Cimbálová muzika Jaroslava Čecha nese 50 let hrdě jméno svého zakladatele

Cimbálová muzika Jaroslava Čecha nese 50 let hrdě jméno svého zakladatele
Foto: archiv CMJC  /  Čechovci
Uherské Hradiště Kultura 17 / 11 / 2020

Když se řekne Cimbálová muzika Jaroslava Čecha, každému se vybaví společnost ostřílených muzikantů, kteří už půlstoletí rozdávají radost.

Jan Rajmic stojí na primášovském postu už od dob „lidušky“ 

Padesát let života cimbálové muziky je dlouhá doba na získání zkušeností, stovky odehraných písniček, vystoupení a nejrůznějších akcí... Ale ne zase tolik na to, aby pánové s houslemi, za cimbálem, basou i klarinetem patřili do starého železa. Je v nich spousta života a i přes přísné pohledy a určité postavení se stále dokážou odvázat. Jakmile popadnou nástroje, oči jim svítí jako malým klukům.

Na primášovském postu už od „lidušky“ vyhrává Jan Rajmic, který byl i přes časové vytížení ochoten nechat nás nahlédnout do knihy života cimbálové muziky, která hrdě nese jméno svého zakladatele. Jubileum plánovali oslavit koncertem věnovaným památce úmrtí svého učitele Jaroslava Čecha.

Koronavirus vám narozeninové koncerty v Praze, Lomnici nad Popelkou, Rožnově a Uherském Hradišti zrušil. Jak dlouho jste program připravovali? Proběhnou akce v náhradním termínu?

V rámci oslav 50. výročí založení kapely a současně připomenutí 50 let od úmrtí Jaroslava Čecha byly pro nás tyto čtyři koncerty naprosto stěžejní. Ten hradišťský se měl konat letos na jaře. Bohužel musel být již dvakrát přeložen, příštím termínem je 24. duben 2021. Nakonec jsme rádi, že se v létě uskutečnil alespoň jeden z plánovaných koncertů v Lomnici nad Popelkou. Určitě však nehodláme rušit bez náhrady ani koncerty v Praze a Rožnově, i ty už mají své náhradní termíny v roce 2021. Co se týká přípravy programu, tu jsme, počínaje zarezervováním hradišťské Reduty, zahájili již na podzim minulého roku. 

Proč zrovna Lomnice nad Popelkou a Rožnov? Máte tam nějaké vazby?

Před lety působili jako hudební režiséři při natáčení našich gramodesek "Vyšívané písničky" a "Muzicírování ve stodole" Jaroslav a Josef Krčkové. Jaroslav Krček, hudebník, dirigent, sbormistr a skladatel, člověk, který svůj život zasvětil lidovým písním, ale i soudobé vážné hudbě, se před 25 lety v Lomnici nad Popelkou spolupodílel na založení hudebně-dramatického festivalu Lomnické kulturní léto. Několik večerů tohoto  desetidenního festivalu je přitom pravidelně věnováno folkloru. V minulosti zde několikrát zpíval Jožka Černý, hrál zde třeba i Hradišťan.  Letos, v pro nás výročním roce, jsme s Čechovci měli možnost odehrát v lomnickém divadle závěrečný festivalový koncert. V Rožnově pod Radhoštěm jsme pak především zásluhou dlouholetého ředitele zdejšího Valašského muzea v přírodě Jaroslava Štiky, mimochodem Čechova spolužáka z fakulty, absolvovali desítky vystoupení a dodnes máme zde, ale i jinde na Valašsku hodně příznivců. 

Na co se mohou vaši příznivci těšit na odložených slavnostních koncertech?

Mělo by jít v podstatě o průřez činností Cimbálové muziky Jaroslava Čecha za celou padesátiletou dobu existence kapely. Určitě zazní sada bílovských sedlckých písní v originální úpravě Jaroslava Čecha, tak jak jsme ji hráli ještě jako žáci LŠU. Stěžejní část koncertu pak budou tvořit naše nejoblíbenější, posluchači nejžádanější hudební čísla, ale nezapomeneme ani na písně nově nastudované. Co se týká účinkujících sólových zpěváků, kromě Karla Rajmice, Evy Porubové a Erika Feldvabela bychom jako hosty rádi přivítali Vlastu Grycovou či právě výše zmíněného Jaroslava Krčka. O záznam koncertu v Uherském Hradišti projevil zájem i Český rozhlas v Brně a Ostravě, takže se hudba Čechovců dostane k posluchačům i prostřednictvím folklorních pořadů zdejších hudebních redaktorů.   

Nechystáte i nové cédéčko?

Už ne. Před několika lety jsme se v kapele shodli na tom, že po té spoustě natáčení rozhlasových a televizních pořadů, gramodesek a CD nadešel čas na změnu. Chceme se co nejvíc věnovat "živé" hudbě. Máme za to, že právě úzký kontakt kapely s divákem a posluchačem je to, co mnohým studiovým nahrávkám především co do atmosféry poněkud chybí. Vyvrcholením této naší snahy měly být právě letošní jubilejní koncerty. 

V jaké sestavě muzika dnes hraje?

Několik desítek let hrála kapela v neměnném ustáleném obsazení. Každý post, kromě cimbálu a kontrabasu, byl zdvojen, hrávalo nás 10 až 11. Takový menší orchestr. Nyní, poté, co v poslední době několik muzikantů odešlo, hrajeme v sedmičlenném složení. Pod mým primášováním hrají další housle Jaroslav Jančálek a Josef Snopek, na klarinet a tarogató Michal Zpěvák. Doprovodnou sekci tvoří cimbalista Vlastimil Straka a kontrabasista Dalibor Lesa, violové kontry se sólovým zpěvem jsou doménou Karla Rajmice. 

Když se ohlédneme na začátek - jaké to pro vás mladé kluky tehdy bylo, když Jaroslav Čech „odešel“ ?

To, že byl Jaroslav Čech vynikající houslista, cimbalista, sběratel a upravovatel lidových písní, jsme jako žáci LŠU vlastně nevnímali. Pro nás  byl učitelem hudební nauky a od podzimu 1967 též souborové hry, kterou jsme namísto klasického smyčcového orchestru měli absolvovat v cimbálové muzice. Jaroslav Čech nám na první zkoušce přidělil jednotlivé posty se slovy: "Já jsem měl na muzikanty vždycky čuch." Já jako vzrůstem nejvyšší a nejstarší, už patnáctiletý, jsem "vyfasoval" post primáše. Vůbec jsem netušil, oč vlastně jde, všichni jsme začínali od naprostých základů. Jako dětskou kapelu nás pak Jaroslav Čech ještě stačil připravit na celostátní soutěž cimbálových muzik LŠU, našeho vítězství ve finálovém kole se už bohužel nedožil. 

Jakou vzpomínku na jeho osobnost si v paměti nesete?

Já osobně si vzpomínám na koncert Hradišťanu v uherskohradišťské Redutě se zpěvačkou Vlastou Grycovou, na který jsme se dostali v rámci školní praxe, a pak hlavně na koncert ve Strážnici 1969, kdy festivalový program gradoval Čechovým virtuózním cimbálovým sólem, variacemi na píseň "Eště som sa neoženil". I zde Jaroslav Čech prokázal, že v době své vrcholné aktivity byl nejlepším moravským cimbalistou.

V kapele vnímáme Jaroslava Čecha jako skvělého člověka, který nás za necelé tři roky školní výuky seznámil s lidovou hudbou, naučil nás ji vnímat, získat k ní patřičný kladný vztah. 

Kdo rozhodl, že cimbálová muzika ponese jeho jméno?

Po nenadálé smrti Jaroslava Čecha na jaře 1970 jsme se jako mladí muzikanti přihlásili k jeho jménu a odkazu. Již si nevybavuji, kdo vlastně přišel s návrhem na jméno kapely, ani to už dnes není důležité. Možná to byl budoucí umělecký vedoucí kapely Jan Maděrič, možná šlo o spontánní nápad a rozhodnutí. 

Na Slovácku je muzik jako hub po dešti - co vám pomohlo nebo čím jste se odlišovali, že se vám podařilo prosadit?

V době našich začátků nepůsobilo na Slovácku ani zdaleka tolik kapel co dnes. Vedle tradičních vyspělých muzik, jako byl např. Hradišťan, Kunovjan či staroměstská Dolina, jsme patřili k několika málo kapelám mladým. Už tím jsme se vlastně odlišovali. Navíc se nám podařilo jít vlastní cestou, na základech vybudovaných Jaroslavem Čechem, s využitím interpretační vyspělosti jednotlivých muzikantů. 

Prozraďte, jaký recept či spojovací prvek vás dokázal udržet 50 let pohromadě?

Tak to vám neprozradím, protože na to podle mě ani žádný univerzální recept neexistuje. Řada kapel se v průběhu let rozpadla, my vydrželi. Myslím, že hlavně proto, že nás spojoval společný zájem, vztah k lidové hudbě, snaha něco dokázat a třeba i v dobrém slova smyslu ovlivnit folklorní hnutí na Slovácku.

Má muzika nějakou oblíbenou písničku?

