Eva Jiřikovská: Dojmout se u divadla, vidět herce plakat

Eva Jiřikovská: Dojmout se u divadla, vidět herce plakat
Foto: Marek Malůšek  /  Evička Jiříkovská.
Uherské Hradiště Kultura 05 / 03 / 2017

Eva Jiřikovská - to je nejenom tanečnice Hradišťanu, ale i autorka mnoha divadelních scén a kostýmů, a to nejenom v jejím domovském a nejmilovanějším Slováckém divadle, ale napříč republikou. Její fantastické nápady obdivuje publikum v Ostravě, Brně, Pardubicích, spolupracuje s mnoha pražskými divadly včetně naší první scény - Národního divadla. Nyní se na ni mohou opět těšit i místní diváci. Eva Jiřikovská je podepsána pod scénou i kostýmy očekávaného Měsíce nad řekou, který měl uplynulou sobotu premiéru. Co o novince prozradila?

Evi, hned v úvodu musím říct, že tvá scéna v Měsíci nad řekou je opravdu nádherná, hlavně tedy ta úvodní, lyrická. Co tě inspirovalo?
Děkuji mnohokráte! Inspiroval mě impresionistický předobraz jakéhokoli místa u jakékoli řeky. Drobné kapky vody u říčního jezu, šumění vody... Slávka má přece výhled na řeku. Voda voní, zaplavuje... možná až příliš. Roste mech. Voda stéká a zanechává po sobě mokré stopy času. To je náš první prostor, teple zelený, navlhlý vzpomínkami...

Měla jsi při vytváření kostýmů a scény volnou ruku, nebo jsi vycházela z nápadů a přání režisérky Anny Petrželkové?
Spoustu telefonátů, schůzky. Nejprve si navzájem nasloucháme, představujeme si různé situace, prostory. Anička umí přesně popsat svou vnitřní touhu. Porozumět si, naladit se stejně. Najednou se to vyjeví. A pak už je to tady. Zkrátka TO vznikne. Ta dělba práce je společná. A to je nejvíc.

Jaká je vlastně paní režisérka?
Ona je etalon energie! Vždy se na ni dívám a prosím, abych měla alespoň drobnou část této moci. Je zvláštní, jak někdo se s takovou energií narodí, prostě mu přichází sama. A naopak někdo strašně dře, aby vůbec udělal krok. Anička je tryskající voda. Tekoucí živel. Je prostě bezvadná.

Vraťme se k Měsíci nad řekou - kolik kostýmů jsi celkem vytvořila?
Když to počítat nemusím, nedělám to. Byl by to zbytečný stres. Do naší první části, do té zelenkavé, mechem vonící, vznikaly látky přímo s tímto potiskem pro naši inscenaci. Mám jasnou představu, co z mechu ušijeme. Musím to připravit dostatečně dopředu, aby hned dámy z krejčovny, jakmile dojde řada na přípravu této inscenace, mohly začít šít. Mám v nich nesmírnou oporu, jsou to moje pravé ruce. (Mám tedy vlastně tři pravé ruky?) Drahuška Ulmová - pánská krejčová a Pavlínka Pavlíčková - dámská krejčová. To dvě jsou moravské esence krejčovského umění.

Bylo něco, s čím ses během vytváření scény či kostýmů musela poprat?
Tentokrát to byl čas. Celý výrobní proces je o dost kratší. To se tak někdy na divadle stane. S šéfem výroby Jirkou Janíkem jsme si rozdělili úkoly. Jirka je ve Slováckém velice důležitá osoba. Bez něho by všechny ty scény nemohly vzniknout. Má v hlavě od prvního šroubku až po důležitou rekvizitu přesný seznam, a důsledně ho postupně naplňuje. Máme v inscenaci jeden objekt, se kterým bojujeme, ale to neprozradím. Ale věřím, že nakonec světlo onoho zaplaví jevištní prostor.

Říkáš, žes tentokrát bojovala s časem. S jak velkým předstihem se tedy pouštíš do příprav návrhů scény i kostýmů, než z toho vznikne finální podoba?
Někdy, když člověk pracuje pro velká národní divadla, tak předává hotové návrhy i půl roku dopředu. U Měsíce ta přípravná, snící fáze byla asi 4 měsíce. Z toho měsíc konkrétní práce na scéně, následně na kostýmech. Pak přichází výrobní fáze, která trvá různě. Teď jsou to vražedné 4 týdny.

Pro všechno, o čem mluvíš, tedy ke kostýmům i scéně, jistě musíš čerpat někde inspiraci. Bereš ji i z každodenního života?
Nejvíc. Třeba jízda vlakem je tak inspirující! Krajiny kolem, snění. Přemýšlení o symbolech, navíjení myšlenkových nitek do klubek. Mělo by to být celé vlastně i chytré. Pokud si divák všimne, je to největší odměna.

Co oceňuješ na jevišti jako divák?
Vizuálno. Potřebuju se mít na co dívat. Divadlo - dívat se. A pak nejvíc, pokud se dostaví jakákoli emoce. Dojmout se u divadla, vidět herce plakat, celkovou atmosférou se citově otevřít. To je, troufám si říct, smysl divadla.

Co tě v nejbližší době čeká, na co se těšíš?
Ach, Strachová dnes jede poslední slalom v kariéře! Jak těžké to je, rozhodnout se něco ukončit! Budu na ni myslet, až budu v březnu sjíždět italské sjezdovky. A také budu zase spolupracovat v národních domech. V Ostravě na opeře Tajemství a v Praze na inscenaci Mlynářova opička. Těším se.

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace