Kino Hvězda přidává Ovčáčka čtveráčka

Kino Hvězda přidává Ovčáčka čtveráčka
Foto: archiv Vojty Johaníka  /  Vojta Johaník ml.
Uherské Hradiště Kultura 06 / 02 / 2017

Vojta Johaník: Herectví je zkrátka můj jediný sen, který se i přes zašmodrchanou cestu nerozplynul...

Pro velký zájem diváků promítne kino Hvězda Uherské Hradiště v úterý 7. února od 20.00 záznam již vyprodaného satelitního přenosu divadelního představení Ovčáček čtveráček. Vstupenky na přímý satelitní přenos (od 17.15 hodin) byly ve Hvězdě vyprodány za necelých pět dní. Diváci, na které se nedostalo, tak mohou přijít na záznam, který Hvězda promítne bezprostředně po skončení přímého přenosu. Jak uvedl autor a režisér inscenace Petr Michálek, na 7. únor je naplánována derniéra kabaretu a po tomto dni se nebude hrát v divadle ani promítat v kinech. Přímý přenos tak bude poslední možností představení zhlédnout. Režiséra Petra Michálka inspiroval až absurdní sled událostí okolo udělování státních vyznamenání na podzim. Kabaret je tak humornou a vkusnou parodií na mediální svět, který relativizuje pravdu a objektivní skutečnost. V Marku Příkazkém našel režisér ideálního představitele Ovčáčka čtveráčka, který snad ani nehraje, ale do postavy se vtěluje. V několika vedlejších rolích exceluje i hradišťský rodák Vojta Johaník ml., herec Městského divadla Zlín, kterému jsme pro čtenáře DOBRÉHO DNE položili několik otázek.

Byl jsi hvězdou zuškového „dramaťáku“ manželů Nemravových - tam sis poprvé „čuchnul“ k divadlu?

Děkuji za označení „hvězda“, ale nemyslím si, že bych nějak úchvatně zářil. Byli jsme tenkrát dobrá parta a spousta z nás u divadla zůstala. Pokud na ZUŠ nějaká hvězda byla, tak jedině Hanka Nemravová, která nás vedla. Díky ní je Švandovo divadlo, Husa na provázku, Městské divadlo Kladno, Městské divadlo Zlín a další bohatší o herce, kteří divadlo milují. Ta láska vznikla kdysi dávno v hodinách literárně dramatického oboru pod něžným vedením Hanky.
Svou první divadelní vzpomínku mám ze základní školy. Zkoušeli jsme nějaké představení a já tam vylézal z bedny, asi to měla být rakev. Víc si toho bohužel nepamatuju. Doufám jen, že jsem nehrál Sněhurku. 
Přátelé o tobě říkají, že jsi byl už od dětství exhibicionista a komediant - proč se tvá cesta neubírala divadelním směrem hned, ale vzal jsi to oklikou?
Asi to tak bude, ale sám to posoudit nedokážu. Přátelé mají většinou pravdu, tedy dobří přátelé. Osobně bych to spíš viděl tak, že jsem se nedokázal soustředit, tak jsem přeskakoval z jedné činnosti na druhou a zase zpátky. Nikdy jsem u ničeho nevydržel dlouho. Chvíli jsem chtěl být kuchařem, pak zase archeologem a pochopitelně i gynekologem. To byly ale jen dětské sny, které se rozplynuly stejně rychle, jako vznikly. Realita nakonec byla taková, že jsem vystudovaný mechanik číslicově řízených strojů, ale v tomto oboru jsem svou budoucnost neviděl (strojírenskému průmyslu to rozhodně neublížilo). V té době už jsem naštěstí chodil do dramaťáku a hraní divadla mě lákalo nejvíc. Pochopitelně jsem se hlásil na herectví, ale pětkrát mě nevzali, tak jsem vystudoval Dramatickou výchovu na JAMU. Z JAMU, kde člověk divadlu neuteče, jsem se dostal do divadla Tramtárie v Olomouci a pak do Zlína. Herectví je zkrátka můj jediný sen, který se i přes hodně dlouhou a zašmodrchanou cestu nerozplynul. Zatím...
Co tě na prknech, co znamenají svět, baví nejvíc?
Lidi. Lidi, které na jevišti hrajeme, kterými se na chvíli stáváme. Kolegové v divadle, se kterými trávím většinu svého času a stále se jich nemůžu nabažit. Diváci, kteří nás mají rádi, které jsme zklamali, kteří odcházejí s úsměvem nebo pláčem. Diváci, kteří nás občas milují a někdy nenávidí. Diváci, kteří do divadla zatím nechodí.
Prošel jsi divadlem Tramtárie, Buranteatrem, Divadlem Krajiny, hrál jsi v experimentálním divadle DEPOG, kočoval s divadlem Kočébr v Turecku a pak jsi dostal nabídku v Žítkovských bohyních, Hraběti Monte Carlo a pak hlavní roli Evžena Oněgina a další. Jaké to je, „nechat si přistřihnout křídla svobody“ = dostat se od různých mladých divadelních projektů do zavedeného kamenného divadla, kam člověk musí chodit zkoušet a hrát každý den?  
Těch zastávek bylo opravdu dost. Kratších, delších a některé pokračují stále. Jsem moc rád, že jsem zažil tak širokou škálu divadelní práce, z čehož dnes samozřejmě čerpám. To, že jsem se dostal do Zlína, byl pro mě velký okamžik. Trochu jsem se i bál, jak v takovémto kolosu budu fungovat a jestli se do velkého kamenného divadla hodím. S odstupem dvou a půl roku musím přiznat, že k zastřižení křídel nedošlo. Naopak si připadám mnohem svobodnější. Můžu se soustředit jen na svou práci. V těch mladých divadlech jsme si někdy museli kostýmy prát a žehlit sami (proto jsem byl vždy tím, kdo hrál v nevyžehleném a propoceném kostýmu). Ve Zlíně zažívám obrovský komfort, o kterém se mi ani nesnilo. Zaměstnanci divadla nám vycházejí maximálně vstříc, takže na jeviště chodíme čistí, voňaví a krásně nalíčení. To, že musím chodit na zkoušky a musím téměř denně hrát… no nemusím, chci. Kdybych nechtěl, můžu jít dělat něco jiného, kde bych měl pravděpodobně mnohem vyšší plat. Naštěstí chci víc dělat divadlo než peníze.
Každé prázdniny jste s divadlem kočovali - vždycky jste měli kde spát a co jíst? Jak vás bralo publikum?
Čtyřikrát jsme kočovali po Vysočině, jednou v Turecku a jednou v Maroku. Vždycky jsme měli co jíst a kde spát. Kočovní herci jsou nenároční, tak jsme spávali na polích, loukách, u diváků na zahradě, v chlévě nebo na pobřeží Středozemního moře či na dunách saharské pouště. Jídla jsme taky měli vždy dostatek. Na Vysočině jsme si občas půjčili nějaký ten brambor u zemědělců, v lese nasbírali houby a bylinek rostla všude spousta. V zahraničí nás často zvali do svých domovů, byli hrdí, že mají hosty z takové dálky, a tak se o nás královsky starali. Co se jídla týče, zamiloval jsem si Turecko, mám totiž rád maso a oni taky. Saharská noční obloha patří mezi nejkrásnější věci, které jsem kdy viděl, a doufám, že ji ještě uvidím. Kočování bylo vždycky náročné, ale za to nekonečné množství zážitků to stálo.
Když jsi dostal několik rolí v Ovčáčkovi, tušil jsi, jaké bude mí t představení úspěch?
To ani trošku. Nedělali jsme to kvůli úspěchu, jen jsme se chtěli vyjádřit k tomu, co se kolem nás děje, a jak říká náš všemi milovaný ředitel Petr Michálek, „nemůžeme mlčet“. Toto představení jsme nazkoušeli za čtyři dny a paralelně se zkoušely další dvě inscenace, takže to byl docela punk. Chtěli jsme Ovčáčka zahrát dvakrát v Dílně pro pár známých, ale jen co vyšel plakát (který byl dříve než scénář), u pokladen lidé stáli fronty a chtěli lístky na něco, co ještě ani neexistovalo. Pak už se to rozjelo ve velkém a ať jsme hráli kdekoli, vždy bylo vyprodáno do pár hodin. V Praze dokonce diváci vykoupili všechny lístky za pouhých osm minut.
Ztotožnil ses v Ovčáčkovi alespoň s nějakou ze svých postav, nebo máš nějaké zásadní výhrady?
V tomto kabaretu hraju všechny možné novináře - Veselovskýého, Takáče, Drtinovou, Šídla a mnoho dalších. Nešlo tedy o dokonalé vykreslení postavy, spíš jsem si z každého vzal jednu charakteristickou vlastnost a s tím pracoval. Z novinářů si taky děláme trochu srandu, aby v tom pan Ovčáček nebyl sám.
Co tě v průběhu zkoušení a hraní nejvíc zaskočilo?
V první řadě to byl zájem diváků a rozruch, který toto představení způsobilo ve společnosti. Docela překvapený jsem byl z diskuzí pod různými články, které o nás psaly. Lidé na nás dost často ošklivě plivali, aniž by viděli, co jsme udělali. Ono je asi jednodušší na někoho slepě nadávat než jít do otevřené diskuze. Velkou radost mám z kolegy Marka Příkazkého, který dokáže zahrát pana mluvčího tak, že si občas nejsem jistý, jestli se nevyměnili.  
Představení končí - proč, když je o něj obrovský zájem po celé republice?  
Reagovali jsme na aktuální dění kolem Bradyových a neudělení státního vyznamenání. Tato událost už je nějakou dobu pryč a lidé zapomínají. Stává se nám, že někdy přijde publikum spíš kvůli prestiži než kvůli tématu, o kterém hrajeme. Je potřeba znát souvislosti, aby byl náš nekorektní kabaret pochopen. Jak se říká, v nejlepším se má skončit, a tím se taky řídíme. Derniéru jsme několikrát odsouvali kvůli zájmu diváku. Netušeného vrcholu jsme dosáhli, pak už by vedla cesta jen dolů.
Derniéra v přímém přenosu, to je celkem pecka - jak to berete vy, účinkující?  
Když náš ředitel říkal, že by to chtělo nějakou velkou tečku, nikdo z nás netušil, že to bude tečka celorepublikového rozměru. V současné chvíli se bude vysílat v 74 kinech a další stále přibývají. Jsme velmi blízko tomu, abychom překonali návštěvnický rekord živého vysílání v kinech, který drží Cimrmani s představením České nebe. Zatím si ani moc neuvědomujeme, o jak velký úspěch se jedná. Snažíme se nemyslet na to, že derniéru v kinech uvidí přes deset tisíc diváků.
Proč by diváci měli na přenos přijít?
Protože se nic takového dlouho nebude opakovat. Protože naživo už to nikdy nikdo neuvidí a nebude k dispozici ani záznam, který by se dal někde koupit. Protože je to velmi dobře a chytře napsaná hra, ve které se odráží cosi shnilého v naší společnosti. Ti, kteří nám fandí, si užijí výjimečnou příležitost, o které se bude dlouho mluvit. Ti, co nám nadávají, konečně uvidí, na co nadávají, a budou o tom moci dlouho mluvit. Moc bychom si přáli, aby nastala společenská diskuze, ve které se lidé budou poslouchat.
Na co bys čtenáře pozval do divadla?
Myslím, že nabídku máme širokou a každý divák si najde to svoje. Za poslední dobu se mi moc líbila dvě představení, která jsem viděl jen díky tomu, že v nich nehraju. Jedním je Srpen v zemi indiánů a druhým Já, Baťa. Jsou to silné příběhy a výtečně udělané inscenace. Nejen díky těmto představením jsem neustále překvapován, jak silný herecký soubor ve Zlíně je.

banner
autor: IVA PAŠKOVÁ
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace