V roce 1974, ještě jako studentku gymnázia, ji oslovila Jana Polášková, aby s ní vedla skupinku Hradišťánku.

„Dech se mi zatajil, byla to pro mě obrovská pocta a velká výzva. I když jsem už byla tanečnicí Hradišťanu, s vedením souboru jsem neměla žádné zkušenosti. Vzpomínám, že jsem se s nadšením ponořila do studia materiálu. Studovala jsem Plickův Český rok, Bartošovy Naše děti, sbírky Zdeny Jelínkové, vypisovala si písničky, hry, říkadla… a zkoušela své první pedagogické a choreografické kroky,“ vzpomíná Laďka Košíková,

Možná i to jí dalo impulz k tomu, že šla studovat učitelství ZŠ se zaměřením na hudební výchovu. „S Janou jsme hledaly nové možnosti scénického uchopení dětského folklorního materiálu ukryté v prostých dětských říkadlech, písních, herních a tanečních projevech… Bylo to krásných 27 let plných tvorby, hledání, nových impulzů se všemi vášněmi, jež tvořivá práce přináší.“

Laďka si záhy uvědomila, že jsou v dětském folklorním souboru schopni vychovat tanečníka celistvě, díky múzickému ladění folklorního materiálu, které spočívá v propojení slova, hudby, herních, tanečních i dramatických projevů. Tedy tanečníka po stránce technické i výrazové, a navíc tanečníka s láskou k lidovému umění a tradici.

Během let vymyslela desítky choreografií jak pro děti, tak pro dospělé. Jaký je v tvorbě rozdíl? „Zákonitosti jeviště jsou stále stejné. Mnohdy hraje velkou roli intuice každého tvůrce - co lze a co už nelze. Důležité je studium materiálu a jeho výběr s ohledem na věk interpretů a myšlenkový záměr choreografie. A následné přemýšlení o něm tvůrčím způsobem,“ popisuje choreografka, která vždy sleduje historické souvislosti, objevuje skryté významy symbolů, obřadních předmětů pod nánosy staletí, hledá metafory tanečního pohybu v přírodních úkazech, zvířecích a ptačích pohybech. A pak, řádně poučena, svou vlastní fantazií začne dotvářet choreografické obrazy, které jsou propojením našeho života s životem těch, co tu byli před námi.  A výsledek? "Pravdivost sdělení - ať se jedná o dětské říkadlo, hru Na vlka a ovce, či tanec zamilovaných o svatojánské noci… Dodnes cítím sounáležitost s partou vedoucích táhnoucích za jeden provaz, ať se jednalo o přípravu premiér, zájezdů až na daleký Taiwan, nebo velmi uvolněné popremiérové oslavy na staré Redutě či ve Slovácké búdě. Nemohu nevzpomenout na naši úžasnou Evu Kryštofovou, která jako pracovnice Klubu kultury byla přímo ztělesněním pohody a dobré nálady.“

I když Laďčino propojení s Hradišťánkem není dnes už aktivní, stále je její velkou srdeční záležitostí. „A jako umělecká vedoucí Hradišťanu se cítím být jeho pokračovatelkou.“