Jitka Čerstvá se sestrou Gabrielou Častulíkovou spolu vedou už třetí skupinku Hradišťánku

Foto: archiv rodiny Pilátových

Jitka s Gabčou (Pilátky) a jejich sestra Eva přišly do Hradišťánku už jako malé holčičky. Oba jejich rodiče Šárka a Josef byli propojeni s Hradišťanem, proto bylo více než jasné, že v jejich stopách vykročí i jejich tři dcery.

Jitka začala chodit do skupinky Radky Staňkové Baborákové, Gabču a Evu si od tří let brávala do zkoušek maminka. Ač rodilá a folklorem nepolíbená Pražanda se po svatbě s jejich tátou přestěhovala do Uherského Hradiště, začala tančit v Hradišťanu a potom po mnoho let pokračovala jako vedoucí Hradišťánku. Byla velmi tvůrčí člověk a autorka mnoha premiér. Její vyhlášené choreografie zvítězily i v celostátních soutěžích. Táta zpíval v Hradišťanu. „Rodiče nám šli příkladem a od doby, kdy jsme začaly do Hradišťánku chodit i my, folklór se stal naší životní láskou,“ vyznávají se sestry, jejichž pět dětí taktéž prošlo Hradišťánkem. 

U Pilátů se stále zpívalo a hrálo - to je provázelo celé dětství. To se vlastně děje i dnes. „Když se všichni sejdeme u rodičů, tatínek sedne za klavír a pak jsme schopní zpívat hodiny…,“ popisují Jitka s Gabčou. Jak se do vedení dostaly? „Když do Hradišťánku naskočily naše děti, začaly jsme s Gabčou mamince pomáhat a už nám to zůstalo,“ objasňuje rodinné propojení Jitka.

Obě „Pilátky“ se ve vedení skupinky báječně doplňují. „Vlastně si ani neuvědomuji, jestli jsme se někdy zásadně neshodly,“ dodává Jitka. „Jsme každá trochu jiná, ale umíme se vyslechnout, umíme o všem v klidu debatovat a umíme té druhé ve správný okamžik ustoupit…, máme se rády a to je to kouzlo,“ doplňuje Gabča. 

Sestry si rozdělily role. Gabča je organizační typ, takže se vždy starala o finanční či krojové záležitosti, Jitka zase hledala materiály pro choreografie, písničky, psala noty, komunikovala s pořadateli festivalů. „Letos mě hodně trápí zdraví a má chronická nemoc. Naše skupinka navíc letí v létě na Tchaj-wan, takže má Gabča můj velký obdiv, že to všechno zvládá bez mé vydatnější pomoci,“ vysekla poklonu Jitka. „Musím ale zmínit, že máme báječné rodiče, kteří nám ohromně vycházeli a dodnes vychází vstříc. Spolupráce funguje na všech frontách i v rámci rodiny a my jsme za to moc vděčné,“ uzavírá Jitka, která miluje, přes všechny ty nervy, souborové premiéry, tu radost, euforii a nadšení dětí po potlesku. A také festivaly, hlavně ty zahraniční, protože jsou tmelem celé skupinky. Z dětí se na nich stávají kamarádi na celý život. „Do souboru přijdou jako mrňúsci a odchází jako hotoví, dospělí lidé s láskou k folkloru a našim tradicím. A to je prostě nejvíc,“ prozrazuje Jitka to, co ji ve vedení souboru i přes zdravotní problémy drží. Gabča se smíchem vzpomíná na své asi první vystoupení, kdy byla jako „pytel" při fašanku. „Vzpomínám si, jak Mojmír Kunc pozvracel při vystoupení basu, vzpomínám si, jak jsme v Praze v metru ztratili mou kamarádku Leničku Horákovou, vzpomínám si na vystoupení s Karlem Gottem, vzpomínám si na zahraniční zájezd do Belgie, odkud jsem si přivezla vystřelovací deštník, který tady v té době nikdo neznal, vzpomínám si, jak jsem sekla při vystoupením srpem kamarádku, až jí tekla krev… Na to všechno vzpomínám s láskou. A byla bych šťastná, kdyby děti, které s Jitkou vedeme, měly také na co vzpomínat. Aby si našly mezi sebou první lásky, našly si celoživotní kamarády, stejně, jak to bylo u mě. A pokud to tak bude, děláme to s Jituškou dobře.“