Za sebe musím říci, že se sice občas přistihnu, že některou písničku hrajeme častěji a možná raději než jinou, ale zpravidla brzy je to zase písnička jiná. Ale kdybych přece jen měl být konkrétnější, patří mezi mé oblíbené bílovské sedlcké písně. V Bartošově sbírce je jich zapsáno něco kolem stovky a s Čechovci jsme nahráli většinu z nich, často s významnými hostujícími sólovými zpěváky. 

Které významné osobnosti muziku formovaly?

O nezastupitelné roli Jaroslava Čecha v období založení dětské kapely byla již řeč. Mě osobně navíc, i když spíše pozvolna a nenásilně, vedl Jaroslav Čech k tomu, abych sledoval hru hradišťanského primáše Jaroslava Staňka. Po Čechově odchodu převzal umělecké vedení muziky její zprvu violista, později kontrabasista Jan Maděrič, který měl v následujících desetiletích zásadní vliv na formování kapely, na její repertoár, na její další vývoj. Z dalších osobností mě pak napadají především dvě jména - Jaroslav Jurášek a Jaromír Nečas. Především díky Jaroslavu Juráškovi natočila Cimbálová muzika Jaroslava Čecha desítky tematických televizních pořadů a několik gramodesek, často s písněmi v jeho vlastní úpravě. Jaromír Nečas nás zase jako rozhlasový redaktor folkloru natáčel ve studiu i mimo ně, např. se významně podílel na vytvoření dnes už legendární „live“ gramodesky „Muzicírování ve stodole“

Bylo těžké stát v čele, na primášském postu?

Vzhledem ke způsobu interpretace lidových písní cimbálovými muzikami, kdy jde prakticky vždy o určitý stupeň improvizace, má primáš v kapele zcela zásadní postavení. Vybírá interpretovanou píseň, určuje tóninu, rytmus, dynamiku, melodii písně zdobí tzv. ciframi. Ostatní členové kapely hrají sice podle něj, ale v dobrých kapelách je prakticky každý muzikant nezastupitelný. Takže si nemyslím, že by post primáše byl obtížnější než jakýkoliv jiný. Já osobně jsem se každopádně vždy snažil o to, abych na postu primáše, který mi na LŠU již před více jak 50 lety přidělil Jaroslav Čech, obstál a působil zde úspěšně ve prospěch Čechovců jako celku. 

Kromě Číny a Indie jste s muzikou procestovali kus světa - která země vás oslovila nejvíc?

Ano, vedle nespočtu vystoupení v tuzemsku účinkovala kapela i v zahraničí. Kromě prakticky celé Evropy lze zmínit i vzdálenější země, jakými jsou např. Kuba, Kostarika, USA, Čína či Indie. Nejhlubší vazby, často rodinné, jsme si vytvořili ve Švýcarsku, které jsme počínaje rokem 1989  navštívili minimálně 30krát. Za připomenutí stojí i naše pravidelná účast na folklorním festivalu v německém Bochumu, kam jsme v osmdesátých letech jezdili i se svými sólovými zpěváky a taneční skupinou. Festival organizoval další Čechův kamarád ze studií Petr Spielmann, ředitel zdejšího muzea zabývajícího se uměním střední a východní Evropy. 

Dokázal byste žít i jinde než na Slovácku?

Pokud jsme někdy tuto otázku řešili, tak ještě v době studií. Tehdy jsme již působili jako poměrně úspěšná a perspektivní kapela, a tak i obor studia jsme si většinou vybírali už s přihlédnutím na možnost zaměstnání tady doma, na Slovácku. 

Často jste spojováni se sportovci - hrávali jste olympionikům, byli jste poctěni naposledy se rozloučit i s Emilem Zátopkem... Jak jste na tom v muzice se sportem?

Sportovcům hrajeme stále, udržujeme historicky dobré vztahy především s bývalými sportovci a sportovními funkcionáři. Díky jim jsme mohli zahrát mimo jiné i při olympiádě v Aténách a v předolympijském Pekingu. Za ocenění kapely považujeme mimo jiné účast na smutečním rozloučení s Emilem Zátopkem v Národním divadle v prosinci 2000 i při nedávném uložení urny Dany Zátopkové na Valašském Slavíně v Rožnově pod Radhoštěm. Co se ale týká našeho aktivního sportování, není to už dnes žádná velká sláva. Kdysi hrávali někteří z nás na slušné úrovni tenis, stolní tenis, basketbal či volejbal, dnes už je to ovšem dávnou minulostí. Čas zkrátka nezastavíš...

V muzice působíte i s bratrem Karlem - ovlivnilo to nějak váš sourozenecký vztah?

Díky poměrně častým zkouškám a vystoupením kapely se s bratrem pochopitelně setkáváme častěji, než je mezi sourozenci běžné. Nemyslím ale, že by to nějak ovlivnilo náš sourozenecký vztah. 

Muziku jste zdědili v genech po rodičích? Prarodičích? Kdo vás do lidušky přivedl?

Tatínek sice hrával v dětství na housle a v pozdější době zpíval v pěveckém sboru Svatopluk, ale nemyslím, že bych po rodičích či prarodičích zdědil nějaké zvláštní hudební vlohy.

Housle jste si vybral sám?

Rodiče si přáli, abych v rámci mimoškolních aktivit navštěvoval hudební školu. Především jim šlo o to, abych v souladu s ukončením základní školní docházky absolvoval také 1. cyklus hry na nějaký hudební nástroj. A že to byly právě housle, za to může zřejmě tatínkovo kamarádství s Petrem Křivákem, učitelem houslí, pozdějším ředitelem LŠU v Uherském Hradišti.

Museli vás rodiče do cvičení nutit, nebo vás talent hnal dopředu?

Byl jsem asi jako každý druhý žák hudební školy. Rodiče mě museli do cvičení nutit, já jako dobře vychované zodpovědné dítě jsem se jim to snažil alespoň v mezích možností usnadňovat.

Zbývá vám čas i na jiné koníčky?

Dá se říci, že ani ne. S chatařením jsem se vyrovnal již dávno, většina prací na zahrádce zůstává na manželce. Jsem rád, že alespoň na vnoučata se mi daří s přibývajícím věkem nalézt o něco víc času.

Jak vnímáte vývoj lidové písničky a mladých muzik?

Lidová písnička odedávna oslovuje hlavně na Moravě velké množství posluchačů, je spousta těch, kteří lidové písně intenzivně vnímají. A to nejen na soutěžích, přehlídkách a festivalech, ale zpívají si je třeba jen tak pro radost ve svém osobním životě. Lidová píseň tak patří mezi osvědčené a nezpochybnitelné hodnoty dnešního světa. Není přitom mrtvým, uměle udržovaným jevem, naopak stále prokazuje velkou životaschopnost. Právě folklor je pýchou našeho regionu, každé město či vesnice má své vlastní tradice, zvyky, nářečí, kroje a tance, hudbu a písně. A aby toto platilo i dál v budoucnu, tomu jistě napomáhá spousta mladých lidových souborů a kapel. Jak už jsem zmínil, my jsme ve své době byli jen jednou z mála mladých kapel. Dnes je situace diametrálně odlišná a to je dobře.

Máte komu své bohaté zkušenosti předat?

Cimbálová muzika Jaroslava Čecha jednou ukončí svou činnost, a je třeba otevřeně přiznat, že s velkou pravděpodobností pod naším jménem již jiná další kapela působit nebude. Hráli jsme totiž dlouhá desetiletí ve stejném obsazení, bez potřeby hledání náhrady za stávající muzikanty. V důsledku stabilizovaného složení tak sice mohla kapela muzikantsky rychle růst a vyvíjet se, na druhé straně jsme ovšem ze stejného důvodu neřešili budoucí  generační problém. Aspoň na částečnou obhajobu: v kapele Čechovců působili či dosud působí několik učitelů hudby a hudební výchovy, kteří své bohaté praktické zkušenosti svým žákům a studentům předávají. Vychovávají tak mladé muzikanty, kteří jsou pak základem v regionu nově vznikajících cimbálových muzik. 

Když se ohlédnete zpátky - co vám CMJČ vzala a co naopak dala?

Cimbálová muzika Jaroslava Čecha se dlouhodobě řadí k výrazným představitelům folklorního hnutí nejen na Uherskohradišťsku. Od začátku naší existence si vedeme dokumentaci absolvovaných vystoupení. Bylo jich kolem dvou tisíc, od menších soukromých posezení ve vinných sklípcích až po velké celovečerní koncerty spojené třeba i s rozhlasovým natáčením. Písničkou jsme tak za dobu existence jistě udělali radost spoustě lidí, získali řadu příznivců a známých, ať už doma nebo v cizině. S mnohými z nich nás díky muzice pojí celoživotní přátelství, za což jsme určitě velmi rádi. Dobrý pocit máme i z toho, že mnohé dnešní mladé a začínající muziky si berou Čechovce jako jakýsi hudební vzor a do svého repertoáru zařazují i písně odposlouchané z námi vydaných hudebních nosičů.

A co nám kapela vzala? Myslím, že pouze čas, čas na případné další zájmy a koníčky. Ale vedle celoživotní lásky k lidové písničce je toto problém zcela zanedbatelný.

autor: Iva Pašková

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace