Za letošní dramaturgií Letní filmové školy stojí mimo jiné programová ředitelka Iva Hejlíčková, která svůj profesní život zasvětila filmu. Láska k příběhům ji přivedla do kina už v dětství a setrvala v něm po celý život. Přes žurnalistickou etapu se naplno věnuje dramaturgii festivalu i historii kinematografie, která je její dlouholetou odbornou specializací.

Jak složité je přesvědčit filmovkový tým a dnešní publikum, že i filmy staré padesát nebo sto let mohou být stejně aktuální jako nejnovější premiéry?

V případě festivalu to není tak těžké. Diváci jsou vstřícní a ochotní vydat se i na filmy, na které by možná doma do kina nešli. Zbytek je otázka dobrého výběru a poctivé snahy dodat divákům informace a kontext. Dobrý film – starý nebo nový – si diváky najde. Jde jen o to jim ho objevit.

Stále častěji sledujeme filmy doma na streamovacích platformách. Čím podle vás dokáže Letní filmová škola připomenout, že kino je nenahraditelný zážitek?

Už sama atmosféra festivalu je jedinečná. A nemyslím jen Letní filmovou školu. Žijete v bublině, obklopení jedinou starostí – který film vybrat. A pak si o něm povídáte, třeba se i pohádáte. Sedíte společně v temném sále, sdílíte zážitek. A vidíte velké plátno, na kterém se odvíjí pro vás i ostatní diváky příběh. To doma nikdy nenapodobíte. Tam jen konzumujete.

Jak vnímáte kvalitu současné české kinematografii a nadprodukci „romantických či bláznivých komedií“?

Začala bych s těmi komediemi. Já sama jsem velkým příznivcem romantických komedií, ovšem to, co se za ně u nás občas vydává, je smutné. Faktem je, že na ně zatím chodí diváci, více či méně, a to znamená, že se točit budou i nadále. Je to vlastně docela zajímavý fenomén, který by stál za prozkoumání.

A pokud jde o současnou českou tvorbu – je těžké shrnout ji či obecně zhodnotit v několika větách, ale vidím velkou naději v řadě mladých tvůrců, kteří dnes točí své první, druhé či třetí filmy. Nejsou bez chyb, ale je v nich energie a často originalita.

Letní filmová škola je známá tím, že divákům otevírá filmové světy, které běžně v kinech nevidí. Kterou letošní sekci nebo retrospektivu považujete za největší dramaturgický objev?

Upozornila bych snad na menší, ale velmi zajímavou sekci Známý neznámý, kterou letos věnujeme Bertrandu Blierovi. Tenhle francouzský režisér, nedávno zesnulý, mě už léta lákal, protože to byl filmový provokatér, který velmi originálním způsobem útočil na měšťáckou společnost, partnerské vztahy, … Moc mě jeho filmy baví a konečně na něj přišla řada.

Filmovka je místem, kde vedle sebe sedí studenti, filmoví odborníci i lidé, kteří přijeli prostě jen na dobrý film. Jak se daří sestavit program tak, aby oslovil všechny tyto skupiny?

Myslím že základem je právě takhle neuvažovat. Tahle sekce bude pro toho, tahle pro onoho… Snažíme se kombinovat známé i méně známé, objevovat, ale i přinášet zdánlivě zřejmé věci v širším kontextu. A hlavně program vyvažovat, protože musí fungovat i jako celek.

Máte za sebou řadu ročníků. Je dnes těžší objevit filmy, které skutečně překvapí, nebo je naopak díky světové produkci možností stále více?

Mluvíme o dvou různých věcech. Nové filmy se točí po celém světě, každý rok jich vznikají stovky a stovky. Jde jen o to, vybrat to nejzajímavější. A pokud jde o historii, ta je skoro nevyčerpatelná. Vedle ikonických tvůrců a jejich tvorby máme k dispozici tisíce filmů třeba méně známých, ale mnohdy velmi zajímavých, každý rok se restaurují a vycházejí na světlo nové poklady. Máme z čeho vybírat.

Kdybyste měla doporučit jeden film letošního programu, který by to byl a proč právě ten?

Sofiina volba. Hrajeme skoro 150 celovečerních filmů, to ode mě přece nemůžete chtít. Ale dobře. Kdybych měla čas zajít si na jeden jediný film, zašla bych na film Olympia Leni Riefenstahlové, a to ze dvou důvodů, které spolu souvisejí. Jednak je to vizuální krása, kterou je třeba vidět na velkém plátně. A za druhé – je to čítankový příklad toho, jak politická propaganda a manipulace pronikly i do tak nevinného formátu, jakým je sportovní dokument. A já bych se se snažila film nejen sledovat, ale i pozorovat a přicházet na to, jakými prostředky se to děje, odhalovat záměry tvůrců, protože schopnost nenechat se zmást je dnes důležitější než kdy jindy.