Jiří Jilík vydává knihu Podhůřím Bílých Karpat do země zbojníků a bohyní

Foto: Miroslav Potyka   /  Křest knihy v knihovně BBB

Spisovatel a novinář Jiří Jilík v těchto dnech představuje Slovácku novou knihu Podhůřím Bílých Karpat do země zbojníků a bohyní. Beseda s autorem a křest knihy proběhne v úterý 4. dubna od 17.00 v knihovně Fanka Jilíka.

V Kunovicích, v knihovně, která je pojmenována podle vašeho otce Fanka Jilíka, uzavřete představování vaší nové knihy Podhůřím Bílých Karpat do země zbojníků a bohyní. Který příběh z nové knihy se vám nejvíce vryl pod kůži?

Určitě bližší setkání s  J. L. Holubym, evangelickým farářem, po němž je pojmenována chata na Javořině a který půl století působil v Zemanském Podhradí.

Také jsem celou knížku proložil jeho podnes aktuálními myšlenkami. „Nikdo si nesmí osobovat práva zatracovat jinak smýšlejícího, ale musíme být, jak to bratrům svědčí, snášenliví, protože různé náhledy mohou vedle sebe v míru obstát, ale kdo by je dohromady mísil, zle by učinil. Mně je příslušník mého národa nejmilejší, přesto dovedu v každém člověku uctít mně rovnou bytost. Nechovám nenávist vůči cizím řečem a přál bych si, abych uměl co nejvíce jazyky hovořit.; neboť kolika jazyky kdo hovoří, za tolik lidí váží a je hoden. Přece však ze všech literaturu majících řečí je mi nejmilejší mateřská řeč: byla mi nejmilejší tehdy, když byla za Popelku považovaná, a takovou mi zůstala, když i po tisíciletém útisku konečně dosáhla svého práva. Mnozí posměváčci se mi za záda vysmívali, že jsem se rád dával do řeči nejen s kterýmkoliv farníkem, ale třeba i s dráteníkem, košíkářem, ba i žebrákem, neboť jsem v první řadě viděl člověka, který právě tak přišel na svět a právě tak odejde jako já…“

Dáváte někomu přečíst rukopis? Kdo je vaším největším kritikem?

Dávám. Ale oněch kritiků je víc. Když píši o Kopanicích, dávám tu část přečíst mým přátelům z Hrozenkova, když o Bošácké dolině, pak tamní vzdělané knihovnici paní Radošové, která mi pomáhala se slovenskými prameny a literaturou, podobně kapitolu o Hluku jsem dal nahlédnout hlucké knihovnici Marii Plačkové, jejíhož úsudku si vážím, apod. Nedělám to u každé kapitoly, ale třeba tam, kde se v hodnocení událostí střetává místní tradice s odbornými závěry a musím se rozhodnout, čemu dát přednost. Zpravidla straním tradici. Věda bez emotivních příběhů je nezáživná. A můj největší kritik? Tím je sám Čtenář. A tak čekám napjatě, kdo se ozve jako první.

Chřiby jste prošel křížem krážem mnohokrát. Překvapilo vás něco natolik, že jste o tom napsal knihu?

Nenapsal jsem knihu, ale sbírku milostných básní Léto v I-Lanu. I-Lan je město na Tchaj-wanu, který jsem jako novinář navštívil v polovině devadesátých let se souborem Hradišťánek. Inspirací ke sbírce byla nejen krása ostrova, ale i okouzlení půvabnou čínskou tanečnicí Cherry. Sbírku jsem vydal dvojjazyčně jako česko-čínskou bilingvu a část nákladu poslal na Tchaj-wan.

 Jaký máte pocit, když voňavou vazbu vaší knihy držíte v rukou poprvé?

Vždy si vzpomenu na knihařskou dílnu svého otce v Kunovicích, kde to vonělo klihem, terpentýnem a knihařskými plátny a koženkami. Dnešní knihy už tak nevoní, protože se změnila technologie vazby knih, rukodělná práce takřka vymizela, ale nová kniha ve mně tu vzpomínku vždy vyvolá.

Napsal jste desítky publikací ze života na Slovácku. Při sběru materiálů jste vyslechl spoustu zajímavých příběhů, setkal jste se se stovkami starousedlíků a legendárních postaviček... Jak vnímáte současnou náladu ve společnosti?

Jak? Lid reptá. A není čemu se divit, stačilo sledovat v posledních dnech televizní noviny: obecná drahota, nedostatek léků, rušení pošt, úpadek malých obchodů, nedostatek zubařů a dětských lékařů, zmatky kolem datových schránek a elektromobilů, úvahy, jak zřídit a pojmenovat instituce, které budou hlídat, abychom mluvili a mysleli správně, ale nikdo se nedovtípil, že jde o cenzuru… Kdo by nereptal?