Kytice Martinů v podání Košíkové

Kytice Martinů v podání Košíkové
Uherské Hradiště Kultura 24 / 10 / 2010

Nápad, to je takový letmý dotek andělských křídel

Scénické provedení Kytice Bohuslava Martinů v choreografii Ladislavy Košíkové bude uvedeno u příležitosti 60. výročí založení Hradišťanu a 120 výročí narození Bohuslava Martinů v Městském divadle Zlín v sobotu 23. října a o den později, v neděli 24. října v 19.00, v uherskohradišťském Klubu kultury.
„Kytice Bohuslava Martinů mně voní. Voní člověkem a životem. Snažila jsem se uchopit a dokreslit těchto několik věčných motivů života, cítit společně s hudbou Bohuslava Martinů, splynout s květy jeho Kytice, jejíž vůně nevyprchala a semena jsou stále plná duchovní síly i pro dnešního člověka, vyznává se Ladislava Košíková, choreografka, která kantátu zpracovala s velkým vcítěním po stránce taneční i obsahové. Kromě svých tanečníků ze souboru Hradišťan na jevišti zapojila i Filharmonii Bohuslava Martinů, dětské sbory Zvonky Hulín a Moravské děti z Holešova, sólisty Michaelu Šrůmovou (soprán), Kamilu Mazalovou (alt), Tomáše Kořínka (tenor), Josefa Škarku (bas) a smíšený pěvecký sbor The Czech Ensemble Baroque Choir. Dirigentem je Roman Válek. Kostýmy a kresby k projekci vytvořila Eva Jiřikovská, režijně spolupracovala Alena Vaňáková.
Taneční soubor Hradišťan uvedl Kytici premiérově před třemi lety na Smetanově Litomyšli. Letos Kytici představil v Národním divadle v Praze v rámci Pražského jara, kde vyprodaná představení sklidila obrovský ohlas. Košíková se do našeho nejslavnějšího kulturního svatostánku vrátila podruhé. Předloni vytvořila choreografii k Prodané nevěstě.
Námětem Kytice byly texty ze sbírky Moravských národních písní Františka Sušila, kterou si podle vyprávění Bohuslav Martinů - rodák z Moravy - bral pokaždé na cesty společně s biblí. Působivé příběhy a obrazy Sestra travička, Kravárky, Milá nad rodinu, Selanka, Intráda z kantáty Buhuslava Martinů převedené do současného tanečního jazyka vtáhnou diváky do lidských osudů v příbězích o životě, lásce a smrti člověka, což jsou témata, která se opakují v každé době. Kantáta bude vkusně doplněna videoartem, který značně podtrhuje emocionální náboj tohoto díla. Balada Člověk a Smrt, klíčový díl kantáty o pomíjivosti pozemského života, pak přesně zapůsobí jako dramatická moralita.
Autor kantáty nepopisuje jednotlivé příběhy, ale jeho hudba je velkou vnitřní výpovědí. „Pro mě bylo velkou výzvou tento odkaz zpracovat a předat věčná poselství příběhů, která jsou někde hluboko ukryta v našich kořenech,“ vysvětluje uznávaná choreografka. Hudba Bohuslava Martinů jde pod kůži. „Je drsně objímající, prostá a hluboká zároveň,“ dodává.  

V Národním divadle jste excelovali... Otevřela se vám díky tomu tvůrčí cesta někam jinam?
Určitě to byl velký krok na umělecké půdě, kterého si vážím nejen já, ale i všichni tanečníci. A tvůrčí cesta? Na té jsme stále, což je dobře. Bez tvůrčího napětí si život souboru nedovedu představit. Samozřejmě je důležité se zastavit, ohlédnout a zúročit práci například nově vzniklého projektu s Jiřím Pavlicou a Michalem Stránským Třikrát je člověk nebo právě Kytici. Ale určitě je krásné už mít možnost přemýšlet si o dalším díle, jehož nabídka právě přišla.

Co bylo pro vás v Kytici nejtěžší ztvárnit?
Najít způsob celkového uchopení díla, což bylo doprovázeno velkou pokorou před hudbou Bohuslava Martinů. Pocit zvláštního chvění, možná i strach a zodpovědnost před tímto úkolem.
Snažila jsem se pochopit dnes pro nás nepochopitelné dávné osudy, vidět je očima dnešního člověka a přetlumočit je současnému divákovi. Hledat obrazy, které vyjádřené současným jazykem ponesou dávná poselství ukrytá v textech lidové poezie. Věčné příběhy lásky, života a smrti, příběhy lidí, kteří tu žili před námi, jejichž životy máme zakodované někde hluboko v našich kořenech.
… potkávala jsem Uliánu, která se pro lásku vzepře svému osudu, hledala jsem v ulicích Hradiště milou, která by za svého milého život dala…
Snad nejnáročnější byla závěrečná část Člověk a smrt, příběh o pomíjivosti lidského života. Na jedné straně smrt, na straně druhé láska vonící chlebem. „Obilíčko moje...“ je metaforou života i smrti zároveň ... i v každé smrti je zárodek něčeho nového příštího. A hudba Martinů je v závěru smířlivá, pokorná, něžně hladící, skýtající naději a útěchu.

Vybíráte si zajímavá, ale těžká témata... čím to je? Baví vás autory rozmotávat a vkládat jejich odkaz do svého rukopisu?
Já si ani tak nevybírám, ony přichází samy. Tak to bylo v případě například Janáčkova Rákoše i Kytice Martinů.
„Rozmotat“ pak ty příběhy a pocity vložené autorem do hudby, vytvářet obrazy, hledat pohybové metafory, nebo se jen tak nechat hudbou unášet a obrazy nechat plynout je práce krásná a dobrodružná zároveň. Nejistota, stálé pochybnosti a vnitřní napětí od začátku do konce... A i uchopení toho zdánlivě nejlehčího tématu se může stát náročným a zajímavým zároveň.

Při jaké činnosti vás napadají nejlepší nápady?  
Bylo by krásné si říct: nemám nápad, tak začnu žehlit, a ejhle, hned se myšlenky rodí. Bohužel to tak vždy nefunguje. Někdy hledám opravdu dlouho, nutí mě to studovat literaturu, otevírat různé publikace a zdánlivě se postupně vzdalovat tomu vytouženému středu. A rázem se člověk vrátí zpět  mnohdy nepochopitelnou asociací. Je však bohatší o spoustu dalších poznatků, které se mu za nějaký čas budou hodit v příštím tvůrčím zápolení.
Je to vlastně krásně zařízené. Vynaložená energie se neztrácí. A nápad, to je takový letmý dotek andělských křídel.

Máte nějaký pracovní sen, který si toužíte splnit?
Sny jsou tajné a bojím se je vyslovit, že by se porušily kruhy spřádané k jejich naplnění.

Uvidí zlínské a hradišťské publikum stejné provedení jako Národní divadlo, nebo jste připravili nějaké změny?
V Hradišti a Zlíně jsme chtěli představit hlavně místní umělecká tělesa. A tím se vracíme k původnímu obsazení, jaké bylo při premiéře v Litomyšli 2007.
Diváci uvidí a uslyší zlínskou Filharmonii Bohuslava Martinů a dětské sbory Moravské děti z Holešova a Zvonky z Hulína. Obě tato tělesa vystupovala při premiéře tohoto díla na MOF v Litomyšli. Také sólisté Kamila Mazalová (alt) a Tomáš Kořínek (tenor) patří mezi stálé hosty, dále pak budou našimi hosty Michaela Šrůmová (soprán), Josef Škarka (bas) a smíšený pěvecký sbor The Czech Ensemble Baroque Choir. Dirigent je stálice Roman Válek.

Podle čeho vybíráte hudebníky a sbory?
Na Pražském jaru si výběr uměleckých těles do určité míry určovalo samotné umělecké vedení a dramaturgie festivalu. V našem kraji byl výběr jasný a víceméně jsem to nechávala na Romanovi Válkovi, kterému v tomto maximálně věřím.

Jakému publiku je kantáta určena? Myslíte, že by mohly přijít i starší děti?
Kytice pro svůj velmi široký tematický záběr je určena nejen dospělému, ale i dětskému divákovi. Dětskému sboru je věnována celá jedna část zvaná Koleda. Je to legenda o Adamovi a Evě, kterou malému Martinů zpíval děda Stodola ještě na věži kostela v Poličce, kde Martinů s rodinou žil. Balady, příběhy a staré legendy se dříve zpívaly a vyprávěly za dlouhých zimních večerů v kruhu celé rodiny včetně dětí. A tématem festivalu v Litomyšli, na kterém se odehrála premiéra Kytice, byl Svět dětí.

Na čem v současné době pracujete?
Spolupracuji choreograficky v Národním divadle v Brně na opeře Leoše Janáčka Výlety pana Broučka do Měsíce s režisérkou Pamelou Howard. Je to krásná práce plná nových podnětů a inspirací a hlavně nádherné hudby. Pak mě čeká scénické ztvárnění České mše vánoční Jana Jakuba Ryby s tanečníky Hradišťanu, The Czech Ensemble Baroque Choir a dirigentem Romanem Válkem. A na to se už těším!

autor: IVA TYMROVÁ

Galerie

Kytice Bohuslava Martinů

Kytice Bohuslava Martinů

01 / 11 / 2010
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace