v oblasti architektury byla diplomová práce :-).

Co říkáš na současnou rockovou scénu? Oslovuje tě to, nebo jsi spíš příznivcem zlatých let rocku?
Po letech strávených v hudební branži už novou muziku aktivně neposlouchám. Spíše jen jako kulisu při práci nebo odpočinku. Ale je i pár novějších rockových kapel, které se mi líbí. Třeba Coldplay. Jinak jsem ale dost konzervativní - o jiné hudební směry se moc nezajímám, já jsem posluchačsky někde mezi Rolling Stones a Pink Floyd.

autor: ZDENĚK JURÁSEK
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace