Eva Blahová: Anděl nemusí mít křídla, někdy stačí, že je nablízku

Foto: archiv Evy Blahové, Martina Gogolová a Slovácké muzeum - Václav Popelář  /  Eva Blahová v kreativním procesu

Když se v roce 2019 v ulicích Uherského Hradiště začaly objevovat pletené a háčkované prvky, vzbudily pozornost. Projekt Pleteme město výtvarnice a scénografky Evy Blahové tehdy neproměnil jen podobu vybraných míst, ale především přivedl k výtvarné tvorbě samotné obyvatele města, vyzdvihl dávno zapomenutou vodní cestu Rechlu. Podařilo se jí zařadit Uherské Hradiště na mapu graffiti street artu.

Od pleteného města k andělům a poctě Fuchsovi

Pletení se v jejím pojetí stalo prostředkem, jak upozornit na místo, jeho historii i lidi, kteří v něm žijí. A právě zapojení veřejnosti zůstává důležitou součástí její tvorby dodnes.

Nyní se Eva Blahová vrátila s výstavou Pletky s anděly, která ve Slováckém muzeu až do 18. října rozehrává osobitý svět pletených a háčkovaných objektů, andělské symboliky, scénografie, poezie i biblických textů. Andělé tu přitom nemají pouze podobu nadpozemských bytostí. Mohou připomínat konkrétní lidi, okamžiky, pomoc nebo blízkost, kterou si člověk nese v paměti. Výstava navíc zve návštěvníky, aby se sami stali její součástí – prostřednictvím andělských karet, kostýmů, vyšívání vlastního anděla nebo psaní přání.

Ani tentokrát však nezůstane pouze u samotné výstavy. V pátek 18. září, v den výročí Fuchsova úmrtí, ji ve Slováckém muzeu doplní vernisáž projektu Okno k Fuchsovi – pocta architektovi, komunitní projekt, který Eva Blahová připravila jako připomínku Bohuslava Fuchse a jeho výrazné stopy v Uherském Hradišti. Do vzniku pleteného díla se zapojily místní pletařky a studenti UMPRUM i ZUŠ Uherské Hradiště, kteří svýma rukama pomáhají vytvořit výtvarnou poctu architektovi, jehož stavby jsou součástí města už desítky let.

Evo, stalo se pletení vaším uměleckým poznávacím znamením?

Musím přiznat, že ano…

Výstava Pletky s anděly je poetická a něžná, ale zároveň v ní otevíráte témata, která jsou velmi lidská – víru, vzpomínky, blízkost, ztrátu i naději. Vaši andělé působí, jako by každý z nich nesl nějaký vlastní příběh. Vkládáte do nich při tvorbě i něco ze svého života?

Ano, mnoho z toho, co právě prožívám. Na svých cestách nacházím různé předměty, kterým dávám nové významy. Často jsou to předměty vyplavené z řek, třeba z Moravy nebo Vltavy. Nebo věci, které patřily mně blízkým lidem. Každý nese nějaký osobní příběh… 

Anděly si většina z nás představí jako bytosti s křídly. Vy ale pracujete také s myšlenkou, že andělem může být člověk, kterého potkáme v běžném životě. Kdo byl/je vaším andělem?

Určitě, sama jsem toho byla mnohokrát svědkem, najednou vám v nesnázi někdo pomůže. Rychle se objeví a hned zase zmizí… anděl. 

Inspirativní vhled do světa andělů mi přinesla už samotná angelologie (nauka o andělech). Netušila jsem, jak důležitá je tam např. hierarchie. Jinak jsem se ale kolem andělů snažila našlapovat velmi opatrně a s respektem. Téma spíše odlehčit a uchopit hravě a dostupně. Proto máme třeba na výstavě andělské karty, které vyšívaly děti ze ZUŠky! Nebo starý skleněný izolátor vysokého napětí, ten jsem koupila při jednom výletě nedaleko Melbourne v Austrálii.

Omlouvám se, mí andělé kývou hlavou, že nechtějí být zveřejněni.

 Při vašich projektech se často schází u jednoho stolu lidé z různých generací. Co podle vás dnes dokáže propojit babičku, dítě, studenta umělecké školy a člověka, který se o umění běžně vůbec nezajímá?

To mě na tom také fascinuje a dělá mi to velkou radost! Myslím, že vlna má schopnost nést v sobě nějakou zvláštní „paměť“, protože ji má spousta lidí spojenu s různými vzpomínkami, které jsou jim příjemné. I třeba na kousavý svetr, protože jej pletla milovaná babička. (úsměv) A domnívám se, že v dnešní digitální době funguje pletení a háčkování jako takové uzemnění, něco fyzického, co vytvářím rukama.

 Proč jste na oslavu architekta Fuchse zvolila právě pletení? Nebylo by jednodušší vytvořit klasický výtvarný objekt, který by architekturu připomněl přímo?

Dlouhodobě zkoumám, jak působí pletené sochy ve veřejném prostoru. Plán byl také navázat na výstavu a určitě zapojit místní pletařskou komunitu. Oslovila jsem proto ke spolupráci Šárku Procházkovou a Kavárenské pletky, pletařky, které se potkávají v Cafe Portal. Samozřejmě jsme s radostí přivítaly také další pletařky z řad veřejnosti.

Ukázalo se, že když jsme pak seděly s pletařkami u „jednoho stolu“, všechny měly nějaké vzpomínky na ty Fuchsovy stavby. Třeba na hodiny plavání v lázních.. Martina Gogolová, která s námi také pletla, pak vytvořila soubor fotografií detailů Fuchsových staveb, které představí Slovácké muzeum na svých stránkách. Na celý projekt pak dohlíží muzejní kurátorka Vladimíra Černá.

 Co vás na architektovi Fuchsovi zajímá jako výtvarnici a scénografku? Je na jeho architektuře něco, co se dá podle vás vnímat podobně jako scénografie, tedy nejen jako stavba, ale jako prostor, který vytváří určitou atmosféru, která člověka vede či směřuje?

Definitivně ano. Kulaté okno je pro mě jeden z nejkrásnějších prvků v architektuře. Jedním z klíčových aspektů Fuchsovy tvorby je dostat přirozené světlo dovnitř staveb. Třeba když navštívíte výstavu Pletky s anděly odpoledne, kdy světlo dopadá skrze Fuchsova okna dovnitř, dostanete se do světa andělů mnohem intenzivněji. Můžeme s lehkou nadsázkou říci, že je to jako na divadle. Pro scénografii je právě světlo zásadním elementem. Definuje čas a prostor, vytváří atmosféru a dokáže zásadně proměnit naše vnímání. Scénografie si ostatně z architektury půjčuje spoustu významů a principů.

Fuchsova architektura je pro mě učebnicí výtvarné kompozice, kvalitní práce s prostorem, promyšleného vnitřního uspořádání i inovativních konstrukčních řešení. Právě způsob, jakým dokázal všechny tyto prvky propojit, mě na jeho práci velmi baví.

„Okno k Fuchsovi“ vzniká z vlny, kterou přinášejí lidé. Má pro vás důležitější význam výsledný objekt, nebo samotný proces, při kterém se lidé setkají, vezmou do ruky jehlice a společně vytvoří něco, co by sami nikdy nevytvořili?

 Všechno je důležité a právě to propojení je podle mě unikátní. Mám myšlenku, výtvarný nápad, a ten pak postupně prostupuje dalšími účastníky projektu. Je velmi vzrušující sledovat, kam se posune a jak nakonec dopadne..

Když mi například napsala moje paní učitelka ze základní školy, že má pro mě vlnu do projektu, moc mě to potěšilo. A když pak přišla na vernisáž Pletek s anděly, úplně mě to dojalo. Najednou se v tom projektu propojila nejen současnost s minulostí, ale i lidé, kteří se v mém životě objevili před mnoha lety. S recyklovanou vlnou navíc pracuji záměrně, protože mě zajímá udržitelný přístup v umění. I materiál, který už má svůj příběh a svou minulost, tak může dostat nový význam.

 Fuchsova architektura je spojována s modernismem, funkčností a čistými liniemi. Vy na ni reagujete měkkým textilem, barvou a ruční prací. Je v tom záměrný kontrast?

Ano, baví mě právě tyto kontrasty. V umění a architektuře se pro ně používá pojem juxtapozice – tedy když vedle sebe postavíte zdánlivě nesourodé prvky nebo materiály. Právě jejich rozdílnost může vytvořit napětí, překvapení a přitáhnout pozornost. U Fuchsovy architektury mě baví konfrontovat její čistotu a pevnost s měkkostí, barevností a určitou nedokonalostí ruční práce.

 Jako scénografka jste zvyklá vytvářet světy, které mají svůj čas a po skončení představení zmizí. Ve veřejném prostoru je to jiné. Lidé se k dílu vracejí, žijí kolem něj a někdy ho přijmou úplně jinak, než autor zamýšlel. Co vás na této nejistotě baví?

Já si myslím, že lidé přijmou dílo, a nejen to, ve veřejném prostoru často jinak, než to autor zamýšlel. Mají totiž své vlastní vnímání světa a své prožitky, skrze které se na dílo dívají. A to je podle mě v pořádku. Vlastně mě zajímá právě ten okamžik, kdy dílo opustí autora a začne žít vlastním životem. Každý si v něm může najít něco jiného.

Rodačka z našeho kraje Eva Blahová vystudovala hradišťskou SUPŠ, scénografii alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU a kostýmní design na milánské Accademia di Belle Arti di Brera. Jako scénografka a kostýmní výtvarnice spolupracovala s řadou divadel i Českou televizí, zároveň však svou tvorbu stále častěji přenáší do veřejného prostoru. Její intervence mohli lidé potkat nejen v Uherském Hradišti, ale také v Praze, na zámku Kačina nebo v portugalském pohoří Serra de Arga.