Jsme vysoko nad průměrem

Jsme vysoko nad průměrem
Foto: archiv  /  Nadězda Slachová, manažerkä Slováckého divadla
Uherské Hradiště Kultura 18 / 09 / 2012

říká manažerka Slováckého divadla Naďa Slachová

V posledních týdnech rozvířila veřejné mínění zpráva, podle které stát přestal spolufinancovat Slovácké divadlo. Katastrofální situaci, která by mohla vést až k jeho likvidaci, zachraňují zástupci města i kraje, mluví se o ní na ministerstvech. Zajímalo nás, nakolik se Slováckému divadlu daří nikoliv subjektivně podle názorů diváků, ale podle řeči čísel. Od manažerky divadla Naděždy Slachové jsme zjistili, že je na tom velmi dobře.

Jaký je rozpočet Slováckého divadla, jaká je soběstačnost, zkrátka jak si divadlo vede coby ekonomický podnik?
Řečí čísel? No dobrá. Například roční náklady Slováckého divadla za rok 2011 bylo něco málo přes třicet devět milionů. Soběstačnost divadla byla 38 %.
Což je v rámci naší republiky vysoko nad průměrem…
Ano, průměrně jsou u nás divadla soběstačná okolo 25 - 27 %. Na tom čísle jsme byli kolem roku 1996, tehdy to dělalo 28 %. Za těch patnáct roků jsme se dostali o těch 10 % nahoru, což není vůbec málo.
Tady by se slušelo připomenout, že divadla v západní Evropě, která jsou zřizována z veřejných zdrojů, a nejsou tedy komerční, mají těch 20 % maximálně.
Ano, za podmínek, že stát z rozpočtu hradí na kulturní potřeby 1 % hrubého domácího produktu. U nás jsme se dostali zatím na necelých 0,4 % HDP.
Co náklady?
Náklady, to je relativní číslo, ale dobrá. Před těmi patnácti lety, které mohu snadno dohledat (archiv SD byl zničen při povodni r. 1997, pozn. aut.), se začínalo na 15 milionech, dnes jsme tedy na více než dvojnásobku. Všechno to strmě stoupá, však to vidíme v běžném životě. Ale jinak - třeba tržby: našla jsem rok 1992, kdy se vydělalo 786 tisíc, loni jsme už vydělali přes 12 milionů. Nebo by někoho mohlo třeba zajímat, že v roce 1992 jsme měli 84 000 diváků za rok, což odpovídá průměru za minulá léta, kromě loňského roku, kdy jsme měli přes 94 000 diváků. To byl zatím náš rekord.
A zase, abychom mohli srovnávat: téměř jsme atakovali „magickou“ hranici sto tisíc diváků. Přes ni se dostávají pouze velká a známá divadla ve velkých městech: v Praze, Brně, Ostravě, Plzni.
Ano. Ostatní tak zvaná oblastní divadla jsou zhruba na polovičních hodnotách.  Anebo - to je také velice zajímavé: v tom roce 1992 jsme víc jak půlku představení hráli na zájezdech. V roce 2011 bylo 278 představení „doma“, což je 93 %, a jenom 22 představení na zájezdech… S tím souvisí jiné číslo: počet předplatitelských skupin. Za dvacet let jsme postupně vyrostli z devíti skupin (asi 2 000 abonentů) na dvacet pět předplatitelských skupin. 8 029 abonentů v letošním roce!
Myslíte, že to může ještě stoupat? Jaké jsou rezervy v našem divadle? Jsou vůbec nějaké?
Teoreticky jsou. Máme návštěvnost něco málo přes 90 % (loni byla 92 %), takže do těch 100 % jakási rezerva je. Ale to je nereálné číslo, to nemá nikde žádné divadlo, těch sto procent je vlastně účetní položka. Musely by se změnit provozní podmínky. Na to máme málo zaměstnanců. Museli bychom rozšířit umělecký soubor - především přijmout další herce, také technické pracovníky (zvukaře, osvětlovače, stavěče kulis) a samozřejmě posílit i složku hospodářsko-administrativní, protože i tam jedeme „na doraz“.  To divadlo by se muselo posunout, zvětšit…
Ale to záleží na zřizovateli.
Loni jsme udělali rekord - 300 představení, předtím 274, o další rok nazpět 267. Tedy stále to jde pomalu nahoru. Ale už jen málo. Jak říkám: jedeme na doraz.  Ten loňský rok to bylo na hraně pro personál, pro herce, pro techniky, pro všechny zaměstnance. My jsme docela unikum v republice, že máme jen dva zvukaře, dva osvětlovače. V jiných divadlech mají vždycky aspoň jednoho navíc. My tady pracujeme s výrazně malým počtem zaměstnanců. Momentálně za současného stavu ty vnitřní možnosti už nenajdeme, o tom jsem přesvědčena. Takže myslím, že tu „magickou“ hranici jedné stovky tisíc asi tak brzy atakovat nebudeme.
Takže je možné říci, že se Slováckému divadlu daří?
Ano, to určitě. Ale abych to nezakřikla. Daří se, avšak není možné usnout na vavřínech a uvidíme, co s ním bude dál.

autor: Josef Kubáník

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace