Jiří Pospíchal přinesl novou koncertní vlnu

Jiří Pospíchal přinesl novou koncertní vlnu
Slovácko Kultura 26 / 06 / 2015

Na Slovácku se cítím doma, díky rodině a přátelům

Dvaačtyřicetiletý hudební pedagog a koncertní mistr přinesl na Slovácko novou vlnu koncertů vážné hudby. Čerpá ze svých dlouholetých zkušeností, které posbíral po celém světě, buď jako člen České filharmonie, koncertní mistr Pražského komorního orchestru bez dirigenta, člen souboru Czech tripartitum, Slováckého komorního orchestru a pedagog. Intenzivně se také věnuje sólové a komorní hře.
Své vzdělání završil Jiří Pospíchal v roce 2002 absolutoriem na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, ve třídě houslového virtuosa a výrazné osobnosti českého houslového umění Františka Novotného.
Jako sólista vystoupil s předními českými tělesy Pražským komorním orchestrem, Plzeňskou filharmonií, Komorní filharmonií Pardubice, Moravskou filharmonií Olomouc a soubory Czech virtuosi, Musicou Bohemicou a Collegiem českých filharmoniků, se kterým natočil rovněž své profilové CD. Právě s tímto ansámblem hostuje Jiří Pospíchal pravidelně v Japonsku, kde si těleso za léta působení získalo své stálé publikum. Jako host spolupracoval s jihokorejským Seouloratorio orchester ve funkci koncertního mistra.
Zatím poslední nahrávka Jiřího Pospíchala se skladbami Bohuslava Martinů a jeho francouzských současníků, na které jsou mu partnery vynikající čeští interpreti Ivo Kahánek a Roman Novotný, sklidila vynikající ohlasy odborné kritiky. V současné době se Jiří intenzivně věnuje i pedagogické práci a po spolupráci s Mezinárodní konzervatoří Praha pokračuje jako pedagog na Konzervatoři Brno, JAMU Brno a Základní umělecké škole v Uherském Hradišti. Žije ve Zlechově se svou ženou Aničkou a dvěma dětmi, šestiletým Matoušem a devítiletou Emilkou.


Nedá mi to nezačít vaším rodinným i hudebním zázemím. Tatínek učitelem hudby, dva bratři se pohybují na uměleckém poli - jeden smyčcař, druhý houslař, manželka Anna herečka, takže jste vyrůstal a nadále žijete v uměleckém prostředí - povězte, co všechno za tím je? Tradice? Životní styl? Geny?

Tradice se prolnuly, s geny jsem trošku skeptičtější, protože znám výborné muzikanty z naprosto nehudebních rodin. Ale prostředí, to je pro mě rozhodující - když se totiž člověk od malička pohybuje v uměleckém prostředí, musí to na něm zanechat stopy a bere život trochu jinak.
Moje rodina byla učitelsky a muzikantsky založená. Děda byl učitel, maminka je zdravotní sestra, která krásně zpívá, tatínek je učitelem na znojemské hudebce a také primášem CM Polajka. Celý život jsem byl zvyklý na to, že odpoledne učí, večer hraje a ráno pracuje ve sklepě. Po škole jsem za ním chodil do hudebky, psal si u něj úkoly, načerpával hudební atmosféru a hlavně s ním hrál - byl i můj učitel. A to stejné teď prožívám se svým synem.

Musel vás otec nutit do hraní? Nebo jste byl vzorný žák?     
Do hraní mě museli nutit, denně jsem však hodinku a někdy i více odehrál. Rozhodně jsem však nebyl nejvzornější žáček na škole. Někdy se mi podařilo naše obalamutit, že jsem cvičil, a přitom jsem s klukama hrál fotbal. Máma to tušila a neřekla nic, ale táta to na hodině stejně  poznal. Hrozně rád však na ty časy vzpomínám.

Pocházíte ze Znojma - jak jste se tady zabydlel?
Velice dobře. Než jsem sbalil svoji ženu, žil jsem v Brně a pak už společně v Praze, ale stále jsme cítili, že to není úplně ono. Po mateřské se chtěla vrátit do Slováckého divadla, a tak jsme tady. Když jsem za ní pak začal jezdit na Slovácko, naprosto nenásilně jsem sem zapadl. Sice se může zdát, že prvotním cílem bylo Slovácké divadlo kvůli mojí ženě, ale já jsem si tady našel kamarády a samozřejmost, se kterou mě přijali, funguje dodnes. Znám tady desítky skvělých lidí, takže se cítím, jako bych sem patřil odjakživa. Jsem tady doma. 

Snažíte se oživit a rozšířit publikum klasické hudby na Slovácku - jak se vám to daří?
Daří se to velmi dobře, ale samozřejmě to není jednoduché. Snažíme se uplést dramaturgii velmi kvalitně a zvát lidi na několik věcí souběžně, aby je to zaujalo. Klasická hudba vždycky bude pro menšinové publikum, ale to mě na tom baví. Protože naše „klasické“publikum vždy bude velmi citlivé a přemýšlivé.

Co bylo či stále je nejtěžší?
Sehnat peníze a vymyslet program, který zaujme diváka. Najít způsob komunikace mezi různými kulturními institucemi. Mnozí nám vychází vstříc velmi, ale někde to stále vázne...

Jak by to mělo fungovat, dle vašich představ?
Pohybujeme se na malém prostředí, a tak publikum, které zajímá klasické umění, je jen jedno. Proto je jistě dobré, když všichni, kteří pořádají tyto koncerty, budou táhnout za jeden provaz. Domluva na termínech, dramaturgii, umělcích. To vše se jistě dá domluvit a postupně se nám to i daří. Aby si posluchač mohl vybrat a nepřekrývaly se termíny a sezóna byla celá vyvážená.

Je pro vás zklamání, když přijde na koncert minimum návštěvníků?
To nevím, to se nám nestává. Ale začínali jsme pomalu, společně s různými uměleckými uskupeními. Tento rok je vlastně první, který děláme sami pod hlavičkou hudebního spolku Umíme Hrát, který jsem právě pro organizování těchto koncertů založil. Naštěstí lidi vždycky přišli a bylo plno. Doufám tedy, že jim vždy nabídneme program, ze kterého si každý vybere to své. 

Zájem o klasickou hudbu upadá, jak to cítíte vy?
To je pravda. Proto také děláme tři řady koncertů klasické hudby - klasická řada Slováckého komorního orchestru, řada P.U.N.K, kdy se snažíme diváky zvát do netradičního prostředí, jako je Kongresové centrum, kino, kavárny, knihovny apod., a  poutavý a zábavný cyklus pro děti.  Zkrátka se snažíme míchat různé skupiny lidí do sebe.  

Nepřemýšlíte o tom, že klasickou hudbu zpopularizujete do rockového či populárního hávu, jak to dělají filharmonie a různá hudební tělesa?
Zatím ne, snažíme se spíš přitáhnout lidi ke klasické hudbě. Pro odlehčení ale připravujeme závěrečný koncert ve spolupráci s revivalem Beatles. Pro ukončení sezóny příští zase plánujeme spolupráci s F dur jazzbandem.

Co pro sólového houslistu obnáší, aby se uživil?
Mojí hlavní náplní je pedagogika. V době, kdy mě Zuzana Lapčíková a její ředitel Martin Staněk vyhodili ze Slovácké ZUŠ, jsem už naštěstí vyučoval v Brně na konzervatoři, kde mi navýšili úvazek. Plynule jsem pak přešel na ZUŠ Uherské Hradiště, a v rámci doktorátu, který studuji na brněnské JAMU, jsem začal vyučovat i tam. Zastávám tedy tři kantorské posty a do toho hraju své projekty.
Pokud bych však měl být jen houslistou, musel bych do toho jít daleko komerčněji a bylo by to také o mnoho složitější. Těžko bych mohl žít mimo větší evropská centra, jako je Vídeň, Praha či Berlín.

Nestýská se vám po České filharmonii? Přece jen jste tam zažil hudební prestiž, objel svět a tady se musíte složitě prosazovat na malém kulturním písečku?
V dobrém slova smyslu nestýská. Zažil jsem a naučil se tam opravdu mnohé. Je to jakýsi můj čtvrtý učitel, jakýsi dArtagnan. Ale mám tu šťastnou povahu, že jsem vždy spokojený s tím, co dělám. Kdybych tam zůstal, tak bych nezažil Slovácko na vlastní kůži. A to by bylo škoda, ne?

Který skladatel je váš srdcový?
To je velmi těžká otázka. Jsem člověk, který dělá všechno na plné pecky a rád. Takže hraju s nadšením snad všechny autory. Když řeknu Mozarta, to neznamená, že nemám rád Beethovena nebo Čajkovského. Ale přece jen... Dmitrij Šostakovič, toho můžu vždycky a ve všech podobách. 

Na jaké housle hrajete? Odlišují se něčím od ostatních?
Razantně se moje housle i smyčec liší tím, že mi je vytvořili bratři. Smyčcař Honza žije v Brně a houslař Tomáš bratr žije v severním Německu. Smyčce mého bratra patří ke špičce v České republice, a tak je radost na ně hrát. A housle stavěl bratr Tomáš speciálně pro mě a vnímám tu tichou, nevyřčenou výzvu, abych jejich tón rozezníval právě já. A víte, že smyčec považuji za téměř důležitější než housle?

Máte je nějak pojmenované?
Ne. Na jednom je vyraženo Jan K. Pospíchal a ve druhém je Tomáš Pospíchal, Soltau, faciebat 2012. Takže je mám vlastně podepsané.

Jste přímým pokračovatelem české houslové školy?
Jsem žákem Bohumila Kotmela, legendárního profesora brněnské konzervatoře, který učil i Hudečka a spol. Ten studoval u Josefa Micky, který je vnímán jako čelní představitel české houslové školy.  Takže jistá návaznost tu být může. Ale nejvíc jako pedagog vycházím ze svých tří hlavních učitelů. Mého táty, prof. Kotmela a prof. Novotného.

Dokážete svým prstům naordinovat klid?
Dávat si pozor na ruce, to jsem nikdy nedodržoval. Klid ordinuji svým žákům, sám ho však nemám. Sekám dřevo, pracuji kolem domu, blbnu s dětmi, sportuji, hraju volejbal, fotbal, takže se chovám jako normální chlap, housle nehousle.

Jak se k muzice staví vaše děti? Jdou v rodičovských stopách? Opakuje se příběh prostředí?  
Přesně, jak jsme se bavili na začátku. Obě jsou talentované a mám z toho velkou radost. Devítiletá dcerka Emilka hraje na klavír a krásně tančí, účinkuje ve Slováckém divadle. Připadá jí naprosto normální, že maminka chodí domů z práce v jedenáct večer, že s ní jezdí na divadelní zájezdy a tráví čas v uměleckých kruzích.   
Šestiletý Matouš u mě v zušce hraje na housličky a teprve hledáme cestu, kterou se jednou ubere... Zatím vítězí fotbal. A tanky!

Co připravujete na následující sezónu?
Musím přiznat, že jsem letos totálně nestíhal, proto se poctivě vrhnu na příští sezónu až teď a budu se snažit, aby byla ještě lepší. V září se opět bude konat spektábl s taneční divočinou sester Košíkových na kopuli kina Hvězda, což je vlastně taková ochutnávka, ve které návštěvníkům prozradíme, co s námi v nadcházející sezóně mohou zažít. Také bych chtěl přivézt české filharmoniky do Reduty, což bude nádherný koncert. Ve spojení se Slováckým komorních orchestrem to bude zahajovací koncert sezóny. S hradišťskou nemocnicí opět chystáme koncert adventní, s klubem kultury koncert novoroční, s Jiřím Pavlicou odehrajeme Velkomoravský koncert, můj recitál v Galerii... a dál uvidíme, co nám život přinese...

autor: IVA PAŠKOVÁ
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace