Manželé Kristina a David Hrubí před deseti lety založili Soukromou základní uměleckou školu Slovácko, v jejímž čele stojí David jako ředitel, který se věnuje i pedagogické práci. Kristina je jeho zástupcem a pravou rukou i pedagožkou.

Škola si vybudovala jasně rozeznatelný rukopis

Oba pochází z velkých pedagogicko-hudebních rodin, tudíž navázali na mnohaleté zkušenosti rodičů s předáváním hudebního umu žákům. Do „své“ školy přinesli zkušenosti ze studií konzervatoře a Janáčkovy akademie múzických umění i interpretační kariéry, ve které dosáhli mezinárodních úspěchů. Kristina v hudebním oboru housle, David v hudebním oboru violoncello. Výuku na umělecké škole obohatili o vlastní zkušenosti, mladistvý pohled, inovativní metody a individuální přístup ke každému žákovi.

Oba působí ve smyčcovém kvartetu Korngold Quartet. Společně v roce 2008 založili Slovácký komorní orchestr. Ve volném čase se věnují dvěma dětem, se kterými se od malička vydávají za turistikou do přírody...

Co pro vás znamená desetiletí existence této školy a jak byste zhodnotili její vývoj za tuto dobu?

Kristina: Deset let je milník, u kterého jsme měli možnost zastavit se a poprvé se trošku ohlédnout. Vidím deset let profesního i soukromého života, který od sebe nelze oddělit. Do chodu a vývoje školy dáváme 100 % sebe, což znamená, že nikdy domů neodcházíme s čistou hlavou. Neustále něco vylepšujeme, organizujeme a plánujeme. Jsem až překvapená, kolik věcí se za tu dobu stalo, a musím říct, že to byl pěkně svižný kvapík...

David: V souvislosti s výročím jsme se trochu ohlíželi, prohlíželi fotografie a archivní materiály. Donutilo nás to zastavit se v čase a prohlédnout si prostřednictvím akcí, koncertů a projektů přímku cesty, po které jsme se vydali. Uvědomili jsme si, že směr naší cesty nás naplňuje, a chceme na něj navazovat i do dalších let., s ohledem na vývoj doby a požadavky žáků, pedagogů i rodičů.

Jaké byly největší výzvy při zakládání školy a jak se změnily od jejího otevření až do dnešního dne?

David: Vzhledem k tomu, že jsme školu zakládali v pohnuté situaci, po problémech s předešlou soukromou zuškou, první výzva byla čistě existenční. První půlrok jsme vyučovali bez dotací Ministerstva školství, další půlrok s polovičními dotacemi, což bylo velmi náročné. Škole jsme potřebovali vrátit důvěru veřejnosti... Bylo to náročné období, které jsme naštěstí překonali a mohli se vydat vytouženým směrem. Budovat vlastní identitu umělecké školy.

Kristina: Ke zmiňovaným výzvám bych přidala i to, že jsme potřebovali vytvořit tým lidí, kteří jsou s námi ochotni táhnout za jeden provaz. Bez lidí kolem nás, bez skvělých rodičů, kteří nám věřili, bychom ten těžký začátek nezvládli. Jak pozitivní, tak negativní energie všech lidí se sečetla a ve finále přerodila v něco krásného. A za to jsme všem velmi vděční.

Davide, vy dáváte škole řád a Kristina empatii a cit. Skvěle se doplňujete. Při tvůrčí činnosti své nastavení respektujete, nebo se musíte vzájemně složitě přesvědčovat?

Kristina: Já jsem nahazovač stovek nápadů, ale David mě dokáže usměrnit. Má pravdu v tom, že od nápadu do poslední organizační tečky realizace každého projektu je dlouhá cesta. Naštěstí je schopen odhadnout, co je životaschopné a co ne. To však neznamená, že mě jeho argumenty někdy nenazlobí. (smích) 

David: Jednou z cenných zkušeností za těch 10 let je, že tisíc nápadů je super, ale pojďme se zaměřit na tři, které jsme schopni dotáhnout do zdárného konce. Souvisí to vlastně i s tím, co říkám svým starším studentům konzervatoře v Brně: posledních 5 % práce na skladbě je stejných,  možná i o něco těžších než prvních 95 %. 

 Narodily se vám dvě děti. Cítíte, že by mohly jít ve vašich stopách?

Kristina: Něco určitě zdědily. Adam chodí na housle a Verunka si pořád zpívá a již začala s přípravkou baletu... Vzhledem k tomu, že jsou ve škole s námi často a dlouho, má to na ně pozitivní i negativní dopad. Třeba si nedokázaly představit, že existuje i jiné povolání než být hudebním pedagogem. Všichni příbuzní jsou totiž hudební pedagogové. Vždyť náš sedmiletý Adámek si dlouho myslel, že „jít do školy“ znamená nastoupit 1. září do školy umělecké. (smích)

David: Věříme, že nejlepší výchovou ke vzdělání je správný příklad. Naše děti nasávají náš pracovní život propojený s vedením umělecké školy i se vším, co k tomu patří. Doufáme, že tyto zkušenosti dostanou do své podstaty a jednou to v oboru, ve kterém se budou realizovat, všechno zúročí. Budeme je podporovat, ať si vyberou umělecký či neumělecký směr. 

Co považujete za největší úspěchy školy v průběhu deseti let?

David: Naši žáci každoročně vozí krásná ocenění z celostátních soutěží, což potvrzuje i dobré odborné metodické pedagogické vedení našich pedagogů. Ještě víc náš těší, že jsme dokázali s našimi kolegy pedagogy a žáky vytvořit vlastní rukopis aktivit a koncertů školy, který je snadno rozeznatelný a čitelný pro veřejnost a mezi ostatními zuškami.

Kristina: Za obrovský úspěch považujeme sehnat kvalitního, nadšeného pedagoga. Hodně konzervatoristů zůstává ve větších hudebních centrech, ale naštěstí jsou i tací, kteří se vracejí. Snažíme se nastavit podporující prostředí pro aktivní umělce, kterých u nás učí víc, i když je to někdy těžké skloubit dohromady. Za deset let se také našim zaměstnancům narodilo 22 dětí, takže je výzva ustálit dobrý pedagogický tým. 

Jaké změny a inovace byly v průběhu let zavedeny v pedagogických přístupech nebo kurikulu školy?

David: Snažíme se o vytvoření podmínek a atmosféry, aby měli učitelé chuť a možnost realizovat ve výuce moderní a inovativní přístup. Největším přínosem pro pedagogy jsou vzájemně předávané zkušenosti. Neexistuje jedna cesta výuky - každý žák je individualita a potřebuje odlišný přístup.

Kristina: Snažíme se propojovat pedagogy a jejich projekty, sdílet zkušenosti a vzájemně mezioborově vytvořit tým, kterému půjde o celkový obraz školy. Mnozí jsou občas překvapeni, že u nás nestačí pouze odučit si svoje hodiny. Jde nám o spolupráci celého kolektivu. V zušce někteří žáci tráví i 13 let a my bychom chtěli být přínosem, rozvojem, hezkou vzpomínkou a součástí jejich života.

 Které okamžiky v souvislosti se ZUŠ Slovácko pro vás zůstávají nezapomenutelné?

Kristina: Nikdy nezapomeneme na pomoc rodičů v začátcích, kdy všechno leželo především na nás. Organizovali jsme od A do Z všechny akce, chystali dramaturgii, židličky, fotili koncerty...  V nejsložitějším období nás podrželi rodiče žáků. Jeden nezištně nabídl vytvoření webových stránek, jiný zase nafocení koncertů atd. Navždy v nás zůstane sounáležitost s rodiči a jsme rádi, že to cítíme pořád.

Jaké plány máte pro budoucnost školy a co byste rád změnili nebo zlepšili v následujících letech?

David: Myslíme, že nastavený směr je správný, takže pojedeme dál, chceme si určitě udržet naši osobitost. Reflektovat vše nové, co se děje, ale zároveň udržovat v tom našem zrychleném světě rovnováhu mezi využitím moderních technologií a předáváním umění řemesla. Um potřebuje svůj čas. Žádná technologie neurychlí, než se třeba naučíte hrát na nástroj.

Kristina: Kdyby za nás dělaly některé technologie byrokratické papírování, vůbec bychom se nezlobili. (smích)

Co byste poradili rodičům, kteří uvažují o tom, zda přihlásit své dítě na školu ZUŠ Slovácko? Proč by si měli vybrat právě vaši uměleckou školu?

Kristina: Já myslím, že nejlepší obrázek mohou získat návštěvou jedné z našich akcí, kde navnímají atmosféru naší školy, věřím, že si všimnou pospolitosti žáků i pedagogů napříč uměleckými obory. Skvělou příležitost mají 23. května na Masarykově náměstí v Uherském Hradišti, kde se chystá koncert a happening To nejlepší nakonec, na který srdečně zveme.

David: Snažíme se naše zkušenosti využít na maximum v přípravě akcí, které jsou zaměřeny na jubileum ZUŠ Slovácko. Nebráníme se ani dobré spolupráci s jinými ZUŠ, díky čemuž mohou vznikat skvělé projekty. Každá škola chce mít sice vlastní identitu, ale vždy lze nalézt styčné body, na kterých můžeme spolupracovat.