Hradišťan oslaví 60 setkáním generací

Hradišťan oslaví 60 setkáním generací
Uherské Hradiště Kultura 25 / 04 / 2010

Zahrát a zatancovat si přijdou všichni, kdo mají ruce i nohy....

V regionu se asi nenajde nikdo, kdo by nevěděl, že Hradišťan letos slaví šedesáté výročí. V rámci tohoto významného jubilea se konalo a ještě bude konat mnoho akcí a společenských událostí. V nejbližší době vás čekají hned dvě - v pátek 30. dubna v 19.30 to bude setkání všech generací Hradišťanu a o týden později v pátek 7. května ve stejný čas pak premiéra hudebně-tanečního pořadu Třikrát je člověk.

Setkání generací na vás dýchne nostalgií muziky i souboru, který vznikl pod vedením Jarina Taty Staňka, nezapomenutelného muzikanta, choreografa a výtvarníka, jemuž náš kraj vděčí za rozvoj folkloru, a pokračuje s Jurou Pavlicou a Laďkou Košíkovou.

V první části programu sestaveném Laďkou Košíkovou, Jurou Pavlicou, Davidem Burdou a Štěpánkou Tománkovou se setkáte s bývalými členy souboru i cimbálové muziky. Nejstarší generace předvede prostřednictvím bývalých tanečníků (manželé Němečkovi, Snášilovi, Boženka Matulová, manželé  Snášelovi)  tance z Danaje. Následovat bude ročník 1965 - 1973 (Štěpánka Tománková, Radka Bavoráková, Ladislav Mazurek, Laďka Mikuláštíková, Miroslav Vlachovský a další) s tanci z Boršic.

Generace 1973 - 1985, jež zvítězila na celostátní přehlídce folklorních souborů s pásmem Byla vojna u Slavkova, představovala novější pojetí Hradišťanu. Velmi progresivní bylo i číslo U muziky, z něhož bude divákům slavnostního večera předveden úryvek. Tanečníci této party jsou Jana Polášková, Jiří Matušík, Jindřich Baryn Dostál a další.

Kopanice a Myjavu zatančí poslední pokračovatelé souboru, jejichž choreografie a tance se držely klasické formy folklorních tanců. Zástupci jsou Ladislav Peřestý, sestry Yvona Čižmárová a Lenka Kraváčková, Ivoš Mikuš, manželé Kubišovi a další. Hradišťan reprezentovali takřka po celém světě.

Taneční program zakončí současná taneční složka Hradišťanu pod vedením choreografky Laďky Košíkové. Během večera diváky okouzlí všichni dosud žijící bývalí i současní členové cimbálové muziky Hradišťan se sólisty Věrou Domincovou, Vlastou Grycovou, Alicí Holubovou a Jožkou Pilátem, hosté z příležitostného mužského sboru, ženský sbor bývalých tanečnic Rezeda, Petr Vyhlíd hrající na gajdy, Hudci Pondělníci primáše Františka Hamady a mnozí další. Setkání generací zakončí veklkolepá beseda u cimbálu s CM Hradišťan a CM Harafica.

Starý Hradišťan stále žije ve vzpomínkách bývalých členů, kterým velmi ovlivnil život.

„Jarin už tehdy cítil, že je to zlé, že by souboru spíš škodil, a proto našel Juru Pavlicu. Vybral si ho a předal mu primášství, odkázal cimbálovku, protože už tehdy věděl, že je Jura výborný muzikant. Rozčiluje mňa, když sa to často zkresluje a překrucuje, že si jako Juru do Hradišťanu dosadili komunisti sami, s láskou vzpomínal dnes už zesnulý vtipálek Jarin Svatoš, který hrál dlouhá léta na druhé housle. Pavlica vstoupil do muziky po staňkovsku, ale postupně začal přidávat své nápady a tvorbu.    

Zpěvačka Vlasta Grycová byla v roce 1957, tedy jako čtrnáctiletá přijata do Hradišťanu, kam dlouhá léta dojžděla až z Květné. Pod dohledem Taty prožila krásné roky. „Jednou si Staněk pred rodičama postěžoval, že se jim provdala zpěvačka a že prý shánějí novú, do jejich folklorního tria,“ vzpomíná na začátky v Hradišťanu Grycová. Jak se to dozvěděla, okamžitě se jela ucházet o místo sólistky do Slovácké búdy. „Když jsem sa blížila, už z dálky bylo počut tóny cimbálu Jarina Čecha, který tehdy dělal všechny úpravy pro Hradišťan. Staněk mě hned prijal a Čech súhlasil. Ti dva byli výborná dvojka jak v kamarádšoftu, tak ve folklorní tvorivosti. Neustále se sice pošťuchovali a škádlili, ale jeden bez druhého neudělali ani krok,“ dodává Grycová. „Čech upravoval muzikantsky a Staněk priložil uměleckú dušu. Bez tých dvoch by Hradišťan nebyl tam, kde je.“

Ani basista Jan Vančura nedokáže zapomenout - primáš Staněk byl pro Vančuru velkým vzorem, ale i kamarádem. „Byla to taková renesanční postava. Do hospody chodil ne kvůli chlastu, ale spíš mu šlo o setkávání se s lidmi. Díky tomu se dozvěděl fůru zajímavých věcí. Vždyť málokdo dokázal nasbírat tolik písniček co on, a to jen díky tomu, že měl k lidem tak nějak přirozeně blízko,“ vzpomíná Vančura na kamaráda. Z jeho vyprávění je jasné, jak Staňkovi škodilo, že byl velmi přímý a své názory sděloval bez jakýchkoli skrupulí. Mluvil i do umění, jelikož byl sám výtvarníkem. „Jednomu hradišťskému malíři s klidem v hlase řekl, že se na ty jeho mazanice nemůže dívat, sochaři Habartovi zase, že mu jeho házenkářka padá na hubu, apod.,“ směje se muzikant. Právě kvůli jeho hubatosti jej nechtěli vzít do Svazu výtvarníků. Na druhou stranu byl Staněk velmi citlivým člověkem, který svými skutky ostatní leckdy dohnal až k slzám. „Na Jaryna prostě nemožu zapomenút. Jeho fotku nosím v peněžence a lituju, že se nedožil pádu komunistů, protože to by bylo pak všecko jiné,“ vzpomíná se slzami v očích. Zůstala mu po něm i milovaná kopaničářská písnička Ty brezovské sady husté, ty brezovské dzevky tusté... „To je moje zamilovaná, stejně jako kopanice. Vždycky je pro mě svátkem a potěšením, když ji slyším nebo ji hrajeme,“ vyznává se z lásky k drsnému kraji.

Jan Vančura zavzpomínal i na to, jak měli s Jarynem zakázáno kamkoli odjet a nakonec i spolupracovat. Před zájezdem do Východního Německa se přišli s žalem a nespravedlností v srdci rozloučit k autobusu. Tanečnice oba vyloučené „olúbaly, poobjímaly, chlapi potřepali rukama... Nejsmutnější však byli oba folklorní vyděděnci, kterým došlo, že už se souborem nikdy nikam nevyjedou. Autobus se za mohutného mávání rozjel, ujel třicet metrů a zastavil. Vyběhl Jožka Griců s litrem slivovice. „Chlapi, já to nemožu vzít sebú, ani by nám nechutnala. Vypijte si ju tady jako náplasť na vztek nebo žal, budeme na vás myslet,“ křičel zlomeným hlasem a se slzami na krajíčku. „Ten litr slivovice jsme na té lavičce v parku vypili a pak se smutní rozešli domů.“ Jan Vančura na dvacet let s hraním skončil. Jediným jeho aktivním spojením s Hradišťanem bylo, že pak dlouhé roky dělal pro souboráky Mikuláše a při pochovávání basy se třicet let převlékal za faráře. Jaryn Staněk jako zaměstnanec Závodního klubu pracujících musel nadále připravovat muzikanty Hradišťanu, dělat choreografie souboru, ale nesměl s nimi nikam odjet, nemohl vystupovat... „Kamarádi tvrdí, že tohle byly ty přesně mířené hřebíky do rakve, které přispěly k jeho zbytečně brzkému odchodu do muzikantského nebe,“ smutně vzpomíná Jan Vančura.

 

autor: IVA TYMROVÁ

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace