Sedm dní, stovky filmů, koncerty, debaty i neopakovatelná atmosféra, kvůli které se návštěvníci do Uherského Hradiště vracejí rok co rok. Jak se rodí program jednoho z nejvýznamnějších filmových festivalů u nás, co letos diváky překvapí a proč má společné sledování filmu stále nenahraditelné kouzlo?

O tom jsme hovořili s Janem Jílkem, programovým ředitelem Letní filmové školy a dvojnásobným mistrem slam poetry České republiky.

Jste člověk, který miluje jazyk i film. Co podle vás dokáže lépe vyjádřit emoce – dokonale napsaná věta, nebo jediný filmový záběr?

To je vskutku Sophiina volba. A hned jsme u toho – Styronova kniha, nebo Pakulův film? Myslím, že život by byl hodně ochuzený, kdybychom byli nuceni takto vybírat, V našich životech toho hodně „musíme“, ale tuto volbu naštěstí podstupovat nemusíme. Obojí se umí dotknout samotné naší existence, filmový záběr zvenku a věta v knize zevnitř.

 Ve slamu jste zvyklý stát sám před publikem. Pomohla vám tato zkušenost při vedení festivalu, kde je potřeba denně komunikovat s tisíci lidí?

Jsou to hodně odlišné, snad až opačné disciplíny… Vždy jsem obrazně říkal, že při slam poetry je člověk na pódiu nahý – bez rekvizit, bez hudby, bez vizuálu, jen se svým textem… Při vedení festivalu se naopak může opřít o desítky lidí vedle sebe, takže nikdy není sám. A když je sám před davem na úvodu nebo jiném vystoupení s mikrofonem, tak mu pomůže ten slam…

Letošní program také otevírá témata identity… Film má dnes mnohem větší sílu otevírat tabuizovaná témata. Ale není v současné kinematografii naopak až přespříliš témat homosexuality, etnické rozmanitosti nebo smíšených párů?

Myslím, že ne. Zmíněná témata jsou obecně důležitá, rezonují v současné společnosti a jsou zásadní pro mladou generaci – je tedy nanejvýš logické, že se objevují v současné kinematografii. Vždy by ale měl na prvním místě fungovat zdravý rozum a v případě filmu jeho kompozice a kvalita. Filmů o homosexualitě, etnické rozmanitosti či smíšených párech tak není nikdy dost, ale musí být relevantní, inteligentní, citlivé a prostě dobré.  

Kdybyste mohl o jednom filmu z letošní nabídky říct: „Na ten běžte, i když o něm vůbec nic nevíte“, který by to byl?

„Vůbec nic nevíte…“ – to by se mohlo týkat afrických filmů. Zkuste třeba snímek Sira. Burkina Faso, ženská režisérka, ženská hrdinka, nekonečná poušť, hluboké trauma a cesta za pomstou.

Ve slam poetry rozhodují o úspěchu tři minuty. Filmovka trvá sedm dní. Kdybyste měl celý festival shrnout do jednoho jediného obrazu nebo jedné věty, jak by vypadal?

Sedíte v obřím sudu na Koruně, sám, ze všech stran slyšíte šum festivalu, sdílení a radost, a tím malým okýnkem koukajícím do světa si můžete pustit jakýkoliv film…