Hudebně-taneční inscenaci Králka za krála prosí jsem vzala jako výzvu, říká autorka Ladislava Košíková

Foto: Martin Štecher  /  Ladislava Košíková, choreografka, vedoucí TS Hradišťanu a pedagožka...

Taneční soubor Hradišťan pod vedením Ladislavy Košíkové a cimbálová muzika Smetanka Brno uvedou v sobotu 3. října v 19.30 v Klubu kultury a v úterý 27. října v 19.30 v Divadle Colabs Brno premiérový pořad Králka za krála prosí, který poodkryje tajemné obřady, jejichž kořeny sahají až do období pohanských letnic.

Hradišťan se pokusí proniknout králenským labyrintem

Hýlom, hýlom! Poslúchajte, horní, dolní... Královno milá, král tebe volá... Vyletěl sokol...“ 

„Nesou s sebou tajemství prolínání protikladů a vládnoucích principů, jež nacházíme v přírodě, v lidském nitru i společenství,“ přibližuje taneční inscenaci Ladislava Košíková, choreografka a vedoucí Hradišťanu a pedagožka Konzervatoře Brno. Hudbu složil Jiří Mottl, kostýmy a scénu vytvořila Eva Zezula.

 Laďko, přicházíte s novou premiérou tanečního souboru Hradišťan. Můžete divákovi před premiérou prozradit, co pro vás osobně znamená titul Králka za krála prosí? Je v něm konkrétní příběh, obraz, nebo spíš určitý pocit, který jste chtěla dostat na jeviště?

„Králka za krála prosí, protože to tak býti musí…“ Tuto tradiční vyvolávku jsem objevila ve skoronické jízdě králů. Její původ nelze datovat, je velmi starý. Získala pro mne hluboký symbolický význam. Dala vlastně ústřední myšlenku celému pořadu a začala jsem od ní odvíjet jednotlivé obrazy. Pro mne je to příběh, který s sebou nese tajemství života jak v přírodě, tak v celém lidském společenství.

 Králenské hry vás přitahují dlouhodobě. Objevily se v několika představeních, takže je máte nastudované z různých pohledů. Jak dlouho jste téma inscenace nosila v hlavě? Objevila jste při práci na inscenaci něco, co vás samotnou překvapilo?

Je pravda, že jsem ve své tvorbě občas narazila na tento prastarý rituál. Když jsme reprezentovali v roce 2012 Českou republiku na celosvětovém festivalu ICCN v Jižní Koreji, jehož cílem byla prezentace nehmotného kulturního dědictví lidstva, představili jsme tam, mimo jiné, i jízdu králů ve scénické podobě.

Opakovaně jsem byla zcela pohlcena tímto obřadem ve Vlčnově, Skoronicích, Kyjově, Hluku, Kunovicích… Znovu a znovu mě fascinovalo jeho neuchopitelné tajemství a ve svých prožitcích jsem se stále více dostávala do starších vrstev naší kultury.

Až znenadání přišla dcera Hanka: „Mami, udělejme jízdu králů jako celovečerní pořad.“ V prvním okamžiku mě ten nápad rozesmál. Ale pak jsem to vzala jako výzvu!

Začala jsem hledat pod nánosem staletí původ a skrytý význam této tradice zastřené velkým tajemstvím. Obklopila se jak literaturou, tak odborníky z řad etnografie, historie, archeologie i psychologie. Absolvovala jsem nádhernou a dobrodružnou cestu. Postupně se mi vzájemně propojovaly symboly a archetypální obrazy jízdy králů, královniček, her na krále, honění krále – obřady spojené dnes se svatodušními svátky, jejichž kořeny však sahají až do pohanských letnic. Ale konečných odpovědí na spoustu otázek jsem se nedopátrala, stejně jako historikové a národopisci přede mnou. Pouze mi bylo na chvíli dovoleno dotknout se mytologie dávnověku a ve své vlastní fantazii si dotvářet praobrazy lidského bytí, které tu kdysi dávno byly, ale v jejich prapůvodní podobě je neznáme. Ale jedno vím. Zrcadlí se v nich hluboká úcta našich předků k přírodním cyklům a tajemství života, kdy se lidské dotýká božského.

Co vás jako choreografku na neuchopitelnosti symbolů a obřadních rituálů  fascinuje?

Dovolují mi propojovat minulost se současným jazykem. Jsou to mnohdy zcela obyčejné věci, ale jejich neuchopitelnost rozumem dává nejen tvůrci, ale i divákovi obrovský prostor k vlastnímu zamyšlení, jak vidět za věci. Obsahují víc, než je na první pohled patrné. Je v nich tajemství a zjevení zároveň. Vnímám je skrze hluboké sepětí s naší slovanskou kulturou a rituály, jejichž prostřednictvím člověk rozmlouval s přírodou a s tím, co jej přesahovalo…

 Autentická volání „Hýlom, hýlom!“ a další tradiční zpěvy mají v sobě zvláštní kouzlo. Měla jste jasno hned od začátku, jakým způsobem je převedete do scénického tvaru?

Určitě ne hned. Ale lákalo mě hledat za slovy písní a veršů skryté významy a opět jsem se zde setkávala s řadou symbolů, které mi odkrývaly cestu králenským labyrintem. Např. „Truhla zelená, zámkem zamčená…“ je text z obřadu královniček, který v Mařaticích zapsal Jaroslav V. Staněk. A právě ten skrývá v sobě velké tajemství… tajemství králky!

Na inscenaci spolupracujete s cimbálovou muzikou Smetanka. Jak se podle vás mění choreografie ve chvíli, kdy nevzniká na hotovou hudbu, ale v dialogu s živou muzikou a lidovým hudebním materiálem?

Zpočátku to byla hlavně spolupráce s autorem hudby Jiřím Mottlem. Vznik hudby šel ruku v ruce s choreografií. Jednotlivé motivy vycházely z našich společných debat o charakteru jednotlivých obrazů.  A pak jsem dala Jirkovi velký prostor pro jeho vlastní uchopení a dotvoření skladby. Jeho velká tvůrčí invence přinesla do celého pořadu krásné momenty jak hudební, tak taneční. A nyní již zkoušíme s celou muzikou Smetanka, kde hudební nastudování stojí hlavně na jejich úžasné umělecké vedoucí Katce Kovaříkové.

 Jako vedoucí Tanečního souboru Hradišťan znáte své tanečníky velmi dobře. Co je pro vás při práci s tanečníky důležitější – aby dokonale zvládli choreografii, nebo aby pochopili její vnitřní význam a dokázali ho na jevišti skutečně prožít?

Techniku a obsah nelze od sebe oddělit, musí být v rovnováze. Technika však nesmí být samoúčelným cílem, ale musí sloužit jako dokonalý nástroj pro vyjádření obsahu.

Proto vždy před každou choreografií se snažím tanečníkům přiblížit její vnitřní emocionální obsah, příběh. Ten musí tanečníka prostoupit natolik, aby pohyb byl pravdivým sdělením jeho nitra. Mnohdy přivřu oči nad tanečníkovou technickou nedokonalostí, když cítím jeho pravdivost sdělení.

 Máte jako vedoucí souboru možnost poznat během zkoušení, kdy tanečník začne choreografii skutečně „cítit“ a přestane ji pouze technicky provádět? Podle čeho to poznáte?

Cítí tanec stejně jako tanečník či verbíř před muzikou, který je svobodný, přirozený, komunikuje s muzikou a se svým okolím. Stejně tak to musí být i na jevišti, které je velké divadlo života. Tanečník se v choreografii svobodně pohybuje, jeho pohyby nejsou prázdné, ale naplněné vnitřním obsahem. Prozradí to i jeho oči a výraz obličeje. Tanečník, který obsah cítí, má živý pohled, komunikuje s ostatními, pracuje s napětím a uvolněním... A výsledkem je, že na vás přelije obrovské množství energie, která obsahuje pravdivé sdělení.

 Jak moc do výsledné podoby inscenace vstupují samotní tanečníci? Dostávají prostor přinášet vlastní nápady, impulzy nebo zkušenosti, nebo je tentokrát choreografie pevně vystavěná od začátku?

Protože tanečníci znají předem obsah tance, mají možnost přinášet vlastní nápady a pohybové impulzy, z kterých se pak rodí choreografická kresba obohacená vnitřními strunami. Jsou to hlavně tance, ve kterých to musí pulzovat životem, emocemi, vlastními příběhy. Jsou zde ale naopak tance, které jsou pevně vystavěné, mají svůj řád, jež je základem každého rituálu.

 Jak to probíhá, když máte v souboru vedle sebe Hanku a Jitku, vaše dcery, obě zkušené choreografky?

Hanka a Jitka mi jsou v mé tvůrčí práci velkou oporou. Jsme v podstatě naladěny na stejnou strunu. I když naše názorové střety někdy zajiskří… Ale je to vždycky v zájmu tvůrčího procesu. Dokáží pohotově zareagovat a dotvořit pohybově mou myšlenku. A to je pak krásná práce. Hanka je autorkou i jedné choreografie.

V souboru je velké věkové rozpětí. Vedle sebe tančí čtyřicetiletí i šestnáctiletí. Jak se tento rozdíl projeví při zkouškách a samotném vystoupení? Musíte ke každé věkové skupině volit jiný způsob práce, nebo vás naopak baví, co si tanečníci navzájem předávají?

V první řadě jsme jedna velká rodina, kde si „nehrajeme“ na to, kdo stojí v hierarchii výš nebo níž. Myslím si, že zde vládne zcela přirozená úcta k „služebně starším“, kteří jsou pro ty mladé velkými vzory. A to je pro činnost souboru nesmírně důležité. Aniž bych do toho nějak zasahovala, dochází přirozenou cestou k předávání zkušeností, dovedností a do určité míry i způsobů chování.

Navíc mi toto velké věkové rozpětí jako choreografce dává velké možnosti v tvůrčí práci. Na jevišti mohu rozprostřít život v plné jeho šíři.