Herec David Vaculík: S některými kolegy musím být ve střehu

Herec David Vaculík: S některými kolegy musím být ve střehu
Foto: archiv divadla  /  David Vaculík.
Uherské Hradiště Kultura 26 / 06 / 2012

Herec Slováckého divadla David Vaculík patří mezi největší rekordmany uměleckého souboru. Hraje totiž v těch nejúspěšnějších inscenacích, které v téměř sedmdesátileté historii divadla vznikly. Ať jde o Rychlé šípy, muzikál Donaha!, nebo bláznivou komedii 1+2=6, která právě slaví 5. narozeniny. Jaké to je? A co všechno si herci během hraní mohou dovolit?
Davide, jakou otázku nejčastěji dostáváte v souvislosti s nejúspěšnějšími inscenacemi uherskohradišťského divadla?
Jestli nás to pořád ještě baví. Na to odpovídám, že pokud to baví diváky, baví to i nás a že bych si moc přál, aby to na nás bylo poznat.
Ono to právě poznat je, až si člověk říká, jestli to jen tak na nás diváky nehrajete.
Budete se divit, ale nehrajeme. Jen si vezměte Rychlé šípy. Pokud jste je viděl před pěti lety a půjdete na ně dnes, uvidíte skoro úplně jiné představení. Je v něm spousta nových vtipů, nových situací, ke kterým nás doslova vyprovokovali diváci. I kvůli tomu, co vymyslíme nového, se k nám do divadla pořád vracejí.
V těchto dnech slavíte páté narozeniny komedie 1+2=6. U ní je to taky tak, že je jiná než před lety, kdy jste ji začali hrát?
Kdepak, ta stojí na naprosté přesnosti. Jde v ní o kolotoč nedorozumění, omylů a neuvěřitelných situací. Hlavní hrdina má dvě manželky a dělá všechno pro to, aby se na to nepřišlo. Jenže čím víc se snaží, tím víc se do toho zamotává. Takové situace se musejí hrát na milimetr správně, musíme všechno důkladně načasovat.
Takže na improvizace není prostor?
Jsou v ní chvíle, kdy si improvizaci dovolit můžeme. A když jste na jevišti se Zdeňkem Trčálkem nebo Jožkou Kubáníkem, musíte být zatraceně ve střehu, abyste dokázal reagovat na vtípky, které je napadají.
Vybavíte si něco konkrétního?
Vzpomínám si třeba, jak se mnou začali na jevišti hrát Kolo, kolo mlýnské. Já jsem zíral jako blázen, co to má znamenat, lidi se smáli a ti dva byli na vrcholu blaha, že se jim zase něco povedlo. A už to tam zůstalo. Ale nevybočuje to z rámce komedie, která je založená právě na oné přesnosti.
Říkáte, že diváci dávali najevo spokojenost. To je asi to hlavní, ne?
Kdyby je to nebavilo, kolegové by se do improvizací nepouštěli. Myslím, že jim s jídlem roste chuť. (smích)
Hrál jste v něčem bláznivějším, než je komedie 1+2=6?
Ne. Vzpomínám si, že když jsme si komedii poprvé četli, smáli jsme se tak, že nám tekly slzy, a říkali si, jak tohle zvládneme? Pak nastala fáze, kdy jsme ty vtipy opakovali pořád dokola na zkouškách, přestali jsme se u nich bavit a začali propadat strachu, jestli je hrajeme dobře. Ale režisér Bellan nás ve finále ujistil, že jsme lepší, než si v těch nejodvážnějších snech představoval. A pak to stvrdili diváci.
Vy v celé té bláznivé hře hrajete šestnáctiletého syna hlavního hrdiny. Jaké to je?
Je to k smíchu. (smích)
Kdybych vám mohl dát k pátým narozeninám komedie dárek, co by to bylo?
Kromě stále vyprodaného hlediště, což se nám daří, bych si přál sedět v hledišti a smát se s diváky.
Kdy se mohou diváci na 1+2=6 zase přijít podívat?
Hrajeme ji teď v úterý 26. A myslím, že pár posledních lístků na ni ještě v pokladně máme.

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace