Kostýmní výtvarnici a scénografku Evu Jiřikovskou zná většina Hradišťáků ze Slováckého divadla, kde dlouhá léta působila, a z tanečního souboru Hradišťan, jehož členkou byla dvě desítky let.

Je to adrenalin, stres a dlouhý proces

Kostýmní výtvarnici a scénografku Evu Jiřikovskou zná většina Hradišťáků ze Slováckého divadla kde dlouhá léta působila, a z tanečního souboru Hradišťan, jehož členkou byla dvě desítky let.

Po odchodu na volnou nohu se nenápadná skromná dáma s rudou rtěnkou stala vyhledávanou scénografkou a autorkou kostýmů, která spolupracuje s předními režiséry činoherních a operních domů v ČR a na Slovensku, včetně Národních divadel. Protože nemá ráda přílišnou pozornost, budete mít jedinečnou příležitost vidět ji v úterý 27. června ve 20.15 na programu ČT Art v roli hlavního hosta pořadu ArtZóna.

Budeš hostem Art Zóny, což se kostýmním výtvarníkům a scénografům zase tak často nestává. Všimli si tvé práce v divadlech po celé republice?

Nevím, zda po celé republice, ale v mnoha divadlech v ČR jsem již měla možnost hostovat. Režiséra osloví divadlo a režisér si dále vybírá svůj pracovní tým. Před pár dny jsem byla dokonce účastna debaty na Pražském Quadriennale s tématem: Ženy scénografky. Není nás mnoho. Je to náročné povolání, které přece jenom více opanují muži.

Kostýmy, které vytváříš, jsou často nepřehlédnutelné a  extravagantní… Dá velkou práci u režisérů prosadit tvoji vizi?

Skromně si myslím, že si mě na spolupráci vybírají právě kvůli tomu, že jim mohu nabídnout určitou nadstavbu, posunout inscenaci vizuálně dál. Pokud je to tedy záměrem. Čili otevřeným dialogem dojdeme k cestě, já po ní pak ujdu míle a představím koncept režisérovi.

Stejně jako se střídají divadelní kusy, mění se i atmosféra v jednotlivých ansámblech. Kam vlastně směřuje divadelní umění - blíže k divákovi, nebo spíše uměleckým směrem?

Změna ve vedení po dlouhých letech způsobí v atmosféře divadla teplotní šok. Divadelní kusy se střídají pro pestrou nabídku divákům. Dnes je doba tržní. Každý nový šéf má nárok na to, aby si sestavil svůj tým. Funguje to tak v celé ČR, ve světě ani nemluvě. Ostatně já jsem byla z prvních, kdo musel opustit SD. S proběhnutým propouštěním vnitřně nesouhlasím. Ale může, musí se to stát právě pro nový nádech ansámblu, pro jeho opětovně vyváženou teplotu.

Umění je živé. Není možné ho zakonzervovat. Nesmí se podbízet. Slovácké divadlo mělo vždy vyvážený repertoár. Toho si velice cením.

Jak tvoji práci ovlivňuje folklor, který byl podstatnou součástí tvého života coby tanečnice Hradišťanu? 

 Jsou témata, kde můžu čerpat z nepřeberné folklorní studnice. Jako bývalá tanečnice si při výrobě někdy zkouším kostýmy i na sobě, abych věděla, jak se v nich herec, či tanečník může cítit, aby ho při větším pohybu, nebo při tanci, nic neomezovalo.

Když se ohlédneš za loňským divadelním rokem - ze kterého divadelního představení jsi měla největší radost? 

Z každého. Je to adrenalin, stres a dlouhý proces, než vznikne výsledný tvar inscenace, jak ho uvidí diváci. Je jednoduché vše hned zavrhnout, napsat negativní kritiku. Divadlo je umění, které má přinést zábavu, ale především zamyšlení. Je to živá kultura. Každé představení je vždy jiné. Nepustíte si ho opakovaně jako televizi nebo Netflix. Energii herců nikdy nepochopím. Obrovská veřejná služba. Diváci, prosím, važme si toho.