Jak jsem k Hradišťánku přišla ...

Jak jsem k Hradišťánku přišla ...
Uherské Hradiště Kultura 19 / 05 / 2015

Já jsem do Hradišťánku jako dítě  nechodila. Vždycky jsem ale záviděla mým skorovrstevníkům, když jsem je viděla na pódiu v parku tancovat. K zásadnímu obratu došlo až v mé téměř dospělosti...
Bylo to ve středu 9. února 1969. Poprvé jsem vstoupila do slovácké búdy a stala se členkou souboru Hradišťan. Mé nadšení bylo obrovské. Ztratila jsem sice bývalé kamarády, neměla už čas na můj milovaný sport, ale bylo tu něco, co zcela zásadně změnilo můj dosavadní život a přineslo nová přátelství. Folkloru a práci v souboru jsem věnovala značnou část svého času. A když mně pak v roce 1971 pan Jaroslav Staněk navrhl, že bych mohla vést skupinku Hradišťánku, přijala jsem to jako velké vyznamenání. Hradišťánek vstoupil do mého života. Dokonce ani narození synů neznamenalo pauzu v práci v souboru. To stál kočárek v búdě, anebo se našli ochotní rodiče, kteří po dobu zkoušky jezdili s kočárkem po parku. Kromě zkoušek to byla také řada vystoupení, zájezdů, setkávání se s lidmi z jiných  souborů. Práce s dětmi byla vždy velmi obohacující. Zvláště, když z nich vyzařoval zájem a nadšení. Většina z nich po skončení v Hradišťánku pokračovala v nějakém dospěláckém souboru, někteří se dokonce stali i vedoucími v jiných souborech. A v těch ostatních určitě zůstaly alespoň krásné vzpomínky a láska k lidové písničce. Práce v Hradišťánku byla a je pro mě svým způsobem dar. Přivedla do mého života spousta úžasných lidí - pana Staňka, nezapomenutelného Luboše Svatoše či kolegyně vedoucí, s kterými nás pojí celoživotní přátelství.
No a letos je to už 44 let. Pondělky patří Hradišťánku, přes to nejede vlak...

autor: Štěpánka Tománková

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace