Narodila se ve Zlíně. Dnes má Kateřina Pešatová na starosti podporu národnostní kultury v roli náměstkyně ministra kultury.

Je ale také členkou Zastupitelstva města Zlína a znovu kandiduje v komunálních volbách. Svůj profesní i osobní příběh přirozeně spojuje s oběma částmi republiky. „Spojila jsem si v sobě oblouk mezi Čechami, odkud pocházeli rodiče mého tatínka, a Moravou mojí maminky. Cestuji, poznávám a snažím se přenášet inspiraci tam, kde mají chuť posouvat věci k větší kvalitě.“

Vyrůstala jste ve Zlíně, věnovala se valašskému folkloru v souboru Kašava, a pak skok do středních Čech. Vaše kořeny nebyly ještě dostatečně prorostlé do hloubky?

Rodina, ve které jsem vyrostla, je v nejlepším smyslu slova produktem baťovské konjunktury. Rodiče mého tatínka přišli do Zlína jako progresivní učitelé z okolí Kladenska. Rodina mojí maminky žila po generace v Uherském Hradišti a Brně. Moje valašské kořeny prorostly skrze folklorní soubory, ve kterých jsem našla výborné kamarády. Ale zpívánky s babičkami při umývání nádobí – ty začínaly na Šumavě, pokračovaly k Polabí a končily pod Tatrami. Rodinné kořeny jsou trochu složitější a víc do šířky, od západu k východu.

Vystudovala jste českou filologii a historii. To jsou ryze humanitní obory. Pak jste vedla čtrnáct let odbor kultury a památkové péče ve Zlíně a osm let ve Středočeském kraji, takže i dvacet kulturních institucí – muzea, galerie, knihovny, archeologický ústav. To je naopak ryze manažerská činnost. Kdo a kde ve vás probudil organizační schopnosti a přišla jste jim na chuť?

A kdyby nepřišla sametová revoluce, asi bych studovala chemii a programování. Prostě jsem vyrostla v podnětném prostředí, zajímala se o spoustu věcí a od 16 roků jsem každé prázdniny prosila o brigády v novinách a nějak to vždy vyšlo. Sledujete organizaci práce a pochopíte, že vlastními silami zvládnete méně, než když se spojíte k uskutečnění cíle s ostatními. Moje první manažerská role se odehrála na gymnáziu, když jsem přesvědčila spolužačky i vedení, že založíme a budeme vydávat školní časopis. Vlastně nejdůležitější je najít cíl, ke kterému s vámi někdo chce vyjít. Do Středočeského kraje jsem přišla se zkušeností z realizace Zlínského klubu 204, obnovy Památníku Tomáše Bati, nahlédla jsem do provozu filharmonie, divadla, spravovala dotační programy. Nové téma pro mě bylo ve Středočeském kraji propojování cestovního ruchu s kulturou. Nové, ale logické a přirozené.

Na ministerstvu kultury máte v gesci podporu národnostní kultury. Pod tímto pojmeme si představuji folklor. Takže je to váš návrat ke kořenům, regionálním zvykům, tradicím, místní kultuře?

Na ministerstvu kultury je národnostní kultura spojena s regionální. Podpora národnostní kultury je více podporou národnostních menšin trvale žijících na území České republiky – Slováci, Romové, Řekové, Ukrajinci, Bulhaři a další se snaží uchovat si na území cizího státu střípky svých kulturních zvyklostí, stejně jako se o to snaží Češi v rumunském Banátu, ve Spojených státech nebo na Volyni. Podpora regionální kultury je podporou folkloru a folklorismu, ale také dalších kulturních projevů. Mezi nemateriálním kulturním dědictvím je například české amatérské divadlo, ale také pivní kultura nebo unikátní kultura profesních skupin, například horníků nebo vorařů. Návrat neprožívám, protože jsem místní a regionální kulturu nikdy neopustila. Jen jsme zestárli. Kamarády potkávám v rolích vedoucích dětských souborů nebo na festivalech „old stars“ a mám radost, že předávání z generace na generaci je přirozenou odpovědností, kterou cítí. A jak psal už v 70. letech dr. Štika, ze všech kulturních projevů má největší potenciál přežit krajová kuchyně. Takže když na podzim sbírám s dětmi trnky do kvasu, uchovávám jednu z podstatných regionálních kulturních tradic.

Jak z Prahy nahlížíte na druhý konec republiky? Na východní Moravu. Poznamenal vás při tom nahlížení život v Čechách a v hlavním městě?

Můj pohled se nijak nezměnil. Do kamarádů jsem vždy trošku zavrtávala prstík, že máme rezervy ve srozumitelné prezentaci našich kulturních projevů a zvyklostí v metropoli. Než složitě vysvětlovat, proč a k čemu potřebujeme podporu, že raději akci sami vymyslíme, zorganizujeme, zaplatíme a zkonzumujeme. Ale hodně se mění k lepšímu. Pomohl zápis řady z projevů tradiční lidové kultury na listinu nemateriálního kulturního dědictví a pomáhá i rozvoj služeb spojených s cestovním ruchem. Potřebujeme více vysvětlovat, jaké zvyky a proč udržujeme, co je pro nás cenné a co je pro nás tabu. A co je nejtěžší, potřebujeme najít vypravěče, který je nezávislý a bude se ptát na nejmenší detaily, na vše, co považujeme za naprosto jasné a automatické. To, že máme jeden stát a jedno občanství, totiž ještě neznamená, že máme ve všech krajích naprosto stejné hodnoty.

Zlínský kraj je docela unikátní v tom, že spojuje tři svébytné etnografické regiony, a  tedy i tři kultury – Slovácko, Valašsko, Hanou. Někde uprostřed tohoto trojúhelníku leží Zlín, který je Baťovým městem. Jak z pohledu Zlíňačky vnímáte ten kulturní trialog?

Vzájemně se potřebujeme a vzájemně se špičkujeme. Každému z regionů byly dány jiné přírodní podmínky, přitom žádné velké rudné ložisko, které by kouzlem změnilo prosperitu regionu. Valaši byli po staletí živi z lesa a pastvin, Hanáci z pole a Moravští Slováci z pole a vinohradu. Prosperita závisela na podmínkách, které vlastními silami nemohli ovlivnit, proto našli hlubokou víru v Boha. S Baťou najednou přišel koncept, který vypadal trochu jako nábor do armády. Odpoutej se od půdy a pojď bojovat za obutí celého světa. Kdo vstoupil, byl na prvním místě baťovcem, teprve až pak Hanákem, Moravským Slovákem nebo Valáškem. Takže já nevidím trialog, ale vícehlas, ve kterém je nejhlasitější tvárný člověk. Věděl to Valdštejn, když v regionu nabíral vojáky pro bitvy třicetileté války, věděl to Baťa a jeho spolupracovníci, když budovali Zlín a jeho zahraniční bratrance. Nesmíme na to zapomínat ani my.

Určitě dobře znáte i život a dílo Joži Úprky, jehož Galerii jste si dnes pohlédla. Čím je jeho tvorba, ale i život přínosem pro současnost? Je to svým způsobem už relikvie, nebo naopak výzva pro budoucnost?

Joža Úprka pro mě rozhodně není relikvií. Jeho obrazy jsou cenným svědectvím o všedním i svátečním životě regionu. Úprka dokázal zachytit něco, co se do fotografie ani do historického záznamu nevejde tak snadno – vztah člověka ke krajině, ke komunitě, k tradici a k místu, odkud pochází. Právě to dává jeho dílu trvalou hodnotu. Tvořil před druhou světovou válkou, takže před prvním velkým globalizačním impulzem. V dnešním světě unifikačních trendů jsou jeho obrazy návodem pro porozumění věčným otázkám filozofie: kdo jsme, odkud a kam kráčíme. A výzva pro budoucnost? Abychom tradici nezaměnili za kulisu, musíme ji chápat a osvojit si ji jako součást svého života. Musíme ji také umět předávat způsobem, kterým dovolíme další generaci, aby přidala k pochopení svou stopu. Úprkovo dílo může inspirovat současné výtvarníky, designéry i mladé lidi, kteří teprve hledají vlastní výraz.

Slušela by Galerie Joži Úprky Praze, nebo je její pravé místo na Slovácku? Mají lidé cestovat za uměním do regionu, nebo má Úprka jít za nimi?

Myslím, že právě na Slovácku má Galerie Joži Úprky své přirozené místo. Úprka nebyl malíř, který by si svůj svět vymyslel od stolu. Vyrůstal z konkrétní krajiny, z lidí, jejich zvyků, práce a slavností. Když se za jeho obrazy vydáme do Uherského Hradiště, vytváříme vlastně kulturní turismus. Cestujeme za kulturou, kterou můžeme lépe pochopit v souvislosti s místem, ve kterém vyrůstala. Podobně pracují s turistickým ruchem Řekové. V národním muzeu uvidíte kromě originálů i řadu dobrých kopií známých antických nálezů s poznámkou, že pokud chcete vidět originál, musíte cestovat do konkrétního místa v regionech. Takže můj recept je: podporovat výstavy, zápůjčky, odborné spolupráce, aby Úprkovo dílo vstupovalo do dialogu s jeho současníky i se současnými výtvarnými počiny, a současně popularizovat Galerii Joži Úprky, která vystavuje stěžejní Úprkova díla. A pokud někdo přijede do Uherského Hradiště za uměním, může při té příležitosti objevit také Slovácko – jeho krajinu, architekturu, folklor, gastronomii a živou kulturu. Pak se návštěva galerie stane kulturním turismem. A jedna návštěva nestačí. Region není jen místem, kde jsou obrazy vystavené. Je součástí jejich příběhu.

Sbírka děl Joži Úprky v srdci Slovácka je bohatá a místo pro její expozici důstojné. Je spíše na regionální, krajské nebo soukromé instituci, aby jeho dílo uchovaly a rozvíjely, nebo by měl větší roli sehrát stát?

Nevidím to jako volbu mezi regionem a státem. Každá úroveň má jinou roli a právě jejich spolupráce může přinést dlouhodobý výsledek. Region má k Úprkovi přirozeně nejblíž. Zná místní souvislosti, publikum i význam, který jeho dílo pro zdejší obyvatele má. Město a kraj mohou pomáhat vytvářet stabilní zázemí a propojovat galerii s dalšími kulturními institucemi, školami nebo cestovním ruchem. Soukromý sektor může přinášet iniciativu, flexibilitu a nové zdroje. Stát by měl vstupovat tam, kde může pomoci s odborným zázemím, ochranou sbírek, výzkumem, digitalizací, prezentací nebo financováním projektů, které přesahují možnosti jedné instituce. Neznamená to, že musí každou významnou galerii přímo zřizovat. Znamená to, že by měl vytvářet podmínky, aby se důležitá díla dostávala k veřejnosti a zůstávala dostupná i budoucím generacím. U Úprky je navíc podstatné, že nejde jen o jednotlivé obrazy. Jeho dílo pomáhá uchovávat paměť celého regionu. A taková paměť má význam nejen pro Slovácko, ale pro českou kulturu jako celek.

Jakými nástroji by měl stát pomáhat regionům v udržování regionální kultury a třeba i v Úprkově galerii?

Regionální kultura nemůže stát jen na nadšení několika lidí, kteří často pracují na hranici svých možností. A na druhou stranu se nemohou všechny kulturní projekty opírat o stát. Hledáme tedy rozumnou rovnici, kde hlavními proměnnými jsou živé oslovení publika a materiální podmínky a výsledkem je kontinuita a péče. Stát, kraje, města, kulturní instituce a soukromí partneři by se měli domlouvat na společných cílech. Pokud jde konkrétně o Galerii Joži Úprky, myslím, že je dobrým příkladem, jak může fungovat spolupráce celého širokého veřejného sektoru s privátními sběrateli. Za důležité ale považuji, aby se Úprkovo dílo nejen uchovávalo, ale také znovu objevovalo. Protože kulturní dědictví není živé jen tím, že ho chráníme. Živé je tehdy, když mu lidé rozumějí, vztahují se k němu a cítí hrdost, že jsou součástí kultury, která zrodila takové tvůrce